„Když byl zavřen protektorát, tak bylo samozřejmě zrušeno československé vyslanectví v Bukurešti. Spíše než bylo zavřeno, tak ho převzali Němci. Druhý den se musel [otec] vrátit do republiky, ale já jsem zůstal v Rumunsku, do republiky jsem se nevrátil. A než otec opustil Rumunsko, tak mě předal do rukou jednoho velmi dobrého pána, pana generála Píky. Tehdy byl jenom plukovníkem a vojenským přidělencem v Bukurešti.“
„Brigádní těžké dílny byly dosti daleko od velitelství. Potřebovaly větší místa. [Tam Vás přidělili k brigádním těžkým dílnám?] Byl jsem přidělen k brigádním těžkým dílnám ještě předtím, než jsme jeli do Francie. Když se to všechno připravovalo, tak radiomechanici, kteří pracovali u spojařů, byli přiděleni k brigádním těžkým dílnám. [Takže jste se vyloďoval s nimi?] Přesně tak, ano. Co se týkalo brigádních těžkých dílen, byli jsme taková menší skupinka, která byla víceméně samostatná.“
„Když jsme do Skotska přijeli, mluvím o naší jednotce a o našem okolí, tak byly styky s lidmi velmi chladné. Nic zvláštního. Byl to takový větší hotel, krásné zdravotní středisko. Tam byl krásný taneční salon, který vypadal hrozně, když jsme tam přijeli. Ten jsme převzali od Poláků. Tak se naši kluci rozhodli, že to dají do pořádku. Tak to udělali a měli jsme tam potom taneční zábavy.“
„Ti, co se hlásili od telegrafistů k letectvu [neměli] žádné potíže. Já jsem byl jediný z těch, kteří se přihlásili, co tam nešel. [To bylo kvůli tomu žaludku?] Ne, kvůli Píkovi. Protože můj velitel, když jsme ještě byli ve Francii, se setkal v Paříži s Píkou a ten pravděpodobně řekl, co má dělat, co nemá dělat, protože když jsme se přihlásili k letectvu v Cholmondeley [Park], tak Vastl, náš velitel, každého, kdo se přihlásil, pozval k výslechu. A já jsem byl poslední. A byl jsem jediný, který nebyl poslán k letectvu.“
„Někteří z nás [z telegrafního praporu] byli posláni k velitelstvím jednotek. Ale jenom hrstka, to nebylo mnoho lidí. Většina z nás, kteří měli zůstat na velitelství než u jednotlivých jednotek, se už k tomu nedostali. To už byl dosti rychlý ústup. Vypadalo to tak, že jsme měli jet k jednotkám a na cestě nám řekli: ,Ne, jeďte na jih. Jinak byste se dostali do rukou Němcům.‘“
Plukovník František Kaplan se narodil 9. listopadu 1921 v nizozemském Haagu. Otec Josef Kaplan byl v diplomatických službách, a tak malý František se svými rodiči často cestoval. Ještě před vypuknutím války se tak ocitl i v Marseille, kde měl poté narukovat do armády. Před vypuknutím války pracoval otec v rumunské Bukurešti a po zabrání druhé republiky i velvyslanectví v Bukurešti odešel zpět do rodného Československa, zatímco František Kaplan zůstal v Bukurešti. Přes Istanbul a Bejrút se dostal do Marseille ve Francii, kde dne 4. 3. 1940 narukoval. Prošel výcvikem v Agde, byl určen jako radista u telegrafního praporu, ale frontových bojů se nezúčastnil. Z Bordeaux odjel do Anglie, kde mimo jiné prodělal parašutistický výcvik. Nakonec se dostal do spojovací roty, ale ještě před odjezdem k Dunkerque byl přidělen k těžkým dílnám. V letech 1944-1945 se účastnil obléhání Dunkerque, ale pro zdravotní problémy se žaludkem byl v únoru 1945 stažen a odeslán do nemocnice v St. Omer, Warwicku a Hammersmithu. Po uzdravení se dostal do náhradního tělesa a stal se instruktorem v telegrafní četě. Celou válku nad ním držel ochrannou ruku Heliodor Píka, neboť se s jeho otcem dobře znal. Krátce po ukončení války se dne 15. 5. 1945 v Anglii oženil, s manželkou Hillary odjel do Československa a začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. V Praze se setkal pouze se svou maminkou, otec během válečného období zemřel. Po nástupu komunistické strany k moci se František Kaplan rozhodl odjet do Anglie, kde žil ve Warringtonu. František Kaplan zemřel o Božím hodu vánočním 25. prosince roku 2013 ve věku 92 let.
