Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elena Kadlecová (* 1940)

• narozena 31. října 1940 na východním Slovensku do rusínské rodiny

• vyrůstala v obci Maškovce

• během druhé světové války se nějakou dobu skrývala s rodinou v okolních lesích

• ke konci války její rodinu zajala německá armáda, propustili je až u Prešova

• její rodiče odmítali vstup do jednotného zemědělského družstva

• od roku 1956 studovala na Střední zdravotnické škole v Prešově

• jako dcera kulaků si musela vzdělání platit, kvůli nedostatku financí musela po roce studium ukončit

• absolvovala Školu pozemních specialistů letectva v Žamberku

• mezi lety 1972–1975 členkou Sboru národní bezpečnosti (SNB)

• v roce 2021 žila na pražském Chodově

Kvůli tomu, že její rodiče odmítali vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD), Elena Kadlecová nemohla vystudovat střední školu. Jako malorolníci museli rodiče odvádět vysoké podíly úrody státu. Když už nemohli povinné odvody plnit, komunisté jim sebrali velkou část majetku. Jako dcera „nepřátel režimu“ si musela Elena Kadlecová na rozdíl od ostatních studentů platit i jídlo a ubytování na střední zdravotní škole. Rodiče ovšem neměli tolik financí, a tak školu nedokončila a ještě jí zůstaly dluhy.

Schovávali jsme se v lese. Pak nás zajali Němci

Elena Kadlecová, rozená Melničaková, se narodila 31. října 1940 na východním Slovensku do rusínské rodiny. Byla nejmladší ze sourozenců. Její rodiče se vzali, když bylo matce Marii Melničakové teprve šestnáct let, v sedmnácti už se jim narodilo první dítě. Ve stejném roce musel otec Juraj Melničak narukovat do první světové války. Matka tak zůstala s malým dítětem sama. Manželé se nakonec shledali a narodili se jim další potomci. Elena Kadlecová vyrůstala v obci Maškovce (okres Humenné), kde měli její rodiče hospodářství. Už jako dítě pomáhala s pasením hus a krav. Během války se musela nějakou dobu s rodinou ukrývat v okolních lesích. „Byli jsme tam v takových jako skalách, kde byla babička, maminka, sestra s dětmi a druhá sestra. Byly jsme tam schované, topily jsme ohněm,“ popisuje a dodává: „Když už vypadalo, že je bezpečno, přijel pro nás otec s vozem.“ Celou rodinu ale brzy zajala německá pěší armáda, která se vracela z východní fronty. Pochodovali společně s dalšími rodinami v koloně až do Sol u Prešova. Tam je na žádost jejího otce propustili.

Po komunistickém převratu Elena Kadlecová již chodila do školy. Nejprve v Maškovcích (od první do páté třídy), později do internátní školy v Humenném (od šesté do osmé třídy). V roce 1956 se rozhodla jít studovat zdravotnickou školu v Prešově. Rodiče však už dříve odmítli vstoupit do JZD. „Stát ustanovil dodávky zemědělské výroby. Když lidé neměli tolik nahospodařeno, tak to museli doplatit. A když neměli, tak buďto je zavřeli, nebo jim sebrali všechno, a to se stalo i nám,“ říká. Tehdy poprvé pocítila dopad komunistického režimu. „V druhém ročníku vyžadovali potvrzení z okresu, že naši už vstoupili do JZD. A naši nechtěli, takže měli za povinnost zaplatit za mě internát,“ popisuje. Škola pro ni najednou nebyla bezplatná a rodina se dostala do dluhů. Elena Kadlecová se tedy rozhodla během druhého ročníku v roce 1957 odejít. Poté si našla si práci v oděvním závodě, kde pracovala u pásu.

Jednou přišly ženy v krásných leteckých uniformách

Dne 26. února 1958 přišly do téhož závodu ženy v leteckých uniformách, které dělaly nábor studentů Školy pozemních specialistů letectva v Žamberku. Elena Kadlecová se na školu přihlásila a díky znalosti ruského jazyka ji bez prodlení přijali. „Měla jsem štěstí, že jsem vojenskou školu zakončila úspěšně, protože díky tomu požádali, aby mně prominuli dluh z internátu zdravotnické školy,“ vysvětluje.

V lednu v roce 1959 byla zařazena na divizi do Zvolena jako obsluha dálnopisu. Zde pracovala do prosince a v lednu dalšího roku se provdala za svého prvního manžela Jaromíra Nechvátala. Poté ji přeřadili ze Zvolena do Prahy, kam se společně s manželem přestěhovali. Zde se jim narodil syn Jaromír Nechvátal. V Praze začala pracovat jako spojovatelka vojenských hovorů, což ji podle jejích slov velice bavilo. Pravidelné čtyřiadvacetihodinové směny však pro ni byly velmi náročné. Proto v roce 1962 byla na vlastní žádost propuštěna do civilní služby. Krátce potom odešla na mateřskou dovolenou. V roce 1964 se s Jaromírem Nechvátalem rozvedla.

Když její syn začal chodit do školy, nastoupila na matematické oddělení v úseku výzkumu laboratorních metod Státního výzkumného ústavu ochrany materiálu. Na začátku roku 1972 potkala Františka Kadlece, kterého si o půl roku později vzala. Později se jim narodil syn František. Elena Kadlecová byla od roku 1972 do roku 1975 členkou Sboru národní bezpečnosti (SNB). Odešla na vlastní žádost. Poté čtyři roky pracovala na Fakultě elektrotechnické ČVUT na Karlově náměstí. Rovněž působila jako operátorka u počítače v Ústředí vědeckotechnických a ekonomických informací a posléze i v České národní bance. V roce 1995 odešla do důchodu. Od té doby žila se svým manželem Františkem v Praze na Chodově.