Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kabourek (* 1937)

• narodil se 14. července 1937 ve Staňkově u Domažlic

• jako osmiletý zažil osvobození Staňkova americkou armádou

• v roce 1952 mu zemřel otec a zůstal s matkou sám

• vyučil se horníkem, poté pracoval jako soustružník

• na počátku padesátých let měl problémy kvůli básničce proti zakládání JZD

• pomáhal protikomunistickému odboji

• v roce 1955 byl odsouzen k odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně za sdružování proti státu

• psychicky týrán, ve vazbě se nervově zhroutil

• po návratu z vězení v roce 1956 začal s kamarádem Václavem Hájkem plánovat útěk za hranice.

• v září roku 1957 přejeli s kamarádem hranice do Německa ukrytí ve vagónu s nákladem dřeva

• z Německa vycestoval do USA

• většinu profesního života pracoval v Hollywoodu jako pilot

• v roce 2012 se vrátil do ČR

Václav Kabourek se narodil 14. července 1937 ve Staňkově u Domažlic do rodiny sedláře Jana Kabourka a Anežky, roz. Homolkové. Měl staršího bratra Jana. Jako osmiletý kluk zažil osvobození Staňkova americkou armádou, což silně ovlivnilo jeho politické smýšlení, stejně jako většiny obyvatel západních Čech, kteří odmítali poválečnou komunistickou propagandu.

Sen o Americe a deprese padesátých let

Vzpomíná, jak v květnu 1945 utíkal za sousedem na pole, aby mu s radostí oznámil, že na poště vlaje americká vlajka a je konec války. Mohl si nohy uběhat, když ho otec posílal pro pivo pro americké vojáky a ti mu dávali čokoládu. S maminkou pak vítal v Plzni prezidenta Beneše i generála George S. Pattona. Amerika byla jeho snem a netušil, že jednou se stane jeho druhým domovem.

V roce 1952, v jeho čtrnácti letech, mu zemřel tatínek a zůstal s maminkou sám. Nastaly krušné časy. Při měnové reformě přišla rodina o veškeré úspory. Maminka Anežka, která pracovala ve staňkovském pivovaru, dostala revma do rukou a nemohla pracovat. Václav měl jít do učení, ale šíře nabízených studijních oborů byla velmi okleštěná, v závislosti na potřebách státu. Vybral si hornické učiliště ve Zbůchově u Plzně.

Maminka smrt manžela, obavy o existenci i politické události špatně nesla a pokusila se o sebevraždu. „Jednou, když jsem pracoval na šachtě, měl jsem špatné tušení. Něco mi říkalo, že se musím vrátit domů. Moje předtucha nelhala. Našel jsem maminku v bezvědomí. Otec zemřel na rakovinu plic, bral morfium, které ještě doma zbylo a maminka si ho vzala. Kdybych se nevrátil, už by jí nikdo nepomohl,“ vzpomíná. Kvůli mamince se vrátil do Staňkova, udělal si ve Svazarmu řidičský průkaz III. třídy a nechal se zaměstnat v JZD jako řidič těžkého pásového traktoru.

Za básničku kriminál

V době zakládání Jednotných zemědělských družstev (JZD) pamětník také veřejně projevil svůj básnický talent, na což tvrdě doplatil. V konečném důsledku ho tento čin dovedl k osudovým krokům.

„Ve vedlejší vesnici Ohučov už JZD bylo a Staňkov jeho vznik teprve čekal. Proto jsem napsal básničku, která se stala velmi populární po okolních vesnicích, a soudruzi mi to nezapomněli.

‚V Ohučově je JZD, špatně se tam povede.

Staňkovští sedláci, to jsou přece pašáci.

Ze svého si berou a na JZD se...

Brzy přejde jedna doba, o níž dobře víme,

a pak všem těm rudým lumpům,

řádně zatopíme.‘“

Kromě spolupráce s partou antikomunisticky naladěných přátel a známých z Domažlicka se staly verše hlavní záminkou a předmětem doličným při jeho obvinění.

„Byli jsme sledovaní. Jednou jsem šel za kamarádem Mirkem Helianem a před jejich domem stálo auto. Mirka i jeho otce zrovna zatýkali. Se mnou si policisté jen trochu popovídali a pustili mě. Jakmile jsem ale dorazil domů, přijeli si pro mě,“ vypráví. Pamětníkovi utkvěla vzpomínka na maminku, která mu chtěla dát čepici, ale estébák jí oznámil, že je to zbytečné, protože se nevrátí.

Týrání a odsouzení

Osmnáctiletého Václava Kabourka odvezla StB do plzeňské vyšetřovací vazby pro politické vězně. Čekaly ho zde tři měsíce samotky a měsíc v cele se spoluvězněm. Nemlátili ho. Týrali ho psychicky spánkovou deprivací a nekonečně dlouhým čekáním na výslechy v pozoru, čelem ke zdi. Čelil i výhrůžkám fyzickým mučením, například lámáním prstů.

„Na výslechy mě vodili se zavázanýma očima a budili mě na ně zásadně několik minut poté, co se mi na zemi na slamníku konečně podařilo usnout. Nervově jsem se zhroutil. Někdy už jsem nebyl schopen chůze a museli mě na výslechy nosit,“ popisuje.

Z Václava Kabourka se vyšetřovatelé snažili dostat jakékoli informace o jeho známých. Popisuje manipulativní metody, kterými se vyšetřovatelé snažili z vězňů vypáčit, co potřebují: „Po třech měsících už nevíte, čí jste a přiznáte se i k tomu, co jste neudělali a já dodnes nevím, za co jsem tam byl. Vím jen, že padaly i doživotní tresty a někdo byl i popraven,“ říká pamětník, kterého nakonec odsoudili na jeden rok odnětí svobody nepodmíněně za „sdružování proti státu“.

Jak překonat státní hranice

V pankrácké věznici se seznámil s Václavem Hájkem z Českého Brodu. Skamarádili se a začali uvažovat o společném útěku z Československa. Oba vězně propustili o něco dříve na amnestii v roce 1956. Po propuštění se sešli v Praze u Mánesa a zvažovali způsoby, jak emigrovat. Václav dostal nápad utéct rovnou do Německa, a to v železničním voze. Nemělo však jít o nějakou spontánní, riskantní akci. Pamětník projevil velkou rozvahu, trpělivost i důvtip. Musel se nejdříve nechat zaměstnat u dráhy, ale ani to nešlo tak hladce, jak by si přál.

Po návratu z vězení pracoval v Holýšově jako soustružník, ovšem jeho žádost o propuštění ve fabrice zamítli. Nezbylo proto, než soudruhy štvát tak dlouho, až to udělají sami.

„Dělal jsem noční šichty a bylo zvykem, že nejlepšího dělníka ve fabrice oceňovali rudou vlajkou na pracovním místě. Když jsem přišel jednou na noční, nejlepší pracovnice, která měla na svém ponku vlajku, měla denní službu, takže nebyla zrovna v práci. Přehodil jsem si tedy její rudou vlajku na svůj soustruh, přitáhl jsem sedačku od autobusu ke svému pracovnímu místu, lehnul si a spal. Lidi se smáli a nevěřili, že jsem to fakt udělal.“

Jeho čin byl vyhodnocen jako sabotáž a vážně hrozilo, že ho pošlou do vězení zpátky. Vysvětlil soudruhům, že to udělal proto, aby ho propustili a že je mu jedno, jestli půjde zpátky do basy. Měl štěstí, propustili ho a jeho cesta na železnici byla volná.

Neponechat nic náhodě

Zjistil, že nejvíce nákladních vlaků do Německa jezdí přes Plzeň, a proto se nechal zaměstnat na plzeňském nádraží jako průvodčí a později jako posunovač nákladních vlaků. Rok bedlivě sledoval, kudy a kdy které vlaky jezdí. Nikdo netušil, co se chystá udělat, až na jednu kolegyni a dobrou kamarádku Andulu Holubovou. „Ta jediná mi jednou řekla: ‚Já si stejně myslím, že jsi tady z nějakého jiného důvodu, než je práce u dráhy.‘ Samozřejmě jsem jí nic neprozradil.“

Největší naději pro zdárný útěk spatřoval Václav Kabourek ve vagónech, které převážely do Německa dřevo. Zjistil veškeré podrobnosti o tomto vlaku a vypracoval plán útěku. Naplánoval si, že se s kamarádem Václavem Hájkem oblečou do železničářské uniformy. Dále vymyslel jednoduchou konstrukci, kterou za jízdy vybudují uvnitř hromady naskládaných polen. Mělo jít o niku o rozměrech zhruba metr krát metr. Uvnitř ní měli dva mladí muži projet všechny namátkové a celní kontroly. Laťky, hřebíky i nástroje složil do brašny spolu s lahví piva, kterou oslaví první nádech na německé straně. Vše se mělo odehrát jedné sobotní zářijové noci roku 1957.

Hladký průběh akce však přerušila nečekaná událost: V pátek, den před plánovaným útěkem, se měl Václav Kabourek nečekaně dostavit do vojenské nemocnice na vyšetření kvůli vojenskému odvodu. „Kdyby mě vyšetřili, nebyl by to žádný problém. Jenomže doktor byl naštvaný, že jsem přišel v pátek a nechtělo se mu se mnou zabývat, a proto rozhodl, že mě hospitalizuje a vyšetří mě až v pondělí. Víkendovou hospitalizaci jsem rezolutně odmítl, podepsal jsem nějaké prohlášení, že odmítám uposlechnout vojenský rozkaz, které jsem měl okamžitě osobně odevzdat na vojenské správě ve Stodu. Místo toho jsem ale jel domů.“

Následující den ho navštívil dobrý kamarád Milan Štván ze Staňkova, který nebyl u paní Kabourkové oblíben, protože jeho otec pracoval u StB. „Milan mi přišel říct, že náhodou zaslechl, jak jeho otec říká matce, že mě zavřou,“ vzpomíná pamětník. Prozradil Milanovi svůj noční plán útěku a ten mu s ním nakonec pomohl. „Tašku s věcmi na útěk mi Milan přivezl až do Plzně. Kdyby mě s ní náhodou chytili, nikomu bych její obsah nevysvětlil a měl bych to zpečetěné.“

Velký železniční útěk

V Plzni na nádraží převzal pamětník brašnu a sešel se zde s Václavem Hájkem, který se oblékl do nádražácké uniformy. Ve hře byl ještě další pomocník: ten měl zvnějšku zamaskovat úkryt kládami v naskládaném dříví, až budou oba Václavové uvnitř.

Vše probíhalo podle plánu, ale přece jen se o slovo přihlásila nervozita: inkriminovaný vlak měl velké zpoždění. Nakonec přijel ve dvě hodiny v noci. „Vlak přijel, nabral vodu – lokomotivy byly tenkrát ještě na páru – a zjistil jsem, že tam vagón s dřívím je. Byl ale otevřený a polena postříkaná vápnem, takže bychom byli okamžitě vidět. Museli jsme se tedy schovat do posledního vagónu do budky pro průvodčího vlaku.“

Václav Kabourek dnes vzpomíná, že to bylo naprosté šílenství. Jakmile se vlak rozjel a zmizel z dohledu nádražáků, s brašnami museli kluci z budky vyšplhat nahoru na oblé střechy vagónů a přeskakovat z jednoho na druhý, až se dostali ke čtvrtému vagónu se dřívím. „Nejhorší bylo, že jsme skákali po jízdě a navíc ve tmě, takže jsme museli skákat dál, abychom se netrefili do mezery. Šel jsem první, s tím, že když nespadnu, kluci půjdou za mnou.“

Jakmile se dostali do vagónu s dřívím, šlo už vše podle plánu. Uprostřed naskládané kulatiny o délce zhruba jednoho metru vytvořili díru, kterou zpevnili latěmi, a kamarád je seshora zakryl. V Domažlicích dle dohody vyskočil z vlaku a ponechal oba Václavy svému osudu.

Dnes pamětník říká, že hranice projeli snad jen zázrakem. Jejich vagón musel projít dvěma kontrolami. „Mám ale tušení, že ti lidé, kteří u toho tenkrát byli – celníci i pohraniční stráž, věděli, že v tom dříví někdo je. Ale nechali nás projet. Všichni nebyli komunisti a udavači.“ Svou domněnku Václav zdůvodňuje tím, že při celní kontrole v Domažlicích slyšeli dva celníky, kteří se netajili tím, že vědí o chybějících polenech. Nahlas zvažovali, že vagón odstaví a vrátí ho. Václav si myslí, že je celníci chtěli postrašit. Naštěstí vagón pustili dál.

„Byl jsem duševně tak vyčerpaný, že mi praskly nervy. Cestou z Domažlic do České Kubice, kde nás čekala kontrola pohraniční stráží, jsem to chtěl vzdát. Řekl jsem Václavovi, že to neprojedem, radši z vlaku vyskočíme a zůstaneme v Československu. Prostě jsem zkolaboval. Václav mě ale přesvědčil, že to dobře dopadne. Nebýt jeho, z vagónu jsem utekl.“

Zdárně přežili nervy drásající štěkot psů, jejichž pozornost se pokoušeli odlákat voňavkami, kterými preventivně vystříkali prostor. „Byl jsem smířený s tím, že nás odkryjí a najdou nás. I tady si myslím, že kdyby jen trochu chtěli, vyhmátli by nás. Ty minuty, než se dal vlak zase do pohybu, trvaly celou věčnost, ale jakmile zahoukala lokomotiva k odjezdu, věděli jsme, že máme vyhráno. Byla to neskutečná euforie.“

Za hranicemi, v pohraničním městě Furth im Wald se mladí muži vyhrabali ze svého úkrytu. „Němečtí železničáři nás nejdříve zdravili jako své kolegy ve službě, protože jsme měli uniformy. Museli jsme vysvětlovat, že jsme uprchlíci a brzy nato se nás ujala policie a novináři a začal nám nový život.“

Nový život

Václav Kabourek poté strávil devět měsíců v utečeneckých táborech, nejdéle ve Valce u Norimberku. Netají se tím, že spolupracoval s CIA, ale i britskou a francouzskou rozvědkou, které chtěly znát informace o poměrech v Československu.

Silně na něj zapůsobilo setkání s významným českým kazatelem Přemyslem Pitterem, který v táboře Valka působil jako sociální pracovník. Spřátelili se a pan Pitter Václavu Kabourkovi zprostředkoval externí spolupráci s radiem Svobodná Evropa, pro nějž natáčel krátké reportáže o životě azylantů. Díky CIA se poté dostal do USA, kde prožil neuvěřitelně dobrodružný život.

S kamarádem Václavem Hájkem se přátelsky rozloučili už v Německu, občas se pak kontaktovali i v Americe. Jejich třetího kamaráda, který opustil vlak už v Domažlicích, ale bohužel Státní bezpečnost dostihla a odpykal si trest ve vězení.

Americký sen se vyplnil nad očekávání

Václav Kabourek měl zřejmě zvláštní osobní kouzlo, protože přitahoval lidi a situace, které přály jeho osudu. „Vždycky jsem říkal: Proč zrovna já? Potkával jsem znamenité lidi, aniž bych o to usiloval a ještě dřív, než jsem si stačil uvědomit, jak se jmenují a čím jsou výjimeční,“ vypráví.

V New Yorku se spřátelil například s Alicí Masarykovou, Růženou Pelantovou, cestovatelem Eduardem Ingrišem a tak trochu osudově s režisérem Janem Snížkem, který mu dal kontakt do Hollywoodu na hudebníka Miloše Pelce, za nímž následně odjel. Po nějaké době se zde uchytil ve filmových ateliérech, nejdříve jako asistent kamery, poté ho ale uchvátilo létání a většinu hollywoodské kariéry pracoval pro filmaře jako pilot. Má za sebou i zkušenosti jako produkční, scénárista i režisér. Měl přátele mezi slavnými herci, velmi si ho oblíbil například Alan Alda.

V 60. letech sloužil čtyři roky v americké armádě, kde si též splnil sen z dětství a udělal si pilotní zkoušky. Působil na několika základnách. Nejraději vzpomíná na kanadský ostrov Newfoundland, kde pracoval jako vojenský fotoreportér a též se zde na jedné vojenské zábavní show slavného komika Boba Hopea seznámil se svou budoucí přítelkyní - populární hollywoodskou sexbombou Jayne Mainsfield, s níž v Hollywoodu rok žil.

Nelehké návraty do vlasti

Do Československa se poprvé podíval na začátku 70. let, poté, co mu do USA přišel z Československa dopis, že byl rehabilitován. Návraty do vlasti pro něj byly vždy emočně náročné a dodnes se mu o nich špatně mluví. Od maminky se například dověděl, že po jeho útěku ji StB vyslýchala a mlátila. „Vzpomínám, jak jsem po 13 letech přijel domů poprvé. Maminka s bratrem pro mě přijeli na letiště, a pak jsme autem pokračovali do Kadaně, kde už tehdy bydleli. Maminka mě v autě vzala za ruku. Nic neříkala. Jen mi svými prsty přejížděla dlaň. A já jsem přesně věděl, proč to dělá. Hledala, jestli mám na rukou mozoly. Žádné jsem neměl. Usmívala se, protože věděla, že se mám dobře,“ vypráví.

V roce 2012 se Václav Kabourek vrátil natrvalo do České republiky.