Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Kadlecová (* 1938)

• narozena 8. srpna 1938 v Medlicích

• vyrůstala v Medlicích poblíž Moravských Budějovic

• za druhé světové války otec Leopold Krejča pomáhal partyzánům

• na konci války se pamětnice setkala s Rudou armádou, vlasovci i banderovci

• po roce 1948 jim byl znárodněn rodinný podnik

• vystudovala pedagogiku pro první stupeň

• celý život učila

• v roce 1952 přesídlila do Českých Budějovic

Tatínek autodopravce

Marie Kadlecová, rozená Krejčová, se narodila v srpnu 1938 nedaleko Znojma. První měsíce svého života strávila v Moravském Krumlově, ale rodina se brzy přestěhovala do nedaleké vesničky Medlice. Mariin tatínek totiž provozoval vlastní autodopravu, která mu vzkvétala, ale z Moravského Krumlova měl do různých vesnic v okolí celkem daleko – proto se rozhodl, že postaví pro rodinu domek přímo v jedné z nich. Malá Marie byla s jeho rozhodnutím zcela spokojená: „Já jsem byla ráda, že jsem tam v té vesnici bydlela, protože na té vesnici to bylo úplně něco jinýho jako ve městě.“

Tatínek měl hned dva autobusy, nákladní vůz i poštovní auto. Jako řidiči pro něj pracovali jeho bratr a bratranec, a práce byla spousta: „Můžu říct, že jsme tátu znali velice málo, protože ráno odjížděl, vracel se pozdě večer, a ještě šel do garáže a ještě tam pracoval a pracoval.“ Například to, že tatínek právě jel na nějaký zájezd, poznaly jeho čtyři děti (Marie je nejstarší, má ještě dva bratry a sestru) jen podle toho, že jim doma nechal nějaký dáreček, který přivezl z každého města, které navštívil.

Potýkání s válečnou realitou

První roky života prožila Marie za války. Měli štěstí, že žili na vesnici, a tak nestrádali tolik jako lidé ve městech, protože si mohli alespoň něco sami vypěstovat. Dokonce mohli trochu přispět i tetičkám, které žily ve městě. Byť byla Marie malá, toho, že je válka, si byla vědomá. Tatínek totiž v předsíni jejich domu vyvěsil velkou mapu, na které sledoval vývoj válečných tažení: „A každý den se tam stálo. Takže my děti taky koukaly u mapy, pendrek jsme věděly, co je na mapě, ale ukazovalo se, jak teda Hitler postupuje, protože zpočátku postupoval pořád.“ Mnohem nepříjemnější připomínkou války pak ale byly dva dny, kdy se přímo v domku Mariiny rodiny usídlili gestapáci. Dům byl totiž výhodně položený na křižovatce hned několika velkých cest, tak se tam cestou odněkud zastavili a zabrali ložnici pro hosty. „Tam se každý bál, když jste je tam viděli, tak jste stáli v pozoru…“ Naštěstí ale odešli, aniž by došlo k jakýmkoliv nepříjemnostem.

Strach z gestapa byl ve vesnici oprávněný. V nedalekém lese byla totiž usazená skupina jugoslávských partyzánů, mezi kterými bylo i pár Slováků a Čechů, která samozřejmě sháněla především potraviny. Sháněl jim je člověk, kterému se ani po válce už neřeklo jinak než „partyzán Sobotka“. A právě Mariin tatínek byl ten, kdo potom sesbírané jídlo autem spolu se Sobotkou zavážel partyzánům do lesa. O tom se ale Marie sama dozvěděla až později, když si o tom přečetla v místní kronice. Dokud byla malá, samozřejmě se před ní o žádné takové činnosti nemluvilo: „Pochopitelně, my děti, kdyby na nás někdo udeřil, tak ze strachu povíte všecko, že jo.“

Ještě za války, na podzim 1944, nastoupila malá Marie do školy. Ráda vzpomíná na svou první aktovku, která byla papírová – z tvrdého lisovaného papíru potaženého tapetou. Poctivou koženou aktovku, kterou měli doma, by totiž ani neunesla. „Mně se ve škole strašně líbilo!“ Marie nic nedala ni na své strýce, kteří si z ní utahovali, že se bude muset učit německy, to ji totiž vůbec netrápilo. Byla prostě ráda, že už je z ní školačka. I do života školních dětí ale zasáhla válka – v březnu 1945 přišlo gestapo zatknout jejich paní učitelku. „My jsme viděli, že jsou rozmlácený okna tam, kde ona byla.“ Ta však po varování od partyzánů utekla, a ani po válce se nikdo nedozvěděl, kde přesně se skrývala, každopádně se v pořádku dočkala jejího konce. Gestapo ale místo paní učitelky zatklo pana řídícího a převezlo ho do koncentračního tábora. Škola tak byla zavřená a jen dvakrát týdně za místními dětmi docházely učitelky ze škol z okolních vesnic a vyučovaly je v místnostech obecního úřadu. Jak to ovlivnilo výuku je asi jasné: „Přišla paní učitelka důchodkyně a zjistila, že nic neumíme. A tak nás mordila, ale tak mordila! My jsme museli po vyučování tam sedět, a tak to s náma cvičila, až jsme se to naučili.“ Když se pak po konci války pan řídící vrátil, vítala ho celá vesnice.

Rudá armáda, vlasovci i banderovci

Před návratem pana řídícího ale Marie prožila ještě dramatické dny konce války. Jednou se šla se svou tetou modlit do kostela, aby válka brzy skončila. „A když byla mše úplně v plným provozu, tak najednou začaly hučet letadla nad náma, a teď jsme slyšeli, jak začaly padat před tou vesnicí bomby.“ Z kostela tak všichni chtěli utéct, aby je stavba nezavalila, kdyby náhodou padla jedna z bomb i na něj. Manželka zmíněného pana řídícího, paní Moudrá, je ale všechny zastavila, aby utíkající lidi letadla nepostřílela – a dobře udělala. Počkali tak, až letadla nebyla slyšet, a až potom se všichni rozutekli.

Když se Marie s tetou vrátili domů, tatínek rozhodl, že se půjdou skrýt, protože jejich domek na křižovatce byl až moc lákavý cíl. „Oni už ti strejdové v lese vykopali, jak bych to řekla, kryty. A tam už byly navozený deky, tam byly navozený prostě i zásoby sádla a já nevím, brambory, všecko.“ Maminka tak vzala kočárek a dlouhou polní cestou šla se čtyřmi dětmi – nejstarší Marii bylo necelých sedm, nejmladší sestře rok – do lesa. Nad hlavou jim část cesty přelétávala letadla. Šťastně ale dorazili a ukrývali se tam společně s dalšími lidmi z vesnice. Z úkrytu v lese pak viděli přicházet dlouhé řady ruských vojáků, mezi kterými složitě přecházeli silnici, aby se mohli vrátit zase domů. Vojáky všichni vítali: „A ti lidi, celá ta vesnice se tam sešla, všichni dokola, a oni jim prostě – tenkrát už kvetly šeříky, tak ty šeříky jim dávali, nosili jim jídlo…“ Fronta přes vesnici šla dokonce několik dní, tolik bylo vojáků, kteří pokračovali až na Prahu.

Jedna skupinka hladových ruských vojáků přišla i k rodině do domu poprosit o jídlo, a spořádali celou ošatku vajec, pro Marii ale dost netradičním způsobem – vajíčka rozklepávali a pili syrová. Vojáky potom u rodiny našel jejich velitel, Ukrajinec, kterého hrozně rozčílilo, že připravují o zásoby rodinu s tolika malými dětmi, a zase je vyhnal. „Potom tam ještě byl několikrát, a měl takový velký deník, kde si psal, kam na tý frontě jako prostě, ale psal to teda rusky, že jo. Takže my tenkrát jsme to číst neuměli. A on ho tam zapomněl.“ Když se pak děti postupně učily rusky, velitelův deník si četli, a zůstal jim tak jako vzpomínka na první procházející vojska. Nebyla totiž poslední.

Přes Medlice prošli ještě vlasovci a později i banderovci. „A vlasovci byli zlí.“ Vlasovci podle Marie nutili místní, aby jim dělali průvodce po okolí, mířili na lidi zbraněmi a podobně. Banderovci sice neubližovali, ale potřebovali potají projít přes československé území, ve dne se tak skrývali v lese a v noci procházeli kolem chalup. „A tam prostě se snažili dostat do těch špajzek, snažili se dostat já nevím kam, do komor, aby tam nabrali vajíčka. (…) Ale on se na ně nikdo jako nezlobil.“ Večer se ale hlavně děti bály chodit samotné venku, aby banderovce nepotkaly.

Znárodnění a smrt maminky

Druhý stupeň základní školy – měšťanku – Marie odchodila ve vedlejší vesnici, ve Višňovém. V Medlicích byla totiž jen dvoutřídka, takže starší děti už musely jinam. Každé ráno tak chodili čtyři kilometry do školy, a každé odpoledne zase čtyři zpátky. „Ale nám to nevadilo.“ Rodina navíc musela řešit jiné starosti – po únoru 1948 označili Mariina tatínka za „buržousta“ a jeho autodopravní podnik byl mezi prvními znárodněnými. „Oni přijeli z toho Znojma, přijela celá taková velká delegace. (…) A teď oni tam stáli, vůbec nechtěli jít jako dovnitř – maminka je pozvala ať to jdou teda vyřídit k nám, ty papíry sepsat, oni vůbec tam nechtěli přijít, tak zůstali venku, a my jsme se děti jenom takhle na ně za záclonou dívaly.“ Delegace pak zabavila všechny autobusy Mariina tatínka a ještě mu pohrozili, že kdyby se odvolával, seberou jim i dům.

Po znárodnění se oba Mariini rodiče rozstonali. Tatínek se brzy zase uzdravil a začal jezdit autobusem jako řidič ČSAD, maminka se bohužel už nikdy neuzdravila. „Nadřeli se celý život opravdu strašně moc a najednou přijedou, a ten majetek jim takhle seberou.“ Když bylo Marii čtrnáct, maminka zemřela. Její původní sny, že vystuduje medicínu, tak vzaly za své. Musela se začít starat o sourozence – bratrům bylo dvanáct a devět let, nejmladší sestře osm. „Jenomže tenkrát nebyla žádná školní jídelna, žádná školní družina.“ Bylo tak potřeba všem sourozencům připravit svačiny, vyprat všechno jejich prádlo, postarat se o celou domácnost.

Osiřelé rodině pak naštěstí vypomohla tatínkova sestra, která v té době pracovala v Brně. Dala hned výpověď a po vypršení tříměsíční výpovědní lhůty přijela do Medlic a začala se o všechno starat. „A my jsme byli rádi, že přijdeme domů a máme uvařeno.“ Medicína přesto pro Marii v úvahu nepřicházelo, nebyly prostředky na to, aby tak dlouho studovala, a tak se rozhodla pro dráhu učitelky. Nastoupila na střední pedagogickou školu ve Znojmě, kde bydlela na internátě.

Životní dráha paní učitelky

Po dokončení pedagogické školy Marie nedočkavě čekala na svou první umístěnku, aby mohla začít podporovat rodinu. Vystudovala se specializací na první stupeň, která platila i pro pozici vychovatelky nebo vedoucí v Pionýru. Jednou z prvních pracovních povinností pro začínající učitelky bylo složit slib: „My jsme šli na školský úřad. A tam jsme museli skládat slib, že budeme pět let pracovat v oboru, že jako nesmíme odejít.“ Ze svého prvního zaměstnání musela Marie po krátké době odejít, a na delší dobu se pak uchytila v Mikulově. „Tam se mi to líbilo hrozně moc, Mikulov je krásný město.“ Město bylo ale poznamenané válkou odsunem sudetských Němců, byly tam rozbité a opuštěné domy.

Po Mikulově učila ještě v jedné blízké vesnici, kde byla výuka celkem dobrodružná – děti se už nevešly do školy, a tak spolu s kolegou vyučovali v obyčejném rodinném domku. Její třída byla v kuchyni, kde se na zeď vešla tabule, a jeho v ložnici, která byla menší, a tak se tabule věšela na háčcích dveře. „A my vám na ten malý domeček rádi vzpomínáme.“ Prostory byly sice provizorní a stísněné, ale zase se o přestávkách mohli všichni jít proběhnout na dvůr.

Ve svých 25 letech, kdy se vdávala, se přestěhovala z Moravy do Českých Budějovic. Prvních pět let dojížděla učit do Českého Krumlova a pak vystřídala různé další v rámci Budějovic. Kromě posledního zaměstnání, kde zůstala celých patnáct let, se držela rady pana řídícího: „Nikdy nechtěj na jednom místě zůstat déle jak deset let. Stáváš se inventářem.“ Přestože jí bylo několikrát nabízeno členství v KSČ, odolala. I na politická školení, která povinně absolvovala, si časem zvykla, a svou práci měla moc ráda.