Pavel Kalus

„My jsme nevěděli, co bude. Jeden kamarád ke mně dovezl hocha, který byl ztlučen na Národní a byl hledaný policií. Tři dny u nás přebýval v azylu. Spojení s Prahou bylo... neměli jsme mobil. Telefonní linku jsme tam měli, ale měli jsme obavu, že ji odposlouchávají. Prostě jsme nevěděli, co se přesně děje, jak fungují ty tajný služby a jestli toho hocha neohrožujeme. Říkali jsme mu Včelař, protože dělal ve velkém včelíně za Prahou. Ani si nepamatuju jeho jméno. Jen Včelař. Pamatuji si atmosféru, jak nám vyprávěl, co zažil, a jak jsme z toho zažívali tu nervózu a obavu, když už pak věci dál pokračovaly k dobrému, tak kdy dostane z Prahy souhlas, že se může vrátit. Byla to doba velice pohnutá. Jsem za to Pánu Bohu vděčný. Zažili jsme v našem životě v tom období takových věcí, co generace předtím asi ne. V poměrně krátkém úseku se takových věcí dělo, že náš život byl naplněn.“

„Byl jsem v tom věku, kdy jsem o tom ještě nerozhodoval. Asi jsem na to ani moc neměl názor. Mě ranilo, že jsme přišli o klubovnu, kterou jsme si vybavili. Že nám pionýři sebrali vybavení. Že se nesmíme dál scházet. Brali jsme to takhle úkorně, že je to škoda a že je to chyba. To církevní prostředí nám nahrazovalo tyhlety aktivity. Ty jsme pak nacházeli na půdě sboru. Chodili jsme společně hrát volejbal. Měli jsme ty večery. Jezdili jsme společně na tábor. I jsme jezdili společně na tu brigádu do Kunvaldu. Takže se to tak přesunulo trochu jinam.“

„Hnutí nebo myšlení – pohled na svět o tom, že církev má být solí země. Že má být zapojena do života země a má se vyjadřovat i k věcem politickým. Má nést zodpovědnost za věci. Má pomáhat vychovávat člověka, dávat mu naději, ale také mu dávat zpětnou vazbu, jak dneska říkáme – tedy napomenutí, je-li tomu potřeba. Má hledat odpovědi na to, co je v životě důležité. To všechno bylo pro Novou orientaci podstatné. Také se někdy říká ‚sekularizované evangelium‘. Tedy o evangeliu, zvěsti o dobru, o Ježíši Kristu, mluvit tak, aby i člověk ne z církevního prostředí – sekulár – mohl rozumět. Aby je mohl slyšet, přijmout a případně k té věci nějak zaujmout svůj postoj.“

„Tatínek byl velký muzikant. Hrál od varhan počínaje, po bicí soupravu konče. V rodině se tradovaly veselé historky, jak se dědeček trochu zamračeně díval, když si otec donesl domů bicí soupravu. Musel ji nastěhovat do sklepa, aby to nerušilo sousedy... Jednou, když otec nečekaně přišel domů, tak načapal dědečka, jak sedí ve sklepě a zkouší různé rytmy. Takže vlastně v tomhle měl pro syna asi pochopení. Otec hrál taky na trumpetu, jazzovou... Dokonce když měl maturovat, tak jeho ansámbl měl turné po Francii. Babička jak byla přísná žena, tak řekla tatínkovi: ‚Vláďo, to si teda rozmysli – já myslím, že bys měl maturovat. To tvý foukání, to počká.‘“

„Říkali: ‚Ale na čem víra a svět stojí, jsou dobří lidé. A aby byli lidé dobří, tak potřebují dobré knihy a dobré vzdělání.‘ Takže Holanďané pomáhali tím, že k nám vozili literaturu – pro faráře odbornou, zahraniční, ale taky – my jsme zpívali s kytarou s mládeží, tak jsme si vždycky sami na stroji psali zpěvníček a z toho jsme zpívali. Oni říkali: ‚To by se vám hodil zpěvníček!‘ Tak jsme řekli, že ano – hned, já ho mám vedle na stole, hned ho donesu... Je nazván Nová píseň, takže u nás jsme ty písně sestavili, napsali jsme to na stroji, bylo to ofoceno a v Holandsku nám z toho vyrobili takovejhle zpěvníček. Ten se pak do Čech zpátky pašoval. Tenkrát to pro nás byla důležitá věc: moje generace vyrostla na zpěvníku Nová píseň...“

„Tam jsem měl paní učitelku ruštiny. Jmenovala se paní Adámková. Vystudovala v Moskvě, tam poznala svého muže – Čecha, který tam také studoval, takže to byla taková dvojice, až jsme si z nich trochu dělali legraci. Pořád nám vykládali o Sovětském svazu, o ruské literatuře, o obrazech: byli pro to prostě zapálení, žili jen tou věcí. Musím říct, že třeba vztah k ruské literatuře mi předala tahle paní učitelka, která mě sice učila ruštinu, ale tenhle vztah jsem u ní za pouhý jeden rok získal. Potom jsem se vrátil na základní školu a paní učitelku vyhodili, protože nepodepsala vstup armád. Nejdřív musela doma loupat cibuli... Z Fruty jí přinesli bedny cibule, ona prostě doma loupala a večer přijeli a odvezli deset beden nebo kolik to musela naloupat. Nechtěli ji nikde vzít, pak jezdila jako průvodčí vlaku. Takže když jsem později jezdil do učení, tak jsem vždycky nastoupil v Miroslavi do vlaku, tam byla moje paní profesorka ruštiny, řekla: ‚Pavle, tak jak se máte?‘, já jsem jí vždycky něco odpověděl, trochu jsme tak jako pošpitali, ona mi cvakla lístky a šla dál. Pořád to bylo pro mě takový memento: furt jsem viděl, jaká je to na té paní profesorce křivda. Bylo mi to strašně líto. Co ona mě naučila, to by mohla předat ještě kdovíkolika studentům...“