Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kalná roz. Ježková (* 1929  †︎ 2023)

• narozena roku 1929 v Jetřichovicích ve středních Čechách

• dětství prožila na několika statcích, kde tatínek pracoval jako hospodářský správce

• před válkou byli na statku v Zaječicích u bohaté židovské rodiny, ta musela na začátku války utéct

• přesun na zámek Tvoršovice na Neveklovsku, zažili ještě původní majitele, poté nucená správa

• Neveklovsko zabráno Němci jako výcvikový prostor SS, mohli zůstat na statku

• zažila osvobozování Rudou armádou

• opět návrat původního obyvatelstva do prostoru

• s nástupem komunistické moci se některé rodiny starousedlíků musely opět vystěhovat

• otec pamětnice odmítl vstoupit do komunistické strany, nakonec musel na statku přestat pracovat

• vystudovala FF UK, obor němčina – ruština, jazyky na fakultě vyučovala

• od šedesátých let žila v Říčanech u Prahy

• zemřela v červnu roku 2023

Dcera zemědělského správce Věra Kalná, rozená Ježková, si na nudný život rozhodně stěžovat nemůže. V jejích vzpomínkách se zřetelně odrážejí události druhé světové války, jež celá její rodina prožila v německém výcvikovém prostoru na Neveklovsku.

Jako maličká prodělala pamětnice náročnou operaci kyčlí, po níž musela sedm měsíců ležet s nohou v sádře. Vzpomíná přitom na své rodiče, kteří se jí maximálně věnovali. Tatínek byl hospodářský správce, což v době meziválečné znamenalo, že střídal častěji zaměstnání, podle situace na jednotlivých statcích. Byl to však muž velmi pracovitý a výborný organizátor, a proto byl všeobecně oblíben. Ještě před druhou světovou válkou zakotvil s celou rodinou na statku Františka Křižíka, syna slavného vynálezce, ve Stádlci poblíž Bechyně.

„Bylo to tam neudržitelné, měli jsme sto padesát korun, co to bylo, k tomu byl sice deputát... ale bylo to dost slabé... Přišla další pohroma. Mladý pan Křižík zaměstnával mnoho Slováků na dvoře, ti tam žili v takové vlastní kolonii... byli to moc hodní lidé, ti Slováci, ale bohužel, hygiena žádná. Byla tam jedna studna, špatně zabezpečená, kam prosakovala špína skrze ty dřevěné skruže... Ve Stádlci propukla epidemie tyfu, dostala jsem to já, maminka, moje teta, tatínek ne, ten se pojistil, dával si totiž denně štamprle! Tak jsme se z toho všichni vyhrabali, ale to byla taková tečka za Stádlcem.“

Ze Stádlce se však tatínkovi podařilo získat pěkné místo na inzerát, a to v Zaječicích u Pyšel. Dostali se tentokrát do výrazně lepších finančních poměrů, neboť na statku Viktora Klingera, židovského majitele dolů, bohatého muže, nebyla o peníze ani deputát nouze. Věra Ježková vzpomíná, že pan Klinger velmi pečlivě sledoval veškeré inovace na zemědělských trzích a ty spolu s tatínkem uváděli v život na jeho statku. Do jejich osudů však zasáhla německá agrese.

„Můžu říct, že tatínek jim zachránil život, tedy panu Klingerovi ne, ale paní Alici a dětem ano. Když hrozila válka a Hitler začal řádit, tak tatínek jako člověk z vesnice nebyl tak důvěřivej, on to všechno sledoval a říkal, tak tohle s tím Hitlerem se mi nelíbí. On ty Židy tak pronásleduje, to přijde i k nám, a tak donutil paní Klingerovou s dětmi, aby utekla. Pak se to trochu uklidnilo, tak říkali, že nemuseli, ale pak viděli... Sešli jsme se spolu po válce, Vláďa byl voják, Irena se v Izraeli provdala, tam utekli, paní Alice zůstala s ní.“ Zaječice už nedostali zpátky a postupně se z nich staly ruiny. Pana Klingera potkal osud jeho soukmenovců, takže hned zkraje války byl odvlečen pryč a již se nevrátil. Statek připadl jedné německé rodině, se kterou se tatínek už nechtěl domluvit, a proto si našel jiné místo, Tvoršovice na Neveklovsku. Charakteristický byl osud nuceného správce na Klingerově dvoře – byl jím člen NSDAP pan Thonsen s manželkou a dvěma dcerami, které mladičkou Věru měly velice rády a naučily ji výborně německy, zatímco ona je česky. To se poté ukázalo jako problém, protože obě děvčata doma vyprávěla, co slyšela mezi lidmi, což byly informace, které pan Thonsen občas posílal „výše“, takže na konci války se stala rodina terčem české pomsty.

U milostivé paní Novákové

Zámeček v Tvoršovicích byl tehdy v držení „milostivé paní“ Novákové (rodině patřil například dům U Nováků v Praze), rozlehlé panství s parkem a lihovar však byly ve špatném stavu, neboť předchozí správce se mu moc nevěnoval. „Tatínek byl přísný správce, když třeba služebnictvo řeklo, že nic dělat nebude, tak tatínek vzal koně a jel na pole sám. A hezky jim to srazil ze mzdy, když nechtěli. A pak už si to rozmysleli... Tatínek byl důslednej, spravedlivej a přísnej, ale vždycky říkal, musíš umět s lidma vycházet!“ Správcem lihovaru byl jistý pan Štěpánek, otec známého herce Zdeňka Štěpánka. Paní Nováková měla syna, který se oženil s baronkou Bartoňovou-Dobenínovou, se kterou měl tři syny: Josefa, Cyrila a Jirku. Jejich dědeček z matčiny strany je posléze „adoptoval“ a umožnil jim nosit jeho jméno, což se po válce ukázalo jako velká přítěž – Josef včas utekl do zahraničí, Cyril však nuceně pracoval v jáchymovských dolech...

První listopadový den roku 1941 přišla na zdejší kraj pohroma. Němci se rozhodli na Neveklovsku (Benešovsku a Sedlčansku) zřídit výcvikový prostor pro jednotky SS, a tudíž nařídili vystěhování téměř veškerého obyvatelstva z těchto míst. Pouze tam, kde to pro ně bylo výhodné, ponechali některé statky funkční, což byl i osud Tvoršovic. Na naléhání paní Novákové zůstal tatínek na statku, aby na všechno dohlédl, a s nově dosazeným správcem ze strany SS měl korektní vztahy. V Tvoršovicích byly zřízeny dva sběrné tábory, nejprve pro tzv. kárance, drobné zlodějíčky a provinilce, které hlídali čeští četníci, a jak Věra Kalná vzpomíná, byli na ně velmi přísní. Posléze tam umístili tzv. halblutten, tedy míšence, lidi, kteří měli někoho z předků židovského původu, a s těmi se tam moc zle nezacházelo. Velitelem prostoru byl na delší dobu generál Alfred Karrasch, velice přísný muž, se kterým se pamětnice setkala osobně. V zámku Němci zřídili muniční sklad, jehož správu měl na starost baron Wolf. Když válka končila, vznikla důvodná obava, že se prchající Němci pokusí muniční sklady vyhodit do povětří. „Němci prchali na kolech, nesli pancerfausty a úplně poslední jsem viděla takovou menší postavu, drobnou, štíhlou, taky kolo, pancerfaust, baron Wolf šel úplně poslední. Přišla zpráva, že Němci všechno vyhodí do povětří, což by bylo hrozné... Ale dozvěděli jsme se, že tenhle baron Wolf čekal, až všichni Němci odjedou, a předal sám všechny klíče československé armádě. Pak mu to pomohlo při denacifikačním procesu!“

Život ve výcvikovém prostoru nebyl podle pamětnice tak zlý, sice se na střelnicích velmi často střílelo, ale zase nebyl úplný nedostatek jídla, protože z hospodářství se dalo docela dobře uživit. V Nesvačilech bylo vojenské letiště, „poprvé a naposledy v životě jsem byla šťastná, že vidím německé kříže“, vzpomíná Věra Kalná. „Šla jsem z kostela přes letiště a najednou slyším dunění a říkám si: A jé, nepřátelská letadla. Najednou se to přibližovalo, snižovalo se to k letišti. Tak si říkám, to je jasný nálet na letiště, a já se nemám kam schovat, ale byly tam nějaký značky, pod který se dalo schovat, říkám si, že už mě dostanou, snad se zblázním strachy. Podívám se, a najednou tam byly německý kříže!“

A pak přišli Rusové...

Na konci války se prostor stal cílem „osvobozování“ Malinovského armády. Mnoho žen tenkrát raději prchlo pryč, Věra Kalná měla to štěstí, že si ji pod svá křídla vzala paní Nováková a mohla zůstat u ní v domě Praze. Problémem se ukázal být tvoršovický lihovar – tatínek jej chtěl uchovat pro budoucí republiku, ale oprávněně se obával, že kdyby padl do rukou sovětských vojáků, mohlo by být zle. Proto požádal o pomoc československou armádu, aby lihovar hlídala. Posléze tam dorazila část československé tankové brigády, která se o Tvoršovické občas postarala. Tatínek na dvoře ukrýval německé uprchlíky, hlavně ženy a děti, o kterých se však dozvěděli ruští vojáci a na dvůr vtrhli, naštěstí přišli právě vojáci této brigády a Rusové se tam už více neodvážili.

„Vrchol toho všeho bylo, že tady ve dvoře jsme měli stáje... v těch stájích byly krávy, které patřily našim lidem, kteří čekali, až přijde konec války, tak si to zase vezmou zpátky. Ale Rusové si to všechno vzali! My jsme říkali, že to není naše, ale oni nic... Tatínek také před koncem války ukryl ještě před Němci koně, ukryl je na tajné místo. Tatínek se bál, že to někdo prozradí, ale nenašli je. Ty koně Rusové chtěli také, ale nenašli je!“ Řádění vojáků na konci války se střídalo s rabováním navrátivšího se českého obyvatelstva... Vraceli se ale i místní, které předtím Němci vystěhovali, „Němci jim to vzali, a pak jim to vzali komunisti! Já jsem viděla tu zoufalost tý selky, která tady celý život se svým rodem žila, pak je vystěhovali, ale kdoví kam, třeba sto padesát kilometrů daleko! To bylo nejhorší, to byly strašný scény, jak se chovali vlastní lidi k vlastním lidem. To snad ani Němci nedělali...“

Po válce také přišlo postupné propouštění zaměstnanců ze statku v Tvoršovicích, nucení ke vstupu do komunistické strany, znárodňování a kolektivizace. Přestože tatínek, jak má Věra Kalná ještě v paměti, komunistům nevěřil a varoval sousedy před přílišnou horlivostí, nenechalo se mnoho lidí zpočátku přesvědčit. Protože to byl člověk pracovitý a dobře to tam o něm věděli, nechali ho na statku ještě nějaký čas pracovat, až v roce 1958 byl propuštěn ze svého místa, což se ho velmi dotklo. Po několika letech se odstěhovali do malého domku v Říčanech, kde si na vedlejší parcele posléze postavila domek i pamětnice.

Věra Kalná zatím vystudovala filozofickou fakultu, obor němčina – ruština, a na fakultě po nějakém čase také začala vyučovat. Jak vzpomíná, byla to hezká práce, ale i tam často viděla křivdy, jež se tehdy ve společnosti děly. Například když vynikající studentku nevzali do školy na základě špatného posudku... Sama se však vždy snažila řídit heslem: Jak chceš, aby se k tobě chovali jiní, chovej se i ty k nim!