Tomáš Kábrt

„Podobně to bylo i s tím odposloucháváním. Měl jsem takovou garsonku, kde se lidi scházeli, a oni tam asi v době, kdy jsem byl zavřenej, instalovali odposlouchávání. Vedle ve škole si zřídili místnost na ten odposlech. Jenže školník z té školy byl můj kamarád, takže mi to hned řekl. To byla situace těch vrstevníků, byli jsme propojení. Vyrostli jsme v režimu, který jsme si nevybrali a vyrůstali jsme od malička v té rezistenci. Bylo samozřejmý se spojovat proti komunismu a spolupracovat. To jsme viděli i u rodičů. Pořád zdůrazňovali, tohle nesmíš nikde říkat, to si říkáme jenom doma. Bylo absurdní, že ti všichni lidi neustále něco předstírali, lhali, vymýšleli. Dělali si to navzájem. Nedělali to žádní okupanti. Byla to nepochopitelná situace. Tak on [školník] mi o tom odposlechu samozřejmě hned řekl, tak jsem to řekl všem, kdo tam chodili. A když jsme tam byli, dělali jsme takový hovory pro ten odposlech. Třeba jsme pouštěli nějakou hudbu a k tomu jsme dělali, že jsme někde jinde. Vedli jsme dialogy z knížek od Kena Keseyho, od Kerouaca. Takovej Gesamtkunstwerk, rozhlasové hry pro publikum v odposlouchávací místnosti. Koupil jsem desku Hlasy vodních ptáků, pouštěli jsme to na gramofonu, šplouchali jsme k tomu vodou v lavoru, tam kvákaly žáby, ptáci se všelijak ozývali a my jsme se bavili, jako že jsme u vody: ,Jaká je voda? Je dobrá? Je teplá? Půjdeš ještě? Ještě asi jednou.‘“

„Udělali jsme k tomu takovou guerillovou akci. Spočívala v tom, že lidi v těch okresech se jednoho rána probudili a všude po zdech, ohradách, na nejrůznějších místech bylo vápnem nebo omyvatelnými barvami, aby nás nemohli soudit za poškozování – dnešní graffiti, to je jiná liga – prostě všude byly nápisy ‚Dusím se‘. Tahle dvě slova. Což byla reakce na zprávy o životním prostředí. Na Sokolovsku to bylo důležitý téma. Zároveň to byl pocit naší generace. Já jsem to ještě vylepšil tak, že zrovna byl První máj, tak šel jsem na tu prvomájovou manifestaci. V Sokolově je kulturní dům a před ním je obrovský náměstí. Vypadá to jako takový seřadiště. Tam nastoupily ty podniky a školy. Na schodišti toho kulturáku byla rudá tribuna, na ní stali představitelé režimu na okrese. Ty zrůdičky, které lidem otravovaly život. A lidi jim přišli mávat. Já jsem vylezl ještě nad tu tribunu, tam schodiště pokračovalo. Tam jsem měl dýchací přístroj a nápis ‚S.O.S. – Dusím se‘. Měl jsem na sobě bílou košili, rozpažil jsem ruce. Stál jsem tam. Okresní tajemním KSČ měl projev. On to neviděl. Já jsem stál nad ním. Zaznamenal jenom šumění [v davu], náměstí ztichlo. Lidi čekali, co bude. Asi minutu se nedělo nic, najednou na mě běžely nějaký ty kožený kabáty, najednou se vynořily. Oni byli takoví tlustí, já byl dvacetiletý štíhlý chlapec. Takže jsem se dal před nimi na útěk. Běželi jsme mezi ty školy a podniky a tam jsme kličkovali. Já s tím dýchacím přístrojem. Teď jsme na to zvyklí, ale tehdy to byla taková… akce umělecká. Oni běželi za mnou, kličkovali jsme mezi lidmi. Tajemník přestal s tím projevem, zavládl nějaký šum. Já jsem to měl připravené, že jsem zaběhl do jednoho domu, tam byla koule na dveřích. Tam jsem zabouchl. Oni zůstali přede dveřmi. Odešel jsem z toho domu zadním východem ke kamarádovi a tam jsme se tím bavili. Až za několik dní mě někde dostihli. Vím, že připravený verše do protokolu byly ,zcela ztracen v davu lidí’… už nevim. Pamatuju si ten poetickej začátek. Bylo to o tom, jak se člověk dusí.“

„Po vojně jsem se tam vrátil, šel jsem dělat do kanceláře, dělal jsem zásobování z dovozu. To byla taky velká groteska. Například se musely zajišťovat papíry ke všemu a doklady, že se to nevyrábí v tuzemsku ani ve spřátelené socialistické cizině. Pak se musely k tomu řešit ty valuty, protože peníze, kterými se platilo tady, byly jen potištěné papírky, které jinde ve světě neplatily. Třeba nějaká parta elektrikářů na dolech potřebovala do měřicího přístroje jedno balení dobíjecích monočlánků. Obrátili se na mě. Musel jsem obeslat všechny výrobce monočlánků, i když jsem věděl, že se nikde v Československu dobíjecí monočlánky nevyrábějí. Pak jsem urgoval odpověď. To trvalo třeba půl roku, než odpověděli. Z Bratislavy neodpověděli vůbec. Tak jsem si zjistil, kdy bude v Budapešti nějaký pěkný koncert, a jel jsem do Bratislavy na služební cestu, abych tam zajistil ten papír, že nevyrábějí dobíjecí monočlánky. Přitom jsem si skočil do té Budapešti a za kamarády, protože jsme byli dost propojení v naší generaci. Měli jsme navzájem i klíče od svých bytů s lidmi z Polska, z Maďarska, kteří byli podobně zaměření. Když jsem sehnal ten papír, mohl jsem – když jsem měl pohromadě všechny papíry, že se to nevyrábí, požádal jsem o devizové prostředky. To zase trvalo čtvrt roku. To se muselo dát do rozpočtů. Byly pětiletý plány, který nefungovaly, tak se pořád předělávaly. Pán, který měl na starosti devizy, když jsem tam přišel, koukal z vokna. Ptal jsem se, jak je ten můj návrh daleko. Říkal, že zrovna dělá výhledy. Vyhlédne z okna a napíše nějaké číslo. To je to národní pánování. Nakonec, když schválili na to ty devizy, jsem napsal dvěma nebo třem výrobcům baterií do Německa. A do týdne přišly balíčky od Němců. V každém bylo několik ukázkových balení dobíjecích baterií zdarma a ptali se, kolik vagónů toho potřebujeme. Tak já jsem jim odepsal, že už nepotřebujeme nic, že jsme potřebovali jen jedno balení. Takhle jsem viděl to socialistické hospodaření. Mně bylo dvacet, bylo jasný, že to nemůže fungovat.“

„V galerii v Karlových Varech jsme, tam je galerii umění, že jo, takže jsme viděli nějaký film, kde ti milionáři chodí mezi obrazy se skleničkama a povídají si, mají nějakej večírek, tak jsme se rozhodli, že si to uděláme taky. Tak jsme se s holkama krásně oblíkli a připravili jsme jídlo, chlebíčky, zákusky, smyčcové trio. Kamarádi se připojili a přišli jsme do tý galerie a tam jsme řekli těm uvaděčkám: ‚Dneska je tady ta slavnost. Vy to nevíte?‘ A ony: ‚Ne, nám nikdo nic neřekl.‘ My na to: ‚No tak nám pomožte. Tady si vemte chlebíček.‘ Tak si vzaly. Jsme to tam rozložili a udělali jsme slavnost v galerii. Hrála hudba, lidi jedli, pili a procházeli se mezi krásnými obrazy. No a pak jsme to zas sbalili a odešli.“

„To bylo někdy kolem roku 79, 80, tak vlastně ve Velký Británii vzniklo hnutí punk, takže tady se taky objevili první pankáči takzvaný. Takže jsem měl taky takový spolužáky, takže jsem s nima kamarádil. Já teda jsem se nijak jako k nějakýmu stylu jako módnímu neřadil, ale vim, že to taky vadilo, že si třeba barvili vlasy nebo tak. Třeba je stavěli policisti, na ulici se divili, proč má zelený vlasy, tak on jim řekl, že byl v krytým bazénu a že to měli asi moc chlorovanou vodu.“

„Sami jsme si to tiskli, třeba s pomocí sítotisku. To je technika, kterou se tisknou třeba obrázky na trička. A vlastně je to takový rámeček, v tom je síto, na to dáte šablonu s obrázkem a pak položíte na tričko, že jo, a přejedete válečkem, který je od barvy, a ten obrázek se přenese přes to husté síto. Nechá se to uschnout. A my jsme takhle vlastně pomocí psacího stroje vytvářeli na průklepový papír, že jo, protože když se psalo do psacího stroje a chtěli jste mít víc kopií, to nebylo jako dneska, že se do tiskárny zadá dvacet kopií a vyjde to dvacetkrát, ale muselo se to dvacetkrát napsat na psacím stroji anebo vzít průklepový papír a tam dát takzvaný kopírovací papír, což byl černý papír z uhlí, a ten vlastně se vkládal mezi ty průklepové papíry. A když se hodně do toho třískalo, do toho psacího stroje, tak vlastně to prokleplo třeba i pět kopií a obtisklo se to i na ten další a další papír, když mezi tím byly ty černý, barvící papíry. To samozřejmě by nám nestačilo na naše časopisy, tak jsme použili ten průklepový papír. Ono když se hodně třískalo do toho psacího stroje, tak ono to vlastně do průklepového papíru, to byl takový slabý papír, vyráželo díry ve tvaru těch písmen. A to se pak položilo na to sítko, a když jste to položili na papír a přejeli přes to tím válečkem s barvou, tak se ta písmenka vlastně otiskla na ten papír.“