Mgr. Marie Kadlecová

„Tatínek už byl dole na radnici na schůzi a byl u nás jen strýc a maminka. A najednou se otevřely dveře a oni prostě chtěli, kde má muže. Říkala, že muž není doma. ‚A kdo je tohle?‘ Že tohle je jako… tak na něm chtěli, aby šel s nimi a vedl je kamsi, nevím, jak daleko. Maminka začala plakat a oni říkali: ‚Nebojte se, my vám ho vrátíme.‘ Odvedli ho.“

„Měli jsme češtinu, asi za měsíc a půl se otevřou dveře a v nich stál Malík, zástupce ředitele. Byl to dělnický kádr a říká: ‚Která je tady Krejčová?‘ Já jsem se tak jmenovala. Stoupla jsem a dívala se: ‚Já.‘ – ‚Jak je to možné, že ty ses dostala na tuto školu?‘ Nevěděla jsem, co mám říct. ‚Až bude přestávka, přijď do ředitelny.‘ Všichni se na mne dívali. Mně takhle tekly slzy, nevěděla jsem co... A pan profesor přišel za mnou a říká: ‚Neboj se.‘ Začal mi tykat. ‚Neboj se, půjdu tam s tebou a uvidíš, pomůžu ti.‘ Jenže pan profesor třídní byl koncentráčník, takže se ho asi dost báli, protože ve znojemském muzeu bývaly jeho dopisy, které posílal. Tak tam šel se mnou. Šla jsem, sotva po schodech lezla. Přišla jsem před ředitelnu a on mi říká: ‚Zůstaň tady, já tam půjdu sám.‘ Tak jsem tam zůstala, tak dlouho tam byli, ale možná to nebylo tak dlouho, ne, ale byla to věčnost. Vyšel ven a říká: ‚Běž do třídy.‘ Tak jsem šla do třídy. Všichni na mě čekali. ‚Já nic nevím. Mně nikdo nic neříkal. Pak přišel a říkal: ‚Neboj se, zůstaneš tady.‘ Ale on tam někdo z těch Medlic asi poslal nějaký dopis, že prostě jsme chodili do kostela, ale že tatínek byl kapitalista a vykořisťovatel. Jestli třeba taky ten Karel [řidič z tatínkovy firmy] se tam taky nepodepsal. Takže, kdyby se mnou třídní profesor nešel, tak jsem vyletěla.“

„Takhle to bylo tenkrát. Ale tady JZD a to všechno, tam byli, nemyslete si… Já jsem se dívala na nějaký film, jak tam radostně všichni jedou do JZD. Říkala jsem si, no, to určitě. Ale oni tam začali tak krást... Oni byli spokojení ti malí, co tam dali pár, políčka, těm to nevadilo, ale kdo tam odvedl deset patnáct krav a těch prasat a stroje, slepice, kozy a nevím, co tam všechno měli, tak to byla ztráta pro ně. Oni se tak naučili krást, že jsem jednou taky šla s tou naší babičkou… tam se pěstovala cibule na poli, taky jsem tam šla a myslíte si, když ty ženské šly z pole, že šly s prázdnou? Košík a za laclem to všechno… U nás byly veliké plantáže jahodové, vždycky přinesla košík, a bylo to zakázáno. Vždycky to tam odnesli. Tam se začalo krást na polích… jak jsme bydleli na křižovatce, tak teta říkala, ještě maminka, to už začínalo JZD, říkala navečer: ‚Slyšíš, jak ty vozíky tady chrastí?‘ Byli tam na jezedáckém si… u nás se pěstovala čočka, takže si šli vytrhat čočku, hrách si vytrhali.“

„Už jsem chodila do školy a brácha taky. Když přijeli, ti dva [mladší sourozenci] byli ještě doma, maminka…. my jsme chtěli zůstat doma, že budeme vidět, jak nám odvážejí auta. Tatínek je musel všechny postavit z kopce a čekali jsme. S bráchou jsme seděli u okna. Donesli nám tam lavici, abychom byli výš. A koukali jsme přes sklo, přes záclonu, aby nás nebylo moc vidět, na ně. Tak teda přijeli. Přijelo jich tam několik. A začali… a řidič, ten opilec, začal, že byl tak vykořisťovaný, že se tam měl tak špatně... Tatínek říkal: ‚Já jsem mlčel.‘ Maminka utekla, protože by tam byla padla.“

„Ti vojáci byli – jely tam tanky – na tankách – pořád je vidím před sebou – ty děvčata, takových sedmnáct osmnáct? Ve válce. Unavený, strašně unavený, bylo vidět, že by spaly. A ti lidi, ta celá vesnice se tam sešla, všichni dokola, a oni jim prostě – tenkrát už kvetly šeříky. Takže ty šeříky jim tam dávali, nosili jim jídlo, a ty holky se usmívaly, ale bylo vidět, jak by strašně rády prostě – úplně zavíraly oči. Jenže ta fronta tam nešla jeden den. Ta tam šla dva dni, tři dni, a pořád ti vojáci… A říkali, že jdou na Prahu. Prag.“

„Tatínek byl, jak jsem říkala, do aut, jako kutil, tak taky jsme měli osobní auto a měli jsme je jediní v té vesnici. Takže večer, když on přijel z té – tak tam přišli tady ti sousedé a s tím pánem, s tím panem, oni mu potom říkali partyzán Sobotka, ale celou dobu, než umřel, tak se mu pořád na vesnici říkalo partyzán Sobotka. On i tím partyzánem asi byl, protože on přenášel tady ty věci. Takže prostě vždycky přinesl nějaký ty potraviny, tatínek ho vezl až daleko, to nebylo, že by to bylo hnedka za vesnicí. Protože když jsem si četla kroniku těch Medlic, tak jsem se tam dozvěděla, prostě tam to právě bylo zapsáno, že teda jako se zúčastnil toho, že teda vozil, že vlastně, že pomáhal partyzánům. Tak odtud to víme. Oni o tom moc nemluvili. To pochopitelně, my bychom... děti, kdyby na nás někdo udeřil, tak ze strachu povíte všecko, že jo. Takže my jsme to jenom věděly, že maminka byla nervózní, když tatínek odjel, a byla ráda, když už ho vítala mezi dveřma, že zase přijel.“

„Jenomže tam to byla vesnice pohraniční. Tam vám padaly domy ještě. Oni prostě Němci stavěli domy z kotovic, z těch vepřovic, tady se říká vepřovice. To je prostě cihla z hlíny, ale není vypálená, jenom usušená. A ty domy se prostě musí potom jako, aby se – tak se musí jako bílit, na Moravě se říká líčit, aby tam prostě přišla voda, aby se to jako drželo. A potom, když se tam nastěhovali do toho ti už prostě lidi, kteří přišli po válce, tak ti to nedělali. To jsme šli ráno do školy a před obchodem dům – spadlej.“