„Já jsem jednou na ulici měl malér. U Jindřišské věže. Nějaký pán byl od wehrmachtu, měl pletýnky, tak asi major nebo plukovník, měl takovou tu vánočku, to měli oficíři od majora nahoru, takže musel být minimálně major. A říká mně, německy, kam se dostane. To už nevím, to bych si vymýšlel, fabuloval. A teď, já jsem mu říkal, velice sprostě jsem ho poslal kamsi. Řekl jsem mu, že je svině německá a tak dál. A ten pán mně dal ruku na rameno a řekl mně česky, velice hezky česky: ‚Prosím tě, tohleto neříkej, protože kdybych byl ta svině německá, tak tě teď odvedu a zítra tě odstřelí u zdi. Tak si to pamatuj, buď opatrný, když s náma mluvíš.‘ Já neříkám, že jsem měl ty Němce rád, ale že i mezi nimi se našel někdo, komu se nějakého blbečka zželelo, a tak se mu nic nestalo. Ale byly to bestie, to musím říct, už jsem s nimi zažil hrozné věci.“
„V každém ateliéru byli kluci, kteří byli ze studentského partajního výboru. Oni měli svoje. U nás to byl Lauda, který pak byl ředitelem Alšovy galerie. Ten mě znal, a tak říkal: ‚Miťane, co ty, nevstoupíš?‘ Já, že ne. A on: ‚Proč ne?‘ Tak jsem s nima mluvili, že to nežerem, oni nám vykládali, že to je stejné jako křesťanství a takové kraviny. Ale tak, my na to nepřistoupili. Tak oni nás navrhli na vyloučení. Ale protože tenkrát do toho zasahovali kantoři, tak jsme holt tomu unikli. Ale že by nás někdo lámal přes koleno, to ne. Spíš to bylo: Kluci neblbněte, to je pravda. Ale my jsme holt byli paličatí. Já si nedovedu představit, že bych mohl poslouchat Gottwalda, rozumíte? To byl pro mě naprostý idiot.“
„Mluvil jsem s Castrem. A ten mně řekl. Tedy, jako mluvil, přes tlumočníka. A ten mně naznačil, že ví, o koho jde. A říkal mně takhle: ‚Revoluci můžeš kritizovat. Revoluci nesmíš dehonestovat. To je jedna věc. A prosím tě, ať si tady lidi malujou, jak chtěj, hlavně tady nezaváděj ty vaše manýry, ten realismus. Protože toho realismu,‘ on tomu neříkal realismus, říkal ty kýče, ‚těch tady máme plné garáže od Američanů.‘ Já, člověk, který přijel ze socialistického státu narvaného socialistickým realismem, jsem byl šokovaný. Já jsem toho Castra měl ze začátku velice rád. Až nakonec jsem od toho upustil, ale to je jedno.“
Narodil se 29. října 1923 v Kroměříži. Jeho otec Jan Kadrnožka byl legionář, hrdina z bitvy u Zborova. Pamětníkovo studium na vojenské akademii přerušila druhá světová válka, za protektorátu byl totálně nasazen, ale mohl zůstat v Praze. V roce 1950 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu, poté vystudoval scénografii na Akademii výtvarných umění v Praze. Získal titul profesora. V letech 1967 až 1974 žil na Kubě. Vybudoval a řídil tam uměleckou školu Escuela Superior Nacional del Arte v Havaně, stal se jejím děkanem. Osobně se znal s Fidelem Castrem. Protože vyjádřil nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, měl po návratu domů problémy s komunistickými funkcionáři. Nikdy se nestal členem KSČ, ale po roce 1989 se jeho jméno objevilo na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. O očištění svého jména se soudil a prokázal, že byl ze spolupráce nařčen neoprávněně. Je autor více než sto padesáti filmových plakátů a za své obrazy získal řadu mezinárodních ocenění. Dimitrij Kadrnožka zemřel 23. dubna roku 2022.
