Václav Kabourek

"A já se zhroutil. Mě museli nosit, někdy i od výslechu. A to nebylo zapotřebí. Pamatuji, že poručík, který mě vyslýchal, mi vyhrožoval: 'My tady máme i takové metody, jako jsou tužky mezi prsty a lámání prstů...' Vyhrožoval. Prostě jen ty výhrůžky, ten průběh toho, těch výslechů, to bylo o nervy. Ty lidi se prostě zhroutili."

"Jednou jsem přišel do práce... byla tam taková hlavní ulička, kde se tahaly vozíky se součástkami a můj soustruh byl vedle této hlavní uličky. Přes uličku byla mašina nějaké paní, která dělala denní šichtu a nebyla v práci. Dostala rudou vlajku jako nejlepší pracovník týdne – kdo splňoval normu, udělal nejvíce součástek a podobně, dostal rudou vlajku na jeden týden. Ona ji měla na mašině. Nebyla ale v práci, tak jsem tu vlajku vzal, dal jsem si ji na můj soustruh, přitáhl jsem dvě sedačky od autobusu vedle své mašiny, lehl jsem si a spal. Rozkřiklo se po celé fabrice, že mám vlajku nejlepšího pracovníka a spím. Lidi se tam na mě chodili dívat, nikdo nechtěl věřit, že jsem to fakt udělal. V šest hodin ráno už tam byl kádrovák a dva páni v civilu. Bylo jasné, že ti dva páni byli od StB."