Petr Kadaník

„Aby ten pocit v autě byl přirozený, tak musíte nastavit pérování tak, aby to odpovídalo tomuhle kmitočtu. To není problém, protože to je normální jedna rovnice, tuhost pružiny a zatížení, a tím dostanete frekvenci, to je konstanta. Takže v tom problém není, to se dá udělat, i když pak musíte zase počítat s tím, že když chcete závoďáka a musí to být nízké, nemůžete mít dlouhé pružiny, protože byste škrtal o zem, to už se pak musí přizpůsobovat. Proto říkám třeba o renaultu, že to je auto prostě pro život, že je udělané na to, co je potřeba. Čili to je jedna věc a druhá věc je plavnost, ono se to těžko měří, ale cítíte to prostě v tom autě, když jedete. Některým autem když přejedete hrbol, tak vám to skočí takhle, pak zase takhle. Ale kdybyste jel třeba v citroenu, DS devatenáctkou, měli jsme ho také ve zkušebně, tak to necítíte, to auto zůstane takhle. A to je hydropneumatické pérování.“

„Měli jsme prostě za úkol přemluvit členy toho městského národního výboru, aby se vzdali svých funkcí. A tím pádem to bylo dále nalinkované tak, že když se vzdají těch funkcí, tak zákon umožňuje takzvanou kooptaci a tam můžeme my prostě navrhnout lidi, které bychom tam chtěli mít. To je takzvaný kooptovaný orgán. No, a tam bych řekl, tam se prostě rozhodovalo. Tam to nebylo na ulici, bylo to takhle v klidu, ale tam bych to viděl jako nejnapínavější, protože jeden po druhém jsme promlouvali k takovým těm netečným tvářím, až mi to připadalo jako tváře hráče pokeru, jak se to říká. Prostě takové netečné naprosto. A nehýbali se, když jsme jim říkali, že situace je taková a taková, že je potřeba nějakým způsobem to řešit a tak dále – jako když házíte hrách na stěnu. No, a tak možná hodinu tam bylo takové napětí, my jsme se předháněli, co jsme tam seděli na tom pódiu, na jevišti. Až se pak najednou – asi to bylo těm lidem z toho pléna trapné nebo dlouhé nebo nudné – se zvedla jedna ruka, támhle ruka, támhle ruka a pak najednou tam byl celý les rukou, takže se v podstatě tenhle orgán rozpustil.“