Oldřich Kalousek

„Co se týká osob pohybujících se: u těch, co bydleli v hraničním pásmu, to bylo bezproblémové, pokud tam někdo chtěl přijet, dostal povolenku v rozsahu datum, hodina na to místo, kam chtěl, třeba za příbuznými. My jsme kontrolovali normálně tak jako každého občana. Pravda je to, že co se týkalo zakázaného pásma, to už jsem řekl, to bylo jednoznačné, tak jakmile kdokoli byl v zakázaném pásmu, nakládalo se s ním jako s narušitelem státní hranice. [To byly tři km od státní hranice?] To bylo i míň, podle terénu se to pohybovalo různě.“

„Jenomže čím víc se to blížilo, a zvlášť když jsme ještě ty tři měsíce vyfasovali navíc, tak tím víc jsem se usvědčoval v tom, že to nepodepíšu. I když na tablu jsem měl: Uniforma mi pěkně sluší, jsem voják tělem i duší. Jako i jiné věci v životě, prostě jsem se snažil dělat poctivě a naplno. Proto asi nakonec to dopadlo tak, že jsem volil radši to moje řemeslo.“

„Vlastně většina lidí si myslí, že se střežilo na hranici, na skutečné hranici. Na skutečné hranici se nestřežilo. [Objasněte posluchačům, jak to tehdy bylo.] Bylo vytvořeno takzvané hraniční pásmo, to bylo v úseku 30–40 km kolmo na státní hranici, ale bylo to různě podle terénu. Tam to bylo označeno cedulemi ,Pozor, hraniční pásmo, vstup jen na povolení‘. Byli lidé, kteří v hraničním pásmu bydleli, ti to měli v občanském průkaze, což byl vlastně průkaz do vstupu do hraničního pásma.“

„Něco jiného bylo takzvané zakázané pásmo. Tam byly cedule, které byly černě označené, zakázané pásmo byly ty samé velké cedule, které byly červeně označené, a bylo na nich napsáno: Pozor, zakázané pásmo, vstup zakázán. To zakázané pásmo bylo vytvořené proto, aby právě Pohraniční stráž měla možnost manévrovat, a hlavně při použití zbraně, aby se dodržely mezinárodní předpisy, to znamená, aby střely nedopadaly na území cizího státu, tohle všechno se respektovalo.“