Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Kaděra (* 1937)

• narodil se 6. září 1937 v nemocnici v Ostravě-Zábřehu

• zažil osvobozování Ostravy

• v letech 1948–1952 byl členem junáckého oddílu, kde jako vedoucí působil Karel Líba

• v letech 1952–1954 se vyučil univerzálním soustružníkem na Hornickém učilišti státních pracovních záloh č. 15 v Opavě

• na učilišti se díky svému jedinému trenérovi architektu Ing. Ivo Liskovi dozvěděl o judu

• roku 1954 přestal existovat oddíl jiu-jitsu-judo TJ Baník Ostrava-Trojice a ještě téhož roku pamětník tento oddíl znovuobnovil

• v letech 1957–1959 prošel základní vojenskou službou ve sportovním družstvu Dukla Plzeň, roku 1962 se k armádě na rok vrátil

• v roce 1964 se připravoval na letní olympijské hry v Tokiu, ale kvůli nedostatku zájmu funkcionářů nakonec ČSSR nereprezentoval

• šest let fáral do Dolu Trojice a dalších dvacet let strávil v Dole Paskov (zde prodělal zranění páteře)

• v 90. letech pomáhal zakládat Městskou policii v Ostravě, kde později působil jako zástupce ředitele

• v roce 2022 žil s manželkou v Ostravě

Ač Jindřicha Kaděru rodiče nikdy nevedli ke sportu, stal se díky svému odhodlání jedním z nejlepších československých judistů. Jako mnoho sportovců té doby se nemohl judu věnovat na profesionální úrovni. Jeho hlavním zaměstnáním byla práce v dole. I přes překážky, které mu mnohdy kladlo vedení, několikrát obhájil titul mistra republiky. Dodnes nejraději vzpomíná na krásná přátelství, která vznikala při zápasech po celé Evropě.

Nevlastní rodinu potkal nešťastný osud

Pamětníkův otec Jan Kaděra se narodil 16. května 1911 Jindřichovi a Marii, rozené Závadové. V roce 1918 spolu se svými čtyřmi sourozenci osiřel a výchovy se jim dostalo v pěstounských rodinách. Jan Kaděra získal domov v česko-německé domácnosti manželů Knoblochových a vyrůstal s nevlastními sestrami Tony a Gertrudou. Své nové rodiče si velmi oblíbil. Nechali ho společně s dcerou Tony vyučit kadeřníkem. Rodina pro ně zakoupila v roce 1931 zavedené kadeřnictví Uhlíř v Palackého ulici 13. Tony o tuto kariéru nakonec nestála, a tak salón získal Jan. 23. srpna 1936 se oženil s Marií Vilšerovou, 6. září 1937 se manželům Kaděrovým narodil syn Jindřich.

V roce 1944 zemřela otcova nevlastní matka, původem Němka. V přívozské úmrtní matrice se dovídáme, že se jednalo o Josefu Knoblochovou, která zemřela na rakovinu ženského ústrojí v 54 letech ve vítkovické závodní nemocnici. Svým dcerám naneštěstí nechala přepsat národnost českou na německou. Proto byly obě dcery po válce odsunuty do Německa a majetek rodiny podlehl konfiskaci. Jejich otec Albín byl dle archivních pramenů internován. Po propuštění chvíli pobýval u své nevlastní rodiny. S osudem svých dcer se nikdy nevyrovnal, proto je odjel hledat. Po cestě pravděpodobně tragicky zahynul. Pamětník se ale se svými nevlastními tetami v Německu setkal při svých cestách. Tony se usadila v Kolíně nad Rýnem a Gertruda v Düsseldorfu.

Členové Hitlerjugend se u nich chtěli schovat

Nejranější Jindřichovy vzpomínky se upínají k válečným událostem a nejvíce pak ke stupňujícím se náletům ke konci války. Pamatuje si na souboje letců nebo na časté pobyty v krytu či ve sklepě, kde spával na bramborách.

Těsně před příchodem osvoboditelů se Ostrava stala terčem ostřelování průmyslové zástavby. „V Přívoze je šachta Odra a hodně lidí odtud vycházelo domů na autobusy a přiletěla dělová nálož. Byla to velká rána. Letělo to z kopců od Petřkovic. Lidi, co v té době pracovali, to zabilo,“ vypráví pamětník. Dle matričního zápisu se pravděpodobně tento incident stal 15. dubna 1945. Oběťmi byli horníci Dolu Odra v Přívoze: jednasedmdesátiletý Michael Grzywacz a dvacetiletý Jan Bednařík. Jako příčina úmrtí bylo uvedeno usmrcení granátem.

Konec války byl pro pamětníka stresující a nerad o něm mluví. „Tehdy přišla nějaká skupina, byli to Němci z Hitlerjugend, kteří se u nás schovali před osvoboditeli. Můj otec uměl německy, tak se s nimi domluvil, aby odešli. Kdyby tam vpadli Rusi, tak by nás zastřelili taky. Sotva vyšli ven, tak byli zastřeleni,“ vzpomíná pamětník na období ostravsko-opavské operace.

Po osvobozovacích bojích nebyla nouze o opuštěné zbraně a munici, jež vzbuzovaly zájem dětí. „Jako kluci jsme znali každý kout a nacházeli jsme různé pušky, granáty, zbraně. Sbírali jsme to jako hračky. Div, že jsme to přežili,“ říká Jindřich Kaděra.

Komunisté lidem ztěžovali podnikání

Rodiče pamětníka soukromě provozovali dámské i pánské kadeřnictví a holičství. Jelikož se nacházelo ve stejném domě, kde rodina bydlela, prožil pamětník většinu dětství v rodinném podniku. „Když pak přišli komunisté, můj tatík musel stříhat za korunu dvacet. To byl příkaz, ať nezbohatne. Nezlikvidovali vás, ale sám jste odešel. V domě byl i švec, ten měl také určené ceny. Tatínek pak dělal někde ve skladech,“ vzpomíná pamětník na strádání svých rodičů. Otec potom pracoval ve skladech bazaru v Radvanicích, kde se po čase vypracoval na vedoucího.

Skauting jej naučil, jak pečovat o přírodu

„Hledal jsem nějakou aktivitu, tak jsem šel k sokolům. Tam se mi moc nelíbilo, proto jsem na doporučení kamarádů přišel do Junáka. Tam mě ihned přijali a vzápětí jsem se stal rádcem Veverek,“ vysvětluje pamětník.

Členem junáckého oddílu byl Jindřich v letech 1948–1952 a vzpomíná také, že v této době komunisté Junáka pomalu likvidovali. Jako vedoucí tam tehdy působil „ostravský Foglar“ Karel Líba, rodák z Jiřic u Brandýsa nad Labem. Líba se v době 2. světové války zapojil do ilegální skautské organizace. Za svou činnost byl odměněn junáckým křížem „Za vlast“. Po válce obnovil 49. oddíl Junáka, ale jeho trvání přerušilo oznámení o rozpuštění organizace, které bylo uveřejněno 13. září 1950 v Úředním listu Československé republiky.

V té době nastoupil Karel Líba do koksovny generála Svobody v Ostravě-Přívoze. Ač byl často vyslýchán Státní bezpečností, snažil se najít cestu, jak organizaci v Ostravě zachovat. Za pomoci rodičů hochů se mu podařilo začlenit svůj oddíl pod Dělnickou tělocvičnou jednotu v Přívoze.

„Skauting mě naučil neutrhnout květinu, nezašlápnout mravence, jak přežít noc bez ničeho. V noci jsme chodili po hřbitově nebo po rozpadajícím se Slezskoostravském hradě,“ říká Jindřich Kaděra a dodává, že největší výzvou pro něj byl bobřík mlčení.

Na střední škole začal porážet trenéra

„Když jsem byl takzvaně dospělý, tak jsem šel do opavského internátního učiliště, kde jsem prožil dva roky krásného života,“ popisuje pamětník. Vyučil se strojařině a zde se také zamiloval do sportu. Na učilišti se díky svému jedinému trenérovi architektu Ing. Ivo Liskovi dozvěděl o judu. „Já, takový sportovní antitalent. Dodnes nechápu, jak jsem to zvládl. U opavského Lisky jsem ho totiž začal porážet. On byl natolik férový, že se o mně v Praze zmínil. Byl to můj první a jediný trenér,“ vzpomíná pamětník na dvojnásobného mistra ČSR v jiu-jitsu. Jindřich Kaděra trénoval denně. „Bolelo to moc. Judo, to jsou jen samé pády. Člověk si ale zvykne na všechno,“ zamýšlí se.

V roce 1954 dokončil v Opavě Hornické učiliště státních pracovních záloh č. 15 a přijel zpět do Ostravy. Tam zrovna končil klub Jiu-jitsu-judo. Jindřich Kaděra začal dělat trenéra. Soustředil kolem sebe hlavně kamarády, které pro sport nadchl. „V té době se to jmenovalo jiu-jitsu, tedy jemné umění,“ vysvětluje pamětník. Od té doby měli plné tělocvičny.

Všechno zadarmo, všechno amatérismus

„Tehdy to bylo rozdělené na takzvané velké a malé sporty. Judo patřilo k malým sportům. Museli jsme vše dělat zadarmo, ve svém volném čase a s nadšením,“ popisuje pamětník poměry ve sportu.

Po škole nastoupil do strojírenství do podniku Ústřední dílny. V letech 1957–1959 a 1962 absolvoval povinnou vojenskou službu. Oficiálně byl zařazen k protileteckému dělostřelectvu a později k průzkumníkům. „Na vojně jsem byl tři roky v Dukle Plzni. To byl tvrdý život vrcholového sportovce. Bylo nás tam patnáct. Budíček, rozcvička, bez košile, v zimě, v létě, snídaně ve frontě. Dvakrát denně trénink, ale bylo to v Plzni – alespoň tam měli to lehké osmistupňové pivo. Tolik jsme toho vypotili, že bylo nutné doplňovat tekutiny,“ vzpomíná.

Když měl pamětník v rámci vojenské služby v Dukle Plzeň vycestovat na zápas do západní Evropy, museli všichni v družstvu pravděpodobně podepsat souhlas se spoluprací s oddělením Vojenské kontrarozvědky u 19. motostřelecké divize Plzeň. „Když jsme měli odjet na zápas, bral nás jednoho po druhém kontrarozvědčík na pohovor před odjezdem. Poučovali nás, co máme dělat v případě, že by po nás chtěl někdo převézt nějaký balík do republiky, tak že to máme odmítnout, nebo to přivézt a odevzdat. Byli tam i tací, kteří nás učili, jak použít příbor, protože jsme na vojně jedli jenom lžícemi,“ vzpomíná pamětník. Spis Jindřicha Kaděry byl podle záznamů v Archivu bezpečnostních složek ČR roku 1981 skartován.

Roku 1960 se Jindřich Kaděra dokonce dostal na stránky časopisu Sport jako náš nejúspěšnější reprezentant na mistrovství Evropy v judu, které se konalo v Amsterodamu. Vybojoval tehdy třetí místo v těžké váze. „V dalším postupu ho zadržel sedminásobný mistr Evropy, stodvacetikilový obr Holanďan Geesing. V soutěži bez rozdílu vah deklasoval Kaděra západního Němce Schiesslederera chvatem tomoe nage a držením,“ psalo se.

Za další upevnění bojové družby armád socialistického tábora

„Nějaký důstojník pro mě přišel, že mám jít zpět do armády, a pokud nechci, tak že mě stejně povinně pošlou na cvičení zadarmo. Tak jsem to podepsal. Chtěli mě, protože se rozjížděla spartakiáda spřátelených armád a my jsme byli nasazeni na roční přípravu. Tam jsem zvítězil,“ vysvětluje Jindřich Kaděra. Posílil tedy Armádní sportovní družstvo juda ASD Dukla Plzeň, se kterým se účastnili spartakiády spřátelených armád v roce 1962.

„Začátkem září se sjedou do naší republiky sportovně nejzdatnější příslušníci ozbrojených sil ze států Varšavské smlouvy, aby zde bojovali o prvenství v rozličných sportovních a tělovýchovných disciplínách a prokázali tak vysokou fyzickou i morální schopnost a pohotovost spřátelených armád bránit celistvost a nedotknutelnost zemí socialistického tábora,“ psalo se v červenci 1962 v časopisu Květy.

Cestu jemného umění následovali muži i ženy napříč profesemi

Cestou jemného umění se vydala spousta nadšenců. Dle pamětníka to byli lidé z různých profesí, například herci či politici. Na dlouhých cestách na zápasy se často spřátelili. „Můj žák byl dokonce Rajko Doleček. Byl to nádherný člověk. Rozdal by se pro ostatní,“ vzpomíná Jindřich Kaděra na známého diabetologa.

Když se roku 1964 měly konat olympijské hry v Tokiu, Jindřich Kaděra se měl zúčastnit. „Byl jsem vybraný jako jediný vrcholový judista. Nejel jsem, protože jsem byl jediný a v Praze se nemohli dohodnout, kdo pojede se mnou, tak to radši zrušili. Když ruské vedení zjistilo, že nepojedu na olympiádu, tak nabídli, abych přijel do Moskvy, že pojedu s nimi. Našim to přišlo jako ostuda, tak jsem nejel vůbec,“ vypráví pamětník.

Soupeř byl jako medvěd vypuštěný z divočiny

Jindřich Kaděra se účastnil zápasů také v Sovětském svazu. Města mu tam přišla smutná. „Lidé stáli u restaurací a hledali druhého, aby si napůl koupili flašku vodky. Na každém rohu byla hlídka. Když jsem chtěl do vedlejšího pokoje za kamarády, tak jsem tam nesměl,“ vysvětluje pamětník. „V hotelu najednou někdo klepe – a můj kamarád Rus judista. Přinesl vodku a kus kabanosu. Šel do koupelny a všude pustil naplno vodu, a potom až se mnou mluvil. Byl zvyklý, že je všude kontrolují,“ dodává.

Když se pamětník procházel městem, kde se měl odehrávat zápas, všiml si plakátů hlásajících Judo/Sambo. Myslel si, že budou dvě disciplíny. Až při samotném zápasu si uvědomil, že nastupuje jako judista proti sambu. „V sambu bylo dovoleno lámat kolena, kyčle i zápěstí. V judu je toto zakázáno. Je možné lámat loketní kloub, ale opatrně. V tu dobu to bylo pro diváky velmi žádoucí,“ popisuje Jindřich Kaděra.

Ač pamětník zápasil v těžké váze a měl 120 kilogramů, jeho soupeř mu připadal jako medvěd vypuštěný z divočiny. „Nevěděl, co je to judo. Když dali v ruštině pokyn bojujte, tak mě chytil za vlasy, pěstí a předloktím mě praštil do týla, že jsem ztratil vědomí, což bylo asi málo. To mi vyprávěli až potom. Chytil mě za vlasy a začal mě po zápasišti vláčet. Celý obličej jsem měl sedřený, rozhodčí na něj museli skočit. Nakonec jsem byl vítěz, protože ho diskvalifikovali.“ Když dorazil domů, vlastní matka mu mezi dveřmi řekla, že Jindřich bohužel není doma, že je v Rusku, protože ho nepoznala.

Před zápasem na noční do dolu

Po vojenské službě nastoupil do Dolu Trojice ve Slezské Ostravě, kde pracoval až do jeho zavření. Nadřízení jeho sportovní kariéru příliš nepodporovali. „Když jsem ještě pracoval na Trojici, měl jsem jet do Prahy obhájit mistra republiky, ale měl jsem jít do práce. Vedení jsem řekl, že potřebuji do Prahy. Oni na to, že mě dají na noční šichtu a že po šichtě to stihnu na vlak. Záměrně mě tam nějak nechali déle, vlak mi ujel, tak jsem jel na letiště a náhodou letělo letadlo. Než jsem se dostal v Praze do haly, tak už jsem dva dny nespal. Řekl jsem klukům, že až mě budou volat na zápas, mají do mě kopnout. Někde jsem se tam vyvrátil a spal jsem,“ vzpomíná pamětník. I přes veškeré obtíže pamětník v tomto zápase obhájil mistra republiky.

Překážky mu nekladli jen vedoucí, ani u kolegů se nesetkal s pochopením. „Myslel jsem si, že když bojuji za Ostravu, budou mi fandit. Záviděli mi, ale nevím co. Prachy za to nebyly. Museli do práce a já jsem byl pozvaný na těžký zápas o život. Vždycky jde o život. To není tenis, to není lehká věc,“ zamýšlí se pamětník nad chováním kolegů.

Po zavření Dolu Trojice v roce 1968 nastoupil do Dolu Paskov. „Když jsem vstoupil do důlní klece, přál jsem si, abychom to přežili, celých 26 let každý den. Soused v šachtě zahynul. Úrazy byly velmi běžné. Plno kamarádů je zmrzačených,“ vypráví pamětník. Práce v dole jej nakonec stála také zdraví, když se mu stal úraz páteře. Po patnácti letech tak skončil jako reprezentant.

Pamětník vzpomíná, že se často stával terčem falešných udání. Jedno takové ho stálo účast na důležitém zápase. „Sedím v letadle a letíme na světový turnaj. Na Ruzyni pořád ne a ne odlet a najednou se díváme: zase dali schody na letadlo, vyhlásili moje jméno a říkali mi: ‚Pojďte.‘ Vylezl jsem z letadla, letadlo odletělo beze mě a chlapi byli pryč. Tak jsem jel zpět do Ostravy místo na mistrovství. Bylo to asi na udání, že tam chci zůstat,“ popisuje pamětník nešťastnou příhodu. Jindřich Kaděra ale dle vlastních slov nikdy o emigraci neuvažoval, i když mu známí v Amsterodamu nabízeli práci.

Judo ho naučilo prohrávat

Ač byl Jindřich Kaděra osmkrát mistr republiky v judu, říká, že největší umění není vyhrávat, ale naopak naučit se prohrát. Otázkou, zda se na své zápasy připravoval také duševně, byl velmi překvapen: „Tak na to se mě ještě nikdy nikdo nezeptal. Na souboj jsem se připravoval tak, že jsem si předtím – ne jako ostatní, [kteří měli] rozcvičku – klekl někde do kouta a hleděl do prázdna. Úplně všechny myšlenky byly pryč, byl jsem čistý. Úplně jsem se oprostil od všech problémů a nastoupil jsem do boje. Díky tomu jsem porážel soupeře.“

Pamětníkovým snem bylo navštívit Kodokan v Japonsku. To se mu nikdy nepoštěstilo, ale vzpomíná na událost, kdy do Vítkovických železáren pozvali japonského odborníka a jeho přáním bylo vidět místní judistický tým. „Dokonce si přivezl vlastní kimono. Byl to krásný společný trénink,“ vypráví Jindřich Kaděra.

V 90. letech přijal pamětník výzvu pomoci založit a vycvičit Městskou policii v Ostravě.

Roku 2022 žil s manželkou v Ostravě a byl držitelem šestého mistrovského stupně.