Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nebyli jsme tam od toho, abychom stříleli lidi jako zajíce
narozen 10. srpna 1933 v Rosnici, dnes část obce Všestary
1948–1951 – vyučen v oboru zámečník v závodě Škoda Hradec Králové
1951–1952 – práce v zahraničí (Polsko)
říjen 1953 – vojenská služba u Pohraniční stráže
tříměsíční poddůstojnická škola ve Volarech
služba u PS v Českých Žlebech, Kašperských Horách, Plešném jezeře, Třístoličníku
funkce zástupce velitele pro věci politické
leden 1956 – ukončení vojenské služby v hodnosti četaře
návrat do zaměstnání v Hradci Králové
žije v Nedělišti u Hradce Králové
Oldřich KALOUSEK
Nebyli jsme tam od toho, abychom stříleli lidi jako zajíce
Svěží osmdesátník Oldřich Kalousek sloužil v polovině 50. let jako voják základní služby více než dva roky u Pohraniční stráže. Živě a detailně vypráví o systému ochrany státní hranice, hlídkách, narušitelích i o mimořádných akcích, jichž se účastnil. Jeho vyprávění zní místy trochu jako z příručky politruka, ostatně funkci zástupce vedoucího roty pro věci politické nějakou dobu vykonával. V dnešní době relativně volného pohybu osob v schengenském prostoru a svobodného cestování téměř kamkoli jsou jeho vzpomínky pozoruhodné a cenné. Byl totiž svědkem vzniku tzv. železné opony, vymezení příhraničního prostoru, uzávěry hranic a jejich přísného střežení jednotkami prvního sledu Pohraniční stráže.
Český sokolík to zvládne
Narodil se 10. srpna 1933 v Rosnici, dnes místní části obce Všestary u Hradce Králové. Jeho otec zemřel v roce 1940 na tuberkulózu, maminka živila celou rodinu prací u sedláků. Pomáhat doma i na statcích museli často i Oldřich se starším bratrem a oba byli v práci na hospodářství zběhlí. Způsob hospodaření se výrazně změnil s nástupem kolektivizace a založením Jednotného zemědělského družstva (JZD) ve Všestarech. „Jeden ze sedláků, zakládající člen družstva, to byl pracant na baterky. Míval na bradě mozol. Jeho pracovní poloha byla taková, že měl bradu opřenou o vidle nebo o hrábě, ale moc toho neudělal.“
V roce 1948 Oldřich nastoupil do učení ve Škodě Hradec Králové v oboru zámečník, později se specializoval na kotlářství. Na své řemeslo je patřičně hrdý: „Kotláři byli fachmani. Svařit kotel pořádně a tak, aby vydržel vysoký tlak, není nic jednoduchého. Dobrý kotlář patřil mezi elitu.“ Po složení tovaryšské zkoušky pokračoval večerním studiem průmyslové školy. Vypracoval se na odborníka v nýtování kotlů. O kvalitě jeho práce svědčí i to, že ho podnik v letech 1951–1952 vyslal na montáž do Polska. „Byl jsem mladík, nebylo mi ani 18 let a hned na montáž… Tam se jezdilo za zásluhy. Měli jsme vybavit fabriky ve Slezsku – v Bytomi, Katovicích, Gliwicích. Byla to krásná práce, přezdívali mi tam český sokolík. Když bylo potřeba něco vyřešit, tak hned: ,Zavolejte českého sokolíka, ten to zvládne.‘“
Po skončení montáže měl Oldřich nárok na dovolenou – letěl poprvé letadlem k moři, do Sopot. I moře viděl poprvé: „Z letadla jsem pořád koukal na křídlo, jak se tam ty nýty klepou. Pak jsem viděl něco černého. Říkal jsem si: ,Hrome, to je černo, to bude pršet.‘ Pak se to černo ztratilo. Ono to bylo moře!“
Kam nás vezou?
V říjnu 1953 šel Oldřich k odvodu. Narukoval k Pohraniční stráži na Šumavu. Vzpomíná na dlouhou cestu k posádce: „Pardubice, České Budějovice, Český Krumlov, to bylo ještě dobré. Pak už to začalo být takové, že jsem si říkal: ,Krucišmytec, kam nás vezou?‘ Bylo to čím dál horší. Poslední úsek cesty jsme šli zarostlými křovinami podél potoka.“ Cílem cesty byly Volary, kde absolvoval tříměsíční poddůstojnickou školu a základní výcvik. Příslušníci Pohraniční stráže museli zvládat orientaci v terénu, pohyb v něm, systém hlídkování, základní pravidla pro sledování narušitele aj. Terénem zde rozumíme rozlehlé, členité a často těžko schůdné a přístupné oblasti Šumavy, kde leží sníh obvykle od října do května, a hranici bylo nutno střežit bez ohledu na denní nebo noční dobu, mráz nebo déšť. Navíc bylo toto území velmi řídce osídleno jednak v důsledku vysídlení většiny německého obyvatelstva v poválečných letech, jednak po přijetí zákona o ochraně státní hranice z července 1951, kdy došlo k vystěhování části civilního obyvatelstva z příhraničního pásma.
Po absolvování poddůstojnické školy ve Volarech byl pamětník, tehdy již v hodnosti desátníka, převelen k rotě prvního sledu v Českých Žlebech. Dělal instruktora poddůstojnické školy při dalším výcviku nováčků v Kašperských Horách, po ukončení tohoto výcviku asi půl roku sloužil na Plešném jezeře, kde povýšil do hodnosti četaře, a nakonec na Třístoličníku. To už byl jmenován vedoucím politického školení a zástupcem velitele roty pro věci politické. Roty prvního sledu obývaly různé lokality, obvykle ve větší vzdálenosti od civilního osídlení (např. pamětníkem zmiňované Plešné jezero nebo Třístoličník). Doba, kdy Oldřich sloužil u Pohraniční stráže, byla pozoruhodná tím, že Pohraniční stráž v té době přecházela na nový systém ochrany státní hranice a neměla dostatečnou výbavu: „Naše původní výzbroj byla ještě po Němcích. Měli jsme pušky opakovačky, až později jsme dostali samopaly 26. I boty byly po Němcích.“ Ani personální základna v té době ještě neexistovala, což vedlo k obsazování štábních funkcí vojáky základní služby a také k permanentnímu nasazení, střídání hlídek a minimu volna. I proto byla Kalouskovi vojenská služba prodloužena o tři měsíce, takže u Pohraniční stráže sloužil celkem 27 měsíců. „Opušťák jsem měl asi jen dvakrát, jednou na den a půl. Podruhé to bylo delší, to jsem byl doma dokonce na Vánoce krátce před vyřazením.“
Neprojdou, to je heslo hraničářů
Úkolem roty prvního nasazení byla ochrana hraničního pásma před narušiteli. Prakticky to znamenalo hlídání, že se nehlídala vlastní státní hranice, ale tzv. zátaras a hraniční pásmo před ní. Hraniční prostor sestával z tzv. ochranného pásma, 30–40kilometrového pásu území ve vnitrozemí lemujícího hranici, kde žilo civilní obyvatelstvo a kam se smělo jen na povolení, a z méně rozsáhlého tzv. pásma zakázaného, vysídleného prostoru ležícího blíže k hranici, kam neměl přístup nikdo a které sloužilo jako prostor pro manévry. Ten, kdo do pásma pronikl, se stával narušitelem a bylo proti němu nutno zasáhnout při zvláštní akci. Přístup do zakázaného prostoru znesnadňoval zátaras, vysoký plot s nataženými dráty obvykle ve třech řadách, z nichž jedna byla pod vysokým napětím, a signální prostor, což byl několikametrový pás vysypaný pískem nebo kamením. Za dobu více než dvouleté pamětníkovy služby u Pohraniční stráže došlo k mimořádné akci pouze dvakrát. Pamětník rozhodně odmítá, že by se na hranici střílelo nadbytečně a zdůrazňuje: „My jsme tam nebyli od toho, abychom stříleli lidi jako zajíce. Když došlo k narušení, tak to byla mimořádná událost. Mimořádná událost byla perfektně zmapovaná a dokládaná. Nikdo z nás si nedovolil porušit předpisy, protože jakékoli porušení znamenalo prokurátora.“ Jinou zvláštní akcí bylo sledování a následné zneškodnění balonů s letáky u Plešného jezera: „Těch balonů byly snad tisíce, byly na nich připevněny bedničky s letáky. Obyčejnou puškou sestřelit nešly, až jeden hoch přišel se samopalem a to pak šly rychle dolů. Balonovinu jsme pak měli všude – na stole jako ubrusy i na nástěnce ve Fučíkově koutku.“
Pohraniční stráž byla ve své době jakousi výkladní skříní československých ozbrojených sil. Samozřejmostí byla účast pohraničníků v prvomájovém průvodu a vojenské přehlídce konané při příležitosti osvobození v Praze. V pamětníkově mysli je zážitek z přehlídky zapsán na celý život: „Pochodovali jsme z Letné přes Špejchar a zpívali jsme hraničářské písničky: ,Neprojdou, hej hola hola, to je heslo hraničářů.‘ Když major zavelel: ,Na ruku zbraň!‘, zdvíhali jsme zbraň tak, aby se bodáky leskly.“ Oldřichova práce ve funkci zástupce velitele pro věci politické obnášela mimo jiné zastupování operačního důstojníka, politické školení mužstva nebo sestavování plánu ochrany hranice. Jako voják se samozřejmě také podílel na pravidelných hlídkách, kontrole demarkace a běžném chodu roty prvního sledu.
Zvolil jsem své řemeslo
Štáb roty, kterou tvořilo 30–40 mužů, sestával z velitele, jeho zástupce, staršiny a účetního. Vojíni se rekrutovali téměř ze všech regionů tehdejšího Československa. Pamětníkův nadřízený pocházel ze Slovenska a údajně spolu velice dobře vycházeli: „Byl jsem jeho pravá ruka. Tak si na mě zvykl, až zapomněl, že také existuje nějaké ohodnocení. Moje povýšení bylo uloženo u něj v šuplíku.“ Velitel se navíc domníval, že se Oldřich rozhodne po skončení základní vojenské služby u Pohraniční stráže zůstat. Pamětníkova volba ale byla jiná: „Čím víc se to blížilo, a zvlášť potom, co jsme dostali tři měsíce navíc, tím víc jsem se usvědčoval v tom, že to nepodepíšu, i když na tablu jsem měl: ,Uniforma mi pěkně sluší, jsem voják tělem i duší.‘ Tak jako jindy v životě jsem se vždy snažil dělat věci poctivě a naplno, a nakonec jsem zvolil své řemeslo.“
Oldřich se po ukončení služby u Pohraniční stráže vrátil ke své profesi a nastoupil zpět do Škodovky v Hradci Králové. Postupně se vypracoval až do funkce vedoucího provozu, kterou vykonával až do roku 1989. Dnes žije v obci Neděliště nedaleko Hradce Králové. Na dvě léta strávená „na čáře“ vzpomíná velice živě a přesně si vybavuje i podrobnosti, evidentně se mu vryly hluboko do paměti. Jeho vyprávění mi připomnělo dávno zasutou vzpomínku na mou první cestu na Západ v roce 1986. Během jízdy prázdnou silnicí, která vedla přes šumavské lesy k hraničnímu přechodu, přibývalo vojenských hlídek, pár kilometrů před hranicí proběhla několikátá kontrola dokladů a přímo před hraniční závorou, kde opět pečlivě prohlíželi doklady, pasažéry i auto, na naše hlavy mířil z výšky strážní věže pohraničník. Prohlídka při zpáteční cestě byla ještě důkladnější, ale pocit strachu z pohledu na namířenou zbraň mi utkvěl výrazněji. Jakkoli je vyprávění bývalých příslušníků Pohraniční stráže zajímavé, osobně jsem velmi ráda, že patří minulosti.
Podle vyprávění Oldřicha Kalouska natočeného Martinem Reichlem v lednu 2014 zpracovala Andrea Jelínková.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Iron Curtain Stories
Příbeh pamětníka v rámci projektu Iron Curtain Stories (Andrea Jelínková)