Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rudá armáda, vlasovci, banderovci – přes naši ves prošli všichni
narozena 8. srpna 1938 v Medlicích
vyrůstala v Medlicích poblíž Moravských Budějovic
za druhé světové války otec Leopold Krejča pomáhal partyzánům
na konci války se pamětnice setkala s Rudou armádou, vlasovci i banderovci
po roce 1948 jim byl znárodněn rodinný podnik
vystudovala pedagogiku pro první stupeň
celý život učila
v roce 1952 přesídlila do Českých Budějovic
Bezstarostné dětství jí sebrala druhá světová válka, rodinný majetek znárodnil stát a studium se snažil znemožnit udavač. Coby učitelka pak několikrát odolala i politickému nátlaku, aby vstoupila do komunistické strany.
Marie Kadlecová, rozená Krejčová, se narodila jako nejstarší ze čtyř dětí 8. srpna 1938 v Medlicích u Znojma na jižní Moravě Marii a Leopoldu Krejčovým. Otec provozoval autodopravu, matka byla v domácnosti. Marie, narozená na sklonku první republiky, začala v roce 1944 chodit do školy. Učilo se německy a pomůcky se těžko sháněly. Vzpomíná, že školní aktovku měla vyrobenou z kartonu.
Už jako šestiletá poznala praktiky okupantů: „Jednou jsme šli do školy a před školou stály tanky a německá auta. Dovnitř se nesmělo. Bylo nám řečeno, že do školy chodit nebudeme, že paní učitelku Bezpalcovou odvezlo gestapo. Ale nebyla to pravda. Partyzáni se o plánovaném zatčení dozvěděli dřív a učitelku ukryli. Nikdy jsme se nedozvěděli kam.“ Příslušníci gestapa zatkli řídícího Jindřicha Moudrého a škola zůstala zavřená. Marie a další školáci chodili po jednotlivých ročnících až do osvobození na radnici a tam dostávali úkoly. Učili se s nimi rodiče.
Marie nedokáže zapomenout, jak se všechny děti bály, aby oblíbený řídící Moudrý nezemřel v koncentračním táboře, kam ho odvezli. Pak přišla zpráva, že ho pustí. „Celá vesnice na něho čekala od rána do večera. On nepřijel. Všechno bylo připravené, i slavobrána. Maminka mi doma uřízla nejkrásnější růže, abych mu je dala, až přijede. Z koncentráku se vrátil až později, v květnu. Byl hubený. Nechtěl nic vyprávět, o ničem mluvit.“
Naprosto hrůzný zážitek čekal Marii ke konci války. Bohoslužbu v zaplněném kostele narušil nálet. Přečkala ho s ostatními uvnitř. Po návratu domů se s maminkou a třemi mladšími sourozenci raději vypravila ke krytu, který matčini bratři vykopali v lese. „Šli jsme s kočárkem po louce a najednou se objevila letadla. Maminka říkala: ‚Teď je po nás.‘ Skrčili jsme se, nehýbali se. Letadla přes nás přeletěla.“
V krytu byly připravené zásoby sádla, vody a masa, schovalo se v něm celé příbuzenstvo. Večer dorazil i Mariin tatínek s dalekohledem. Ukazoval jim, jak po silnici jede Rudá armáda – tanky a vozy tažené koňmi. Vrátili se domů. V Medlicích už byli Sověti. V okolí se ale ještě bojovalo.
„Přišli k nám vojáci a chtěli na mamince vajíčka. Strýc donesl od sousedů tajně ošatku vajec. Oni si stoupli, rozklepli vždy vajíčko a syrové ho vypili. Najednou se otevřely dveře a vešel jejich důstojník. Zařval na ně, hned na ně namířil a že dětem berou jídlo. A vyhnal je ven.“
Marie v rodných Medlicích zažila i vlasovce. Ti ale nebyli za války jedinou návštěvou u Krejčových. Dům stál na kraji obce u důležité křižovatky, odkud vedly silnice směrem na Znojmo, Moravský Krumlov i Brno. Marii podobně jako její matku vystrašila za války i návštěva Němců. „Ve dveřích esesáci a že u nás budou bydlet. Měli i svoje kuchaře. Tatínek měl v chodbě velikou mapu Evropy. Museli jsme se dívat, jak Německo úspěšně postupuje v dobývání. Další den ale odjeli,“ říká pamětnice, které koncem války nebylo ještě ani sedm let.
Nadšení z osvobození netrvalo dlouho ani v Medlicích. Přišel rok 1947, který provázela velká bída. Lidé chodili do kostela a modlili se i u křížů rozmístěných ve vesnici. Nebylo to stejně nic platné. Komunisté se dostali k moci, chystalo se znárodňování a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Nejprve vystěhovali sedláky. „Nestalo se to v každé vesnici, ale z Medlic putovaly tři rodiny až do severních Čech. Všechno musely ve vsi nechat… Takový byl tenkrát svět.“
Perzekuce rolníků po roce 1948 se dotkla i příbuzných. Marie si pamatuje na strýce sedláka, kterého zavřeli, protože jeho slepice onemocněly vápenkou, a on tak nesplnil povinnou dodávku vajec. Z vězení se vrátil s podlomeným zdravím. Jeho syn, Mariin bratranec, se velmi dobře učil a chtěl jít studovat. „Vyloučeno! Musel jít pracovat do jednotného zemědělského družstva. Na školu se dostal až ve svých pětatřiceti letech.“
Znárodňování postihlo i rodinu Krejčových. Mariin otec provozoval autodopravu. Vlastnil autobus a také menší nákladní automobil, který si postavil skoro sám. Měl i poštovní auto, kterým rozvážel poštu po okolí. „Jednoho dne nám přišli zabavit auta,“ vzpomíná Marie, která s nejstarším bratrem, také školákem, ten den zůstala doma. Viděla, jak jim auta odvážejí.
Jeden z řidičů, které otec zaměstnával, si při zabírání aut postěžoval, jak byl ve firmě vykořisťován a měl se špatně. Přitom jezdil opilý, občas měl s autem nehodu, a Mariin otec ho přesto zaměstnával až do znárodnění. „Všechna auta odtáhli a nedostali jsme žádný doklad. Tatínek ale musel mít nějakou práci,“ připomíná pamětnice. V Moravském Krumlově vznikal podnik Československá automobilová doprava (ČSAD). Otce znali, přijeli za ním, že by ho zaměstnali jako řidiče. Kývl a začal pracovat jako řidič. Marii se nelíbilo, že při znárodnění označili jejího otce za kapitalistu. Pocházel z Moravského Krumlova. Rodiče měli pět synů a jednu dceru, on byl nejstarší. Vyučil se krejčím. Začínal takzvaně od píky.
Znárodnění rodinné firmy těžce nesla Mariina matka. Onemocněla a v roce 1952 zemřela. „Mně bylo čtrnáct let, bratrovi dvanáct, dalšímu bylo devět a sestře osm. S domácností první týden pomohla matčina švagrová.“ Domácí práce a vaření měla pak na starosti už jen Marie. Byl srpen a v září měla zase začít chodit do školy, do deváté třídy. Tři měsíce se sama starala o domácnost. Poté se z Brna přistěhovala natrvalo tatínkova sestra, která práce od ní převzala.
Marie věděla, že otec za války občas večer někam zmizel. „Maminka tehdy mlčela, teprve až když zemřela, tatínek nám začal všechno vyprávět.“ S odstupem let se tak pamětnice od něho dozvěděla, že svým autem po večerech dvakrát týdně jezdil k partyzánům, kteří tehdy pomohli paní učitelce. Vozil jim potraviny, které darovali lidé z Medlic.
Marie ve svých patnácti letech skončila základní školu. Ačkoliv chtěla studovat vysněnou medicínu, přihlásila se k přijímacím zkouškám na pedagogickou školu v nedalekém Znojmě, aby mohla tetě pomáhat s mladšími sourozenci. Na školu byla přijata, ale zanedlouho se studiem kvůli dopisu udavače málem skončila. Zastal se jí však třídní učitel Kvapil. Po absolvování školy nastal problém, nebyla volná pracovní místa – jen na Ostravsku. Tam ale Marie odjet nemohla. Musela získat zaměstnání někde blízko domova, aby i nadále mohla pomáhat tetě. Pak se objevilo učitelské místo v nedalekých Trstěnicích, i když jen zástup za mateřskou dovolenou. Asi po měsíci ji vedoucí školského odboru odvolal. „Místo mě nastoupila důchodkyně, jeho známá, která si potřebovala na Vánoce vydělat peníze.“
Nakonec se jí podařilo získat místo učitelky v Mikulově. Vzpomíná, jak bylo po válce město zničené a stále nebylo opravené. Další působiště našla v roce 1957 v Božicích u Znojma. Neměla kde bydlet, provizorně přespávala ve zdravotním středisku v místnosti, která přes den sloužila jako čekárna pro pacienty. V domech po Němcích bydleli přistěhovalci.
Ve škole dostala od ředitele jednu cennou radu nejen pro učitele: „Nikdy nemluv hlasitěji, než mluví děti.“ Celý život se tím řídila, na děti nekřičela. Kantořinu zvolila dobře, učit děti ji bavilo. Ovšem byla padesátá léta. „Ve škole chtěli, abychom vstoupili do KSČ. Řekla jsem, že nepůjdu, protože jsem kapitalistická… že tam nepatřím.“ Připomíná, že učitelé v té době jen nevyučovali. Museli chodit vypomáhat do jednotného zemědělského družstva. Například jednotit řepu a trhat rajčata, aby družstevníci stihli včas sklidit úrodu.
V Božicích se seznámila se svým budoucím manželem, Jihočechem Vojtěchem Kadlecem. V rámci základní vojenské služby působil na místním letišti jako radista. Coby voják vedl oddíl pionýrů. Jako bývalý skaut učil děti vyznávat jiné zásady a principy než ty ze stanov Pionýrské organizace Československého svazu mládeže. „Děti byly nadšené. Božice byly v pohraničí, a tak si hrály v bunkrech.“
V roce 1962 se Marie vdala a s manželem Vojtěchem odešla do jeho rodných jižních Čech. Zprvu dojížděla vyučovat na střední školu do Českého Krumlova, později se jí podařilo získat učitelské místo přímo v Českých Budějovicích. Být kantorem v době normalizace nebylo podle ní jednoduché. Z padesátých let byla zvyklá, že toto povolání neznamenalo pouze učit žáky – o prázdninách tehdy musela brigádně vypomáhat na národním výboru, aby si zaměstnanci mohli vzít dovolenou. O dvacet let později už ve škole, kde učila, k pedagogické práci přibyly různé funkce a povinná účast na schůzích například Československého svazu žen nebo Svazu československo-sovětského přátelství. V době konání sjezdů komunistické strany dostával pedagogický sbor i politické úkoly.
Marie pak další tři desetiletí učila na základních školách v Českých Budějovicích, kde žije od svých pětadvaceti let. I tady ji přesvědčovali, aby vstoupila do KSČ. Kdyby kývla, mohla mít lepší pracovní zařazení, a tím i více peněz. „O výhody jsem nestála, nepotřebovala jsem je. Učila jsem si svoje a měla jsem svou práci velmi ráda.“
Když se ohlíží zpět, mrzí ji, že v rámci restitučního zákona se kvůli chybějícím dokumentům o vlastnictví nepodařilo získat zpět znárodněný rodinný majetek. „Bratr Jiří dohledával listiny v podniku ČSAD, marně.“
Svou pedagogickou práci vykonávala do roku 2000, přesluhovala tři roky. V dnešní době by učit nechtěla. „Děti odmlouvají a jsou sprosté.“ A učitelé to mají podle ní v době koronaviru velmi těžké.
V roce 2020 žila ovdovělá Marie Kadlecová v Českých Budějovicích na největším sídlišti Máj. Na otázku, co by poradila mladé generaci, odpověděla: „Celý život jsem si říkala: Když se něco nepodaří, ne! Půjdu dál a budu bojovat. Já vám ukážu!“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Stanislava Wróblová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Veronika Stehlíková)