„Oni to tam prohledávali a já jsem měl v posledním šuplíku ve skříni kázání, páč jsem byl laický kazatel. Měl jsem ovšem povolení. Oni v kázání hledali, jestli tam nejsou nějaké protistátní řeči. Ale my jsme protistátní řeči nevedli, to nebyl náš cíl, to bylo zvěstovat Boží smíření. Ale oni to uvedli jako důvod protistátní činnosti, tak mě kvůli tomu zavřeli a odvezli do Hradce.“
„Určili mě do dolů v Ostravě. Přijel jsem tam. Byl jsem tam na jedné směně a pak jsem utekl zpátky. Samozřejmě to hlásili a přišel pro mě četník. Bydlel jsem v Přepychách u Opočna. Nechal jsem se odvézt zpátky. On odjel jeden den a já jsem zase druhej den utekl. Prostě jsem se toho bál. Tím pádem jsem byl vystaven pátrání. Našel jsem si za Hitlera místo u jednoho známého a jako dělník jsem byl zaměstnán u firmy Schwarz v Bukovanech u města Sázavy. Opravovaly se tam baráky, protože to tam Němci tenkrát roztřískali. Už jsem tam byl nějaký čas a přijeli polní četníci, Němci, a zavřeli nás. Ale nechali to jako otevřený lágr, protože jsme pracovali v kasárnách SS, dělali jsme tam nějakou dlažbu. Dělali jsme práci pro ně, tak nás nezavřeli do pevné věznice, ale do takové volné věznice.“
„To nebylo nic. Měli jsme duchovní záměr a oni to brali jako protistátní stanici. Chtěli hlavně zlikvidovat pardubickou stanici. Tam jsme byli ještě jako stanice, ne jako sbor. Takže tajemník KSČ Jonáš tam řekl: ,V Pardubicích se do roka ani dva nesejdou.‘ Že jako ti členové utečou. Ale nic se nestalo. To bylo u nás v baráku u manželky. Dole byla místnost a tam jsme měli shromáždění. To byly takový počátky. Členové, pokud já vím, pak chodili jinam. K baptistům a jinam.“
Karel Kalvach se narodil 26. listopadu 1924 v Hradci Králové. Za druhé světové války musel během totálního nasazení nastoupit do ostravských dolů. Hned po první směně však utekl domů. Četnický strážmistr ho pak eskortoval zpět do Ostravy, ale Karel Kalvach opět utekl. Přes kamaráda si našel ilegální zaměstnání u stavební firmy v Bukovanech poblíž Benešova. Nejednalo se o příliš bezpečné místo, protože v té době se v Bukovanech i okolí nacházel výcvikový prostor Waffen SS. Karla Kalvacha také nakonec zatkli a odvezli do zvláštního výchovného tábora pro lidi, kteří se vyhýbali práci nebo ji sabotovali. Po odpykání šestitýdenního trestu se měl vrátit do dolů, ale místo toho zamířil k příbuzným do Hradce Králové, kde se pod falešnou identitou ukrýval až do konce války. V Hradci Králové se seznámil s komunitou Církve bratrské a posléze přijal víru v Boha jako smysl svého života. Po válce se s manželkou přestěhoval do Pardubic, kde v suterénu jejich domu vznikla stanice Církve bratrské. Karel Kalvach se stal jedním z jejích laických kazatelů a společně s dalšími členy založil pěvecký kroužek vystupující s duchovními písněmi. O politiku nejevil žádný zájem, přesto ho v roce 1962 zatkla Státní bezpečnost a Krajský soud v Hradci Králové ho za podvracení republiky potrestal dvouletým vězením. Strávil je v nápravně pracovním táboře Bytíz na Příbramsku, kde vězni pracovali v blízkých uranových dolech. Ani po propuštění se nevzdal svého přesvědčení a zůstal členem Církve bratrské. Karel Kalvach zemřel krátce po natočení rozhovoru v červenci 2014.
