Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kalenský (* 1935)

• narozen 19. října 1935 v jihočeských Nestanicích

• v dubnu 1942 s rodiči transportován přes terezínské ghetto do pracovního tábora v Kaweczyně

• v červnu 1942 zachráněn před transportem do koncentračního tábora a ukryt na polském venkově

• v září 1942 se krátce setkal s otcem Arnoštem, který unikl z pracovního tábora a prchal do Čech

• v červnu 1945 se s otcem vrátili do Nestanic jako jediní přeživší z širší rodiny Kohnových

• roku 1953 se vyučil provozním zámečníkem

• v letech 1954 až 1956 absolvoval povinnou vojenskou službu u velitelské roty vnitřní stráže v Jáchymově

• v letech 1960 až 1965 zaměstnán v Československém svazu mládeže

• od roku 1965 až do odchodu do důchodu pracoval v Pozemních stavbách

• v roce 2020 žil v Týně nad Vltavou

Na novém židovském hřbitově ve Světlé nad Sázavou se nachází hrob Josefa Margoliuse, obchodníka z nedalekých Velkých Křepin. Byl pohřben v roce 1936. S manželkou Karolínou vychoval Josef sedm dětí: Žofii, Marii, Martu, Františka, Emu, Irmu a Bedřicha. Konce druhé světové války se dožila pouze dcera Žofie. Smrt šesti ostatních sourozenců, matky Karolíny a dalších blízkých rodinných příbuzných připomínají jména vyrytá na náhrobním kameni Josefova hrobu. Zemřeli v koncentračních táborech Treblinka, Majdanek, Osvětim či neznámo kde. Stali se obětí holokaustu neboli šoa, tedy systematického vyvražďování evropských Židů, jež jeho nacističtí tvůrci eufemisticky nazývali „konečné řešení židovské otázky“. Sto dvacet kilometrů od Světlé nad Sázavou, v jihočeské obci Sedlec, visí na budově bývalé školy pamětní deska. Připomíná rodinu místního řezníka Jindřicha Kohna, otce šesti dětí: Arnošta, Františka, Rudolfa, Karla, Jiřího a Heleny. Z početné Jindřichovy rodiny přežil holokaust pouze syn Arnošt, manžel Marty Kohnové, rozené Margoliusové. Zachránil se i jejich syn Zdeněk.

Dětství v jihočeských Nestanicích

Zdeněk Kalenský, rodným jménem Kohn, přišel na svět 19. října 1935 v jihočeské obci Nestanice v tehdejším okrese Vodňany. Matka Marta, rozená Margoliusová, pocházela z Velkých Křepin na Vysočině, otec Arnošt Kohn se narodil v jihočeském Sedlci. Po pamětníkovi přibyly do rodiny Kohnových další dvě děti, obě však zemřely krátce po narození. Arnošt Kohn provozoval v Nestanicích řeznictví. Zdeněk si hrával s kamarády ze sousedství a s rodiči navštěvoval otcovy příbuzné v nedalekém Sedlci, kde s dědou Jindřichem Kohnem chodívali plavit koně.

Pamětníkova rodina byla v českém prostředí zcela asimilována. Kohnovi nenavštěvovali synagogu, nedodržovali židovské zvyky či omezení jídelníčku, chlapci nebyli obřezáni a všichni příbuzní mluvili pouze česky. Že má židovský původ, si Zdeněk uvědomil až za protektorátu, tehdy na něj vrstevníci na ulici začali hanlivě pokřikovat „židáku“. Nacistická antisemitská politika ovlivnila i život českých venkovských dětí. Každodenní existenci Židů v okupovaném Československu ztěžovala řada postupně přibývajících diskriminačních opatření. Patřil mezi ně i výnos ministerstva školství ze 7. srpna 1940, podle kterého nesměli židovští žáci navštěvovat veřejné ani soukromé školy. V září 1941 nastoupili Zdeňkovi vrstevníci do první třídy. Pamětník s nimi do školy nesměl. V té době vstoupilo v platnost i policejní nařízení, jež Židům, kteří dovršili šestý rok života, zakazovalo „ukazovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy“. Žlutou Davidovu hvězdu přišili na oblečení i Zdeňkovi. Na další povinnosti, sankce či omezení si během našeho rozhovoru nevzpomněl.

Transport

V dubnu 1942 se Kohnovi museli dostavit na shromaždiště v Českých Budějovicích. Zde, v davu lidí, přečkali den či dva. Dne 18. dubna byli donuceni nastoupit do transportu Akb, č. 320 do terezínského ghetta. „Jeli jsme normálním vlakem na Prahu, normálními dřevěnými vagony, jaké dřív bývaly, ale bylo nás tam nacpaných, sezení na střídání, vlak byl plný, narvaný. Vím, že jsme tam jeli asi dva dny. Furt jsme byli v tom vlaku. A ty vlaky hlídali vojáci, když stál,“ vypráví pamětník. V Terezíně se Kohnovi nestihli ani rozkoukat a 25. dubna 1942 dostali příkaz k transportu An, č. 901 do Varšavy. „Do Polska, to byl také normální vlak, také dřeváky. Kde nás vysadili, nevím, většinou se to všechno odehrávalo v noci nebo za tmy,“ popisuje Zdeněk přesun na východ. Cesta vlakem do Varšavy trvala zhruba týden. Cílem transportu se stal pracovní tábor Kaweczyn.

V areálu zaniklé cihelny, v jediné budově bývalé sušárny na cihly, byli ubytováni všichni vězni pracovního tábora – muži, ženy i děti společně. „Jak byly sušičky na cihly, kdysi, to byly baráky dlouhé třeba třicet metrů, bylo to zabedněné, dole byla hlína, tam byly dřevěné pryčny. Všichni spali v jednom. Já si myslím, že tam mohlo být tak kolem sto padesáti, dvou set lidí,“ popisuje místo pobytu pamětník. Tábor ohraničoval vysoký plot s ostnatým drátem a hlídali ho polští policisté, takzvaní wachmani. Každé ráno v šest hodin byli muži odváženi nákladními auty a pracovali na stavbě přečerpávací stanice na benzin. Zpět k rodinám se vraceli po dvanácti hodinách. Ženy s dětmi trávily den v táboře.

Doklady na jméno Vladimir Pažik

Koncem června či začátkem července 1942 se Zdeňkovi rodiče dozvěděli o chystaném odvezení dětí z tábora. Kohnovi se spojili s polským odbojem a za peníze či cennosti, jež se jim podařilo přivézt z domova a uchránit, sehnali Zdeňkovi falešné doklady na jméno Vladimir Pažik. Spolu s dalším českým chlapcem ho podplacení Poláci tajně odvedli kanálem pryč z tábora. Hochy převezli na druhou stranu Varšavy směrem k Lodži. Asi čtrnáct dnů se schovávali v podkroví školy, která byla po začátku letních prázdnin opuštěná. Občas za nimi přišel nějaký dospělý s jídlem. „Já si pamatuji, že jsme tam měli takovou žízeň, že jsme pili mýdlovou vodu na mytí rukou,“ vypráví pamětník o pobytu ve skrýši během našeho rozhovoru.

Po dvou týdnech si pro chlapce přišli a rozdělili je. Zdeňka zavezli do vesnice poblíž Lodže, kde ho v prostém vesnickém domku ukrýval starší manželský pár. Podle padělaných dokladů byl sirotkem a manželé, kteří přišli na začátku války o dva dospělé syny, předstírali jeho osvojení. Lidé v sousedství o něm sice věděli, chodit mimo dům či zahradu mu ale zachránci z opatrnosti nedovolili. Paní domu se živila vykládáním karet. Většinu času trávil pamětník společně s postarším mužem doma či na zahradě. Za péči Zdeňkův otec manželům předem zaplatil, peníze však po určité době došly a žena to dávala chlapci najevo velmi chudou stravou.

Otcův útěk

„Většinu času jsem trávil na zahradě s tím starým pánem, byl to opravdu takový děda. Naučil jsem se perfektně polsky. Takhle k večeru, to si pamatuji, jako by to bylo dneska. To bylo koncem srpna nebo začátkem září. Jdu s tím dědou a někdo na mne křičí: ,Zdeňku, Zdeňku!‘ Já jsem se jmenoval Vladimir, podle toho polského listu. Tak jsem se otočil a on tam byl otec, za tím plotem. Celý otrhaný, tak jsme šli hned k němu a on ho pustil dovnitř. Tam jsem se dozvěděl, že tábor likvidovali.“ Podle otcova vyprávění přijeli ve čtyři hodiny v noci do tábora němečtí vojáci se psy a začali vězně nakládat na nákladní auta. Arnoštovi se podařilo utéct kanálem a v nedalekém seníku se ukryl tak dobře, že ho neodhalili ani němečtí vojáci se psy. Matce se bohužel uniknout nepovedlo. Tatínek se u polských manželů nějaký čas skrýval. „Byl tam tři týdny se mnou, spal v té kůlně na zahradě. Všechno si vypral, šaty poopravil. A po třech nedělích mu dal majitel hrábě na rameno a šel do Čech,“ vypráví pamětník. S hráběmi na zádech, ručně nakresleným plánkem v kapse a bez dokladů vyrazil Arnošt Kohn do Čech k rodině manželčiny sestry Žofie Margoliusové, provdané Veselkové. „Asi za tři týdny došel balík od těch Veselků. A to jsem hned věděl, že otec tam došel. To bylo vlastně takové znamení,“ popisuje Zdeněk způsob, jakým se dozvěděl o tom, že otec dosáhl cíle.

V hájovně u Veselkových

Sestra Marty Kohnové Žofie se provdala za hajného nežidovského vyznání Engelberta Veselku. V rodině se tradovalo, že po jejím sňatku pamětníkův děd Josef Margolius prohlásil: „Jednu dceru už jsem dal hajnému, ta je mimo, a další už ne.“ Pro ostatní dcery pak hledal pouze židovské partnery. V roce 1942 ještě nemuseli Židé žijící ve smíšených manželstvích do transportů. Žofie Veselková tak mohla zůstat doma se svým manželem a dospívající dcerou Hanou. Veselkovi žili v hájovně poblíž obce Jedlá u Ledče nad Sázavou. Prchajícího Arnošta u sebe ukryli a o jeho přítomnosti řekli jen jednomu spolehlivému člověku z okolí, který je v případě hrozícího nebezpečí mohl varovat. Arnošt Kohn ve sklepě domku vykopal v podlaze úkryt, do kterého se v případě potřeby schoval. Zdeňkova sestřenice Hana Veselková jezdila do jižních Čech a u rodinných přátel vyzvedávala majetek, jež jim Kohnovi předali do úschovy před transportem do Terezína. Tyto věci, většinou šlo o oblečení či vybavení domácnosti, posílala Hana poštou v balících Zdeňkovým poručníkům do Polska. Šlo o formu platby za jeho pobyt, jež se ihned promítla do zlepšení jeho stravy. Na podzim roku 1944 musela do transportu i Žofie Veselková a až do osvobození žila v Terezíně. Engelbert Veselka byl totálně nasazen na práci v Říši. I on se po německé kapitulaci vrátil domů. Poslední měsíce války byla v hájovně s ukrývajícím se Arnoštem pouze jeho sedmnáctiletá neteř Hana.

Shledal se pouze s otcem

U staršího polského páru strávil pamětník více než dva roky. V lednu 1945 osvobodila Rudá armáda Polsko a od té doby mohl Zdeněk chodit sám ven, s ostatními dětmi se však nespřátelil. Stále věřil, že otec je naživu a přijde si pro něj. Arnošt Kohn vyzvedl svého syna v Polsku až v polovině června. Zdržela ho starost o rodinný majetek v jižních Čechách. Svůj dům v Nestanicích i domy svých příbuzných v okolních vsích musel zajistit před rabováním, ke kterému po válce nezřídka docházelo. Cesta vlakem z Polska domů trvala několik dní. V té době již Zdeněk s otcem tušili, že matka s největší pravděpodobností zahynula. Tuto domněnku úřady později potvrdily. V době návratu bylo pamětníkovi necelých deset let a dosud nechodil do školy. Trvalo tři měsíce, než znovu začal plynně mluvit česky. Začal docházet na doučování a v září nastoupil do druhé třídy. Pětiletou národní školu ukončil za dva roky. Pokračoval na druhém stupni základní školy v Netolicích, kam dojížděl pouze do věku patnácti let, a stihl tak dokončit jen tři ročníky ze čtyř.

Otec Arnošt se v roce 1946 podruhé oženil a jeho o čtrnáct let mladší žena Jiřina, rozená Křenková, pocházela také z Nestanic. V té době si již Kohnovi změnili své židovské příjmení na neutrální Kalenský. Jiřina byla katolička. Na její žádost přistoupil Arnošt na křesťanskou víru a nechal pokřtít i syna. Zdeněk musel docházet i na hodiny náboženství. Ve svém vyprávění vzpomíná na kruté bití rákoskou, kterým vyučující katecheta trestal děti za neúčast na nedělní bohoslužbě. Z druhého otcova manželství má Zdeněk bratra Jindřicha, narozeného roku 1946, a o tři roky mladší sestru.

Arnošt po válce znovu otevřel řeznickou živnost a investoval do nového vybavení. Po komunistickém puči v roce 1948 musel svůj obchod předat do správy komunistické Jednoty a v roce 1950 řeznictví zavřel. Rok hospodařil na pozemcích, jež patřily rodině manželky Jiřiny. V té době ukončil pamětník školu a otci s hospodařením pomáhal. V roce 1951 vzniklo v obci jednotné zemědělské družstvo (JZD) a Kalenští museli soukromé hospodaření ukončit. Arnošt pracoval až do svého odchodu do důchodu v JZD jako zootechnik.

Říkali nám, že v Jáchymově jsou kriminálníci

Kdyby si Zdeněk mohl vybrat své povolání, zvolil by si v té době žádaný obor automechanik. Ale pro syna živnostníka, který řádně nedokončil základní školu, byl tento obor nedosažitelný. Během náboru při ukončení základní školy se nechal zlákat k profesi horníka, naštěstí mu toto povolání otec zakázal. Vzdálenému rodinnému příbuznému se pak podařilo zajistit Zdeňkovi místo ve znárodněném podniku Kooh-i-noor. V letech 1951 až 1953 se zde vyučil provozním zámečníkem.

V říjnu 1954 nastoupil pamětník povinnou vojenskou službu. Po absolvování přijímače v Červeném Hrádku u Jirkova byl zařazen k vnitřní stráži ministerstva vnitra. Více než dva roky strávil v Jáchymově u velitelské roty na Mariánské. Úkolem tohoto útvaru bylo nalezení vězně v případě útěku z lágru. Během své služby zažil pamětník zhruba pět pohotovostních akcí při útěku trestanců. Osobně se při zásahu s žádným nesetkal. Vojáci vnitřní stráže procházeli pravidelně politickým školením plným komunistické propagandy. Vězně jáchymovských lágrů jim popisovali jako opravdové kriminálníky – vrahy a násilníky. Skutečnost, že velkou část trestanců zde tvořili političtí vězni, se Zdeněk dozvěděl až později. Vojenskou službu měl ukončit v říjnu 1956. Tou dobou propuklo v Maďarsku protikomunistické povstání. Československá armáda se připravovala na případný zásah a vojákům byla o dva měsíce prodloužena služba. Do civilu šli až na konci roku 1956.

Buď tady nastoupíš, nebo ti to dáme jako stranický úkol

Po návratu z vojny pracoval pamětník krátce v Motoru Vodňany. Zaměstnání dělníka v sériové výrobě ho ale nebavilo, přihlásil se tedy na stavbu vodní nádrže Lipno s podmínkou, že po návratu mu podnik zajistí místo v oddělení údržby. Od roku 1950 byl Zdeněk řadovým členem Československého svazu mládeže (ČSM). Během prací na stavbě přehrady, v roce 1959, mu byl nabídnut vstup do komunistické strany. Snažil se vymluvit na své mládí a nezralost, nakonec však přesvědčování podnikového komunistického funkcionáře podlehl. Po dostavbě Lipna se vrátil do Motoru Vodňany, kde krátce pracoval v oddělení údržby. Po stranické linii mu navrhli pracovní pozici v Československém svazu mládeže. Způsob nabídky pamětník popisuje během rozhovoru: „Buď tady nastoupíš, anebo, protože jsem byl straník, čerstvý, ti to dáme jako stranický úkol.“ Zdeněk začal pracovat na okresním výboru ČSM, po zrušení okresů přešel na krajský výbor, kde organizoval kulturní náplň účastníků brigád Svazu mládeže při stavbě meliorací v obci Rapšach na Třeboňsku, poblíž rakouských hranic. Zde se seznámil se svou první manželkou Růženou, rozenou Reiningerovou. Narodily se jim dvě dcery: v roce 1962 Zdeňka a o dva roky později Hana. Krátce bydleli u rodičů v Nestanicích a poté se přestěhovali do přidělené garsonky s plochou necelých čtrnáct čtverečních metrů v nově postaveném Koldomu v Českých Budějovicích. Do roku 1965 pracoval pamětník na krajském výboru ČSM v odboru zemědělství. V rámci vzdělávání absolvoval oblastní půlroční stranickou školu v Praze, kde studoval marxismus-leninismus. Při studiu probírali i negativa kultu osobnosti Stalina. V roce 1965 pamětník ze Svazu mládeže odešel a nastoupil do oddělení údržby podniku Pozemní stavby. V něm pracoval až do roku 1993, kdy odešel do důchodu.

Už se to nedalo strávit

Příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, který vzal lidem naději na uvolnění bolševické totality, představoval pro Zdeňka, stejně jako pro většinu národa, obrovské zklamání: „To víte, bylo najednou uvolnění a najednou utažení. To nebylo najednou, ono to bylo postupně, ale už se vědělo, že je to někde jinde. Nehledě na to, ten první šok, když ráno vezete dítě do školky. Teď tady stojí tank, tamhle stojí tank, tak vám po těle dobře není. Tím, jak to postupně upadalo, že stáhli alespoň vojáky z města, že je člověk neviděl na každém kroku, tak to bral jako realitu. Co nám jiného zbývalo? Nic jiného nezbývalo.“

Pamětník si čím dál častěji uvědomoval nesmyslnost a ohavnost komunistického režimu: „Nemohl jsem s tím souhlasit. A ten příchod těch Rusáků. To se vám tak nějak nahromadí všechno najednou, že to nemůžete pak strávit. Vidíte různá svinstva. […] A najednou je nějaká hranice. Řadu věcí jsem nemohl strávit a hranice, pokud jde o stranu, potom pro mne byla ten devětašedesátý rok, to výročí. To jsem říkal ne, ne, ne, tohle ne, to nepotřebuji.“ Ve chvíli, kdy viděl příslušníky komunistické policie, kteří při protestech občanů během prvního výročí srpnové okupace fyzicky napadali i ženy s kočárky, se rozhodl z komunistické strany vystoupit. Nechtěl, aby mu jednou jeho děti vyčítaly, že se na fungování zvrhlého režimu podílel.

Po odchodu ze strany mu pozastavili zvyšování platu. Mladší dceru Hanu i přes výborné studijní výsledky nepřijali na Střední zemědělskou školu v Českých Budějovicích a musela dojíždět do Nových Hradů.

Jakmile se začnou lidé třídit, tak je to vždycky nějaké svinstvo

Změny ve společnosti, jež nastaly po pádu totalitního režimu v listopadu 1989, otevřely mimo jiné i prostor pro svobodné zkoumání historie a připomínání minulosti. Po mnoha letech, kdy o svých válečných zážitcích nemluvil a nepřemýšlel, se i Zdeněk začal zajímat o své židovské kořeny. Stal se členem Terezínské iniciativy a účastnil se jejích akcí. Svůj příběh se rozhodl vyprávět. Podle pamětníka by měla mezi lidmi vždy panovat rovnost. „Jakmile se začnou lidé třídit, tak je to vždycky nějaké svinstvo, ať jde o víru, či národnost. Lidé by se měli soustředit, aby byli k sobě slušní a vzájemně se tolerovali, to je základ lidství,“ zní jeho poselství.

V době natáčení rozhovoru žil Zdeněk Kalenský se svou druhou manželkou Květoslavou Toningerovou v Týně nad Vltavou. Radoval se ze svých pěti vnoučat, pěti pravnoučat a těšil se, že přibude další.