„Ve čtyři hodiny jsme byli probuzeni tetou, která si pustila rádio, ona bydlela nahoře nad námi. Ve chvíli, kdy zjistila z rádia, že je okupace, tak nám to dolů přišla říci. Brečela. Ona zažila jak první světovou válku, tak druhou světovou válku a bála se, že přijde třetí světová válka. Byla z toho tak emočně hotová, že my jsme také nevěděli, co s tím dál. Poslouchali jsme od té chvíle rádio. Odpoledne jsme dokonce měli skautskou schůzku, kde nás mladší informovali, ať si dáme pozor a jdeme domů. Ti starší šli malovat nějaké plakáty a ohýbat cedule, pokud by okupanti zamířili do Letohradu, aby zabloudili.“
„Já jsem dokonce s otcem navštívil děkana ještě předtím, než rozhodl o odvolání v konečné instanci. Tam jsem byl svědkem velmi vypjaté scény: můj otec líčil děkanovi Sedláčkovi s pohledem z okna, kdy se díval na Sinkulovu kolej, jak v roce 1939 došlo k zavření vysokých škol a on jen zázrakem unikl totálnímu nasazení. Panu děkanovi se snažil vysvětlit, že v této době 70. let je přece jiná situace než za Hitlera. Pro mě to byl silný zážitek. Pan děkan nehnul brvou a 23. ledna 1976 jsme byli vyloučeni s konečnou platností ze studia na vysoké škole ČVUT v Praze – já i můj bratr Petr Kalivoda.“
„Jedna z akcí turistů byla návštěva obrazárny v Drážďanech. To byla nejbližší velká obrazárna, která byla v rámci dostupných zemí v té době možná. Normálně se zájezdem pod hlavičkou turistického oddílu jsme jeli do Drážďan. Při zpáteční cestě přes Budyšín jsme se stavili u kostela, který byl zavřený. Někoho napadlo, že bychom mohli zaklepat na faře. Někdo nám otevřel a prohlédli jsme si kostel. Na poděkování, že nás do kostela pustili, někdo s kytarou zahrál písničku a my jsme se přidali zpěvem. Mimochodem, ten kostel je unikátní tím, že v jedné lodi je společně katolický s evangelickým. Řidič autobusu tuto věc [zpěv v kostele] vyhodnotil jako politicky nebezpečnou, zahlásil to Státní bezpečnosti a ta tuto záležitost vyhodnotila jako organizování bohoslužeb v zahraničí. Když jsem pak byl vylučován z vysoké školy, tak jeden z důvodů byl ten, že jsem organizoval bohoslužby nejen v Československu, ale dokonce i v zahraničí.“
Ing. Pavel Kalivoda se narodil 25. července 1955 a své dětství prožil s bratry Karlem a Petrem v Letohradě-Kunčicích. Otec JUDr. Karel Kalivoda (1916–2008) byl právník, matka Růžena (1916–1981) byla v domácnosti. Měl rád přírodu a knihy, věnoval se leteckému modelářství. Jako třináctiletý vstoupil v roce 1968 do obnoveného Junáka. Tehdy také zavedl farář František Karel v kostele v Letohradě-Orlici kytarové mše se zpěvem rytmických písní. Tím přilákal pozornost mnoha věřících z blízkého i dalekého okolí včetně Pavla. Mladí lidé z okruhu rytmických mší se potkávali i ve Skautu. Do uvolněné atmosféry této doby přišel šok v podobě napadení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Skautská organizace byla v roce 1970 zrušena. Někteří její členové vstoupili do nově založeného turistického oddílu TJ Spartak Letohrad, aby se mohla parta dál scházet, jezdit spolu na výlety, chodit do kostela nebo zpívat a hrát na kytary. Turistický oddíl začala brzy sledovat StB, někteří členové byli u výslechu. Po ukončení Střední průmyslové školy železniční v Letohradě začal Pavel Kalivoda v roce 1974 studovat na ČVUT v Praze. Kvůli členství v turistickém oddíle bylo vyloučeno pět jeho členů z vysokých škol. Pavla Kalivodu vyloučila kárná komise ČVUT Praha s konečnou platností 23. ledna 1976. Hned si našel práci projektanta v Armabetonu Praha a v letech 1976–1978 sloužil na vojně v Plzni jako dálkoměřič. V roce 1980 se oženil a s manželkou Dagmar měli dvě děti. Vysokou školu dostudoval dálkově v letech 1978–1983. Za důležité v životě považoval pamětník využít čas a schopnosti, které každý člověk má, vyzdvihl také úctu k rodičům a víru v Boha. V roce 2021 žil pamětník ve Starém Hradišti u Pardubic.
