Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Kalivoda (* 1955)

• narodil se 25. července 1955

• žil s dvěma bratry v Letohradě-Kunčicích

• otec Karel byl právník, matka v domácnosti

• v roce 1968 vstoupil do Skautu

• účastnil se dění kolem rytmických mší v kostele v Letohradě-Orlici

• po zrušení Skautu v roce 1970 se parta mladých scházela dál pod hlavičkou turistického oddílu

• po ukončení střední školy začal v roce 1974 studovat ČVUT v Praze

• kvůli působení v turistickém oddíle byl 23. ledna 1976 vyloučen z vysoké školy

• v letech 1976–1978 sloužil na vojně v Plzni

• pracoval jako projektant

• v letech 1978–1983 dálkově dostudoval ČVUT

• v roce 2021 žil ve Starém Hradišti u Pardubic

Pavel Kalivoda se narodil do rodiny právníka. Rodina s třemi syny žila v Letohradě-Kunčicích. Rodiče vedli své děti k víře a vzdělanosti. Pavel měl rád knihy a přírodu. V roce 1968 vstoupil do obnoveného Skautu, kde spolu s kamarády prožívali to, o čem četli v dobrodružných knížkách. V roce 1968 farář Karel zavedl v kostele v Letohradě-Orlici kytarové mše se zpěvy rytmických písní. To přilákalo mnoho mladých lidí, kteří svou vírou upřímně žili.

Pavel Kalivoda byl jeden z nich. Po okupaci 21. srpna 1968 a následném zrušení skautingu v roce 1970 přešla většina členů do Turistického oddílu TJ Spartak Letohrad, aby se mohli dál scházet, žít v přírodě, hrát na kytary. Brzy je začala sledovat Státní bezpečnost (StB). Vadilo jim, že bývalí skauti pod pláštíkem turistického oddílu (TO) skrývají „přežitky“ jako používání přezdívek nebo skautský pozdrav a že chodí do kostela. Někteří členové turistického oddílu museli v roce 1975 k výslechu a v září byl oddíl rozpuštěn.

Čtyři mladé muže z Letohradu vyloučili kvůli členství v turistickém oddíle a kvůli náboženské aktivitě z vysokoškolských studií. Pavla Kalivodu to potkalo 23. ledna 1976. Hned poté si sehnal práci v Armabetonu. Byl dva roky na vojně v Plzni a pak pracoval v SUDOPu Hradec Králové. V roce 1980 se oženil. S manželkou Dagmar se přestěhoval do Pardubic a narodily se jim dvě děti. Vysokou školu dostudoval dálkově v letech 1978–1983.

Otec četl synům knihy o boji dobra se zlem

Ing. Pavel Kalivoda se narodil 25. července 1955. Otec JUDr. Karel Kalivoda (1916–2008) pocházel z učitelské rodiny, maminka Růžena, rozená Moravcová (1916–1981), byla v domácnosti. V rodinném domku v osadě Ovčín v Letohradě-Kunčicích poznával Pavel odmalička své rozvětvené příbuzenstvo, protože právě u nich se o prázdninách všichni scházeli. Ovčín se nacházel na kopci, díky kterému měl pamětník nadhled nad údolím, jež se rozkládalo pod nimi. Snad díky tomu ale získal i nadhled nad událostmi a situacemi, které ho později potkaly.

Pavel prožil pěkné dětství. Měl řadu kamarádů, miloval četbu dobrodružných knih, přírodu, ornitologii, letecké modelářství. Maminka vedla své tři syny Pavla, Karla, narozeného v roce 1952, a Petra (1953–2010) ke katolické víře, otec k všeobecnému rozhledu, jak vzpomínal pamětník: „Otec kladl důraz na spravedlnost ve světě. Měl velkou knihovnu a v dobrodružných knihách nám četl o boji dobra se zlem. Takže my tím díky otci získali pohled na svět, který byl do jisté míry nezávislý na tom, co nás učili ve škole.“

Pavel Kalivoda vyprávěl, že v roce 1939, těsně po uzavření vysokých škol nacisty, jel jeho otec do Prahy na zkoušku. Teprve vrátný ho varoval, že školy jsou uzavřené, ať rychle zmizí. Karel Kalivoda si tedy našel práci v mlékárně v Letohradě-Orlici, kde poznal svou budoucí ženu, a tím také unikl totálnímu nasazení. Po válce školu dokončil a pracoval jako podnikový právník v OEZ Letohrad. „Otec se politicky neangažoval, ale byl to respektovaný člověk. Pomáhal spoustě lidem v tom, že jim právně radil v nejrůznějších záležitostech. Maminka z toho byla nešťastná, protože kolikrát u nás byly fronty lidí, kteří za tátou přišli a chtěli se o něčem poradit,“ popisoval pamětník Na upřesněnou dodává, že otec během politického uvolnění roku 1968 vstoupil do tehdejší Československé strany lidové.

Skautský slib je na celý život

V prvních ročnících základní školy byla většina spolužáků ve třídě věřících. V roce 1968 se obnovil Skaut, kam Pavel vstoupil. Jezdili společně s kamarády skauty na výlety, měli schůzky, zažil první tábor. Kluci prakticky žili to, co vyčetli z dobrodružných knih. Pěstovali v sobě úctu k přírodě, soudržnost a odolnost. „Skautský slib je na celý život. Zodpovědnost za kolektiv mám v sobě dodnes,“ vysvětloval pamětník. Po zrušení skautingu v roce 1970 část členů přešla do nově založeného Turistického oddílu TJ Spartak Letohrad. Sdružení volně navazovalo na skautskou činnost – pobyt v přírodě, práce, brigády – a chodili tam nejen jednotlivci, ale i celé rodiny.

Rok 1968 byl pro Pavla Kalivodu stěžejní, jak popisoval: „Bylo mi 13, začínal jsem poznávat věci kolem sebe, nové pohledy na politiku. Pomalu sem pronikaly informace o perzekucích v padesátých letech. V oblasti náboženství přišla nová příležitost v podobě faráře Františka Karla (1923–1971). Ten zavedl v kostele v Letohradě-Orlici kytarové mše doprovázené zpěvem rytmických písní, což přilákalo spoustu lidí a jezdily se tam podívat i celé zájezdy. Nebyli jsme jen ti, kdo chodí v neděli do kostela. My jsme to žili.“ 

Do toho všeho objevného a nadšeného přišel 21. srpen 1968: „Byla u nás zrovna teta, která ten den ráno poslouchala rádio a přišla nám říct, že je okupace. Brečela. Od té doby jsme sledovali dění. Odpoledne jsme měli skautskou schůzku. Starší skauti šli malovat nějaké protiokupační plakáty a ohýbat cedule, aby vojáci případně zabloudili. V této době jsem pochopil, co je politika, co je okupace,“ vzpomínal Pavel Kalivoda.

Postupně se ty věci utahovaly

Na začátku září 1968 nenastoupily do třídy dvě Pavlovy spolužačky, protože se svými rodiči emigrovaly. Z deváté třídy Pavel přešel v roce 1971 na Střední průmyslovou školu železniční v Letohradě. Pamětník k tomu uvedl: „Postupně a pomalu se měnily postoje učitelů. Na průmyslovku byl dosazený jako ředitel bývalý revizor na dráze a politický exponent Tibor Csillag. Nosili jsme dlouhé vlasy, tak nás posílal k holiči. Každý den nás se školníkem kontroloval, trval na oslovování ‚soudruhu‘. Postupně se ty věci utahovaly.“

Po druhém ročníku se situace ve škole zlepšila s nástupem ředitele Zámečníka. Byl samozřejmě ve straně, ale spoustě lidem pomohl. Nadanější studenty motivoval k činnosti nad rámec školy a za Pavla Kalivodu se osobně zaručil, když to potřeboval.

Pamětník dále uvedl příhodu ze střední školy, která dokumentuje soudržnost studentů s učiteli a zároveň dokládá, jak politika zasahovala do normálního života: „Jednou v pátek nepřišel učitel na hodinu, a nepřišel ani na druhou hodinu. Někdo navrhl, že půjdeme domů, a tak jsme odešli. Bylo to spontánní, nikdo nevěděl, kdo to řekl. V pondělí byl obrovský průšvih. Ředitel Csillag z toho udělal politickou provokaci proti volbám. Řval na nás, že nás pošle na dva roky do výroby, abychom si vážili socialismu a studia, na které nám přispívá dělnická třída. Chtěl, abychom řekli, kdo to zorganizoval.“

Třídní učitel studentům poradil, aby se přihlásili tři, kteří vezmou provinění na sebe. Když budou tři, nevyhodí ani jednoho a dostanou jen trojku z mravů a podmínečné vyloučení. Tímto tři dobrovolníci zachránili celou třídu od vyhazovu. 

Zpívání v kostele v Budyšíně jako politický prohřešek

Po ukončení střední školy se Pavel Kalivoda v roce 1974 přihlásil na ČVUT Praha, obor konstrukce a dopravní stavby. „Vstoupil jsem do SSM, protože jsem vyhodnotil, že bez členství bych se na školu nedostal. O rok výš tam studoval bratr Petr,“ podotkl pamětník. V této době už Státní bezpečnost sledovala činnost turistického oddílu i aktivity lidí v letohradské farnosti. Farář Karel v roce 1971 zemřel, ale na jeho místo nastoupil podobně založený Josef Tajchl (1935–2014). Kromě mší zavedl páteční setkávání mládeže v kostele. To neuniklo některým lidem, kteří setkávání ohlásili na StB a jeden z nich je nahrával na magnetofon.

„StB nás systematicky sledovala minimálně od roku 1974. Nasadili na Tajchla odposlouchávání, aby ho dostali do vězení,“ vzpomínal Pavel Kalivoda, který se spolu se svými bratry účastnil dění kolem obou spolků. Mladí se scházeli, značili turistické značky, podnikali výlety, zpívali, hráli na kytary.

Lidé z prostředí turistického oddílu a náboženských aktivit věděli, že jsou sledováni. Na podzim 1975 byli někteří u výslechu na StB a pak se svěřovali s pocitem z těchto výslechů: Vědí o nich všechno. Jedna z akcí letohradského turistického oddílu byla návštěva obrazárny v Drážďanech. „Na zpáteční cestě jsme si prohlédli kostel v Budyšíně a jako poděkování za prohlídku jsme zahráli na kytaru a zazpívali. Řidič autobusu tuto věc vyhodnotil jako politicky nebezpečnou a nahlásil na StB. Když mě pak vyhazovali z vysoké školy, jeden z důvodů byl, že jsem organizoval bohoslužby v zahraničí,“ vzpomínal Pavel Kalivoda.

Bylo to divadlo

V září 1975 byl turistický oddíl rozpuštěn a vzápětí složky okresního výboru Národní fronty, okresního národního výboru a Československého svazu tělesné výchovy napsaly dopis na dvě vysoké školy, aby jejich vedení zvážilo, zda tam studenti, kteří byli v turistickém oddíle zapojení, mají dál studovat. „Dopis padnul na úrodnou půdu, protože to poslali na různé úrovně školní, stranické, svazácké i na národní výbory. Týkalo se to studentů VUT Brno a ČVUT Praha. V Praze jsme to byli my s bratrem Petrem a Miroslav Švec, v Brně Jaroslav Kvapil,“ uvedl pamětník.

V listopadu 1975 předvolali Pavla Kalivodu před kárnou komisi vysoké školy, která rozhodovala o vyloučení studenta. „Vedoucí katedry statiky mně vzkázala, že přišlo předvolání, a jestli bych ji mohl navštívit. Nevěděl jsem, co se děje. Docentka Novotná mi vyjádřila podporu. Říkala mi, že neví, jestli to ustojím, ale ať nezahořknu a po vojně ať se přihlásím znovu a zkusím to třeba dálkově. Dodala, že ona tam také dlouho nevydrží.“ 

K průběhu kárné komise Pavel Kalivoda uvedl: „Bylo to divadlo. Členové měli materiál, že jsme se politicky angažovali nežádoucím způsobem, pocházíme z nábožensky založené rodiny, udržujeme skautské tradice a scházíme se k náboženským obřadům, což se neslučuje s chováním studenta vysoké školy. Na základě toho jsme byli vyloučeni.“

Pamětníkův otec – právník – ihned sepsal odvolání a navštívil se svým synem děkana. „Tam jsem byl svědkem vypjaté scény. Otec s pohledem na Sinkulovu kolej líčil děkanovi Sedláčkovi vzpomínku na rok 1939, kdy o vlásek unikl totálnímu nasazení. Říkal mu, že je snad jiná situace než za Hitlera. Nicméně děkan nehnul brvou a s bratrem jsme byli vyloučeni 23. ledna 1976 s konečnou platností ze studia na vysoké škole. Byl jsem ve druhém ročníku.“

Z třídního nepřítele projektantem staveb socialismu

Karel Kalivoda poradil svým synům, ať si rychle najdou zaměstnání, aby unikli paragrafu o příživnictví. Pavel s Petrem bydleli v Praze u své tety, a tam také sháněli práci. Telefonicky neuspěli nikde. Na rovinu totiž hned řekli, že byli vyloučeni z vysokoškolského studia, což nikde neprošlo přes kádrové oddělení. Pak Pavla napadlo kontaktovat otce své spolužačky, pana Běhounka.

Ředitel Armabetonu a politicky angažovaný straník Běhounek je pozval na večeři, vyslechl jejich příběh a hned jim oběma nabídl zajímavou práci. Petra poslal do projekce chladicích věží, Pavla do Závodu projektového inženýrství. „Dostal jsem se k projekci nejdůležitějších staveb socialismu. Projektoval jsem třeba zařízení staveniště pro elektrárnu Mělník III. Dodnes jsem panu Běhounkovi nesmírně vděčný za to, jak se k nám zachoval,“ komentoval pamětník. V únoru 1976 tedy nastoupil do Armabetonu, ale už v dubnu směřoval na dvouletou vojenskou službu.

Nevěděli, co se mnou, takže provedli rozkaz

Během svého života měl Pavel Kalivoda štěstí na lidi, a platilo to i o době povinné vojenské služby v Plzni. „Všiml si mě velitel druhého oddílu čtvrté baterie, který potřeboval dálkoměřiče u průzkumu dělostřeleckého oddílu. Měl jsem za sebou dvě zkoušky z geodézie, takže pro mě to nebylo nic těžkého. Absolvoval jsem řadu cvičení jako dálkoměřič na velitelských stanovištích. Bavilo mě to. Vedl jsem pak i odborný výcvik dalších vojáků, mohl jsem i mimo kasárna. Postupně jsem získal hodnost desátníka a stal se velitelem průzkumného družstva. Velitel si mě oblíbil, nemusel jsem tolik do stráží,“ vysvětloval pamětník.

Důvěra mezi velitelem a vojákem byla vzácná, proto Pavel Kalivoda těžce prožíval zásah kontrarozvědky, který tuto důvěru nespravedlivě nahlodal: „Jeden z vojáků u dálnopisu mi řekl, že na mě něco přišlo. Měl jsem strach, co to bude. Spálil jsem pro jistotu mapu Plzně, aby to nepokládali za špionážní materiál. Za pár dní vyšlo v rozkaze velitele pluku: ‚Desátník Kalivoda ode dneška beze zbraně a bez dozorčí a strážní služby‘“. Po roce a tři čtvrtě, kdy byl mnohokrát velitelem stráže muničních skladů se samopaly a ostrými náboji nebo dozorčím na jednotce disponujícím klíči od skříní se samopaly, ho zbavili možnosti mít zbraň. 

„Velitelé nechápali, co se děje. Nevěděli, co se mnou, takže provedli rozkaz. Stal jsem se tak možná posledním černým baronem v Československu. Díky tomu, že jsem měl najednou spoustu volna, jsem se začal připravovat na přijímačky na vysokou školu. Chtěl jsem dostudovat,“ dodal. Podobné zážitky ukazují na absurditu systému, který chtěl mít vše pod kontrolou, ale nikdy to tak nebylo.

V roce 1979 se poznal se svou budoucí manželkou Dagmar Novotnou, o rok později si ji vzal za manželku a přestěhoval se z Prahy do Pardubic. Vysokou školu Pavel Kalivoda dostudoval dálkově v letech 1978–1983. Uznali mu předešlé studium, u přijímaček mu dokonce jeden pedagog diskrétně poděkoval, že se na ČVUT vrátil. Z Armabetonu přešel do Státního ústavu dopravního projektování (SUDOP) v Hradci Králové. SUDOP projektoval pro ministerstvo dopravy důležité státní zakázky, pamětník byl například hlavním inženýrem projektu kontejnerového překladiště v Praze-Malešicích. V roce 1978 v rámci Vědecké technické činnosti dokonce vycestoval na světovou dopravní výstavu (IVA) do Hamburku.

Nemusíš hlásat otevřeně, že se točí

Jako příklad schizofrenie režimu uvedl pamětník, že se jim v roce 1981 podařilo vycestovat na tři týdny do Itálie a pak přes Švýcarsko a Německo domů. „Tetička manželky pracovala celý život v bance, a když šla do důchodu, ředitel se jí ptal, co by si přála. Teta si přála devizový příslib pro neteř s manželem. Ředitel to opravdu zařídil a já byl s manželkou tři týdny na zakázaném Západě.“

A přidal i další příhodu z prostředí vysokoškolských státnic z marxismu-leninismu: „Jako dálkaři jsme na tenhle předmět kašlali. S námi chodili i různí náměstci, kteří si dělali vysokou, aby se mohli stát řediteli, některé kolegy na semináře přivážely šestsettrojky. Ale my jsme byli i tak parta. Ke zkoušce někdo sehnal soupis otázek a jejich odpovědí. Domluvili jsme se s kantorem, kdo se kterou otázku naučí, a vyjednali to s vyučujícím. Učitel na marx-leninismus měl seznam čísel a otázek a našich jmen, vůbec to neskrýval. Byla to fraška. Všichni to věděli včetně člena komise u státnic, který nám pak řekl, že ví, že marx-leninismus je omyl, ale že neví, čím by se jinak živil.“ 

Po zkušenosti s vyhazovem z vysoké školy říkal Pavel Kalivoda své názory neveřejně, jen známým a doma. Stejně jako mu radil jeden asistent na katedře statiky, když ho vyhazovali. Poradil mu, že nemusí hlásat otevřeně, „že se točí“. Stačí myslet si to, a říci to teprve, až okolnosti dovolí.

Nešlo o život

V letech 1983 a 1986 se manželům Kalivodovým narodily dvě děti. Po revoluci 1989 se rodina přestěhovala z Pardubic do blízkého Starého Hradiště. Pamětník nevzpomíná na svou minulost a vyhození ze školy s hořkostí: „Nemám frustraci z toho, co se stalo, nám už nešlo o život jako lidem v padesátých letech. Je ale nutné to připomínat mladé generaci, pro kterou je těžko pochopitelné, že někdo mohl být vyhozený ze školy jen proto, že chodil do kostela nebo nosil skautský opasek. My jsme byli jen špička ledovce toho, jak komunistická strana a StB hlídaly a perzekvovaly lidi.“

Při zamyšlení nad nejdůležitějšími hodnotami v životě vyzdvihl Pavel Kalivoda: Vážit si rodičů, využít čas, který člověk má. Nezastupitelné místo v životě člověka má rodina a v jeho životě i víra v Boha. Důležité je nebýt pasivní, zachovat si nadhled, selský rozum a zúročit schopnosti, které každý člověk má.