Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Karel (* 1964)

• narozen 1. března 1964 v Rýmařově

• vyrůstal v bohatém kulturním prostředí, které se vymezovalo vůči oficiálnímu proudu

• tíhl k hudbě a výtvarnému umění

• po gymnáziu nastoupil do zaměstnání v podniku Hedva a brzy se oženil

• od 80. let se účastnil koncertů undergroundových kapel a navštěvoval ilegální výstavy výtvarných umělců

• roku 1987 společně s Milošem Požárem, Vl. Měrákem a M. Zothem založili Klub amatérských (skrytě angažovaných) výtvarníků (KAV)

• během sametové revoluce členem koordinačního výboru Občanského fóra v Rýmařově

• v současnosti (2019) se kurátorsky podílí na výstavách galerie Octopus a ve volných chvílích hraje s kapelou Sibérija

Paralelní, někdy označovaná jako druhá kultura, prostor pro vyjádření a šíření svobodných názorů nebo autorskou tvorbu. Ilegální koncerty a výstavy, samizdatová vydání zakázaných knih, oběžníky, petice. Paralelní vesmír toho, co znělo ze sdělovacích prostředků a bylo k přečtení v tisku a veřejném prostoru. To byl underground, podzemní hnutí v časech normalizace. Jeho středobodem se pro výtvarníka a hudebníka Romana Karla (* 1964) stala uničovská hospoda na Střelnici, známá pod názvem Čtverka.

Cestu k neoficiální kultuře našel v době dospívání v osmdesátých letech, ale nasměrovaly ho už roky dětství. Se starším bratrem Jiřím vyrůstal v rodině, která se ke komunistickému režimu stavěla kriticky. Romanův dědeček Jaroslav Slouka byl zkraje šedesátých let krátce vězněn pro vykonstruovanou zpronevěru na Mírově. Strýc Bedřich se na konci normalizace pohyboval v disidentském prostředí. Vzdáleně byli přes otcova strýce Ladislava Bačinu a jeho ženu Jarmilu Kostomlatskou příbuzní i s Palachovými.

Skaut i mánička

U Karlových doma v bytě na rýmařovském náměstí se scházela různorodá společnost. Setkávali se tu především hudebníci otcovy jazzové kapely Exodus, kde hrál na trubku, jako například Vladimír Václavek st. nebo lidé z oboru, archeolog Vladimír Goš. Spolu s Václavkovým synem Vladimírem bratři chodili v době druhé obnovy Junáku i do skautského oddílu, který vedli geolog Jaromír Mrskoš a Ladislav Šín. „Bratr je starší, tak tam byl myslím od roku šedesát devět. Já až v první třídě v roce sedmdesát. Ale zažil jsem tábor na Markrabce, který se odehrával rok předtím. Sám jsem byl na táboře v Českém ráji pod Troskami. Tam si pamatuji, že už přišlo nařízení sundat žluté šátky, proti čemuž všichni protestovali, včetně vedoucích. Takže jsme si je poctivě odnosili. Ale další rok už Skaut přešel pod oddíl Táborník, kam jsme chodili do roku 1974,“ vzpomíná Roman a připojuje příhodu s hudebníkem Vladimírem Václavkem, skautskou přezdívkou Grizzly, který se skautských insignií odmítl vzdát a z tábora v Orlických horách kvůli tomu utekl. „Tím pro něho skončila jeho angažovanost ve Skautu. To byla ukázka jeho postoje, protože Vladimír měl vždycky jasno v tom, co koná,“ doplňuje.

Po skautingu zaplnilo Romanův volný čas kreslení v Lidové škole umění a také rád chodíval s otcem na Hrádek, archeologické naleziště nedaleko jejich bydliště, které otec objevil a věnoval mu značnou část svého života.

„Rýmařov byl v té době špinavé a zaprášené město, tak jako pohraničí všude v té době. Nic mě tam nedrželo,“ vyjadřuje své přesvědčení z doby, kdy končil základní školu a uvažoval o tom, co dál. Představu, že odejde do Prahy a vyučí se v ČKD, mu nakonec rozmluvil otec. Neutěšenost prostředí a atmosféra ve společnosti spolu s malými vyhlídkami na brzkou změnu ho hnaly pryč i v době, kdy studoval na gymnáziu. Od plánu upustil až ve chvíli, kdy si našel své místo mezi máničkami, řečeno tehdejším slovníkem – závadovou mládeží – a poznal svou budoucí ženu. S kamarády ještě na gymnáziu založili kapelu Inventář, naučil se na bicí a začal vyrážet do Uničova do vyhlášené hospody na koncerty.

Fenomén Čtverka, Sovinec a KAV

Uničovská Čtverka spojovala vyznavače podzemní kultury prakticky už od počátků normalizace a koncerty se v ní pořádají i dnes. Rozdíl je ale patrný – třicet let od revoluce nehrozí ani „šťára“, ani perlustrace návštěvníků kvůli dlouhým vlasům nebo stylu oblečení a poslechu big beatu. Roman začal do Uničova jezdit v době, kdy kromě řady dalších hrávalo uskupení Modrá invence Vladimíra Václavka, Bohumila Cicka, Tondy Joniho a Olina Kováče. Ze svědectví pamětníkova kamaráda Antonína Mikšíka se dozvídáme o praktikách, které zde proti androšům používala policie: slzný plyn, bití obušky, nasazení psů, zadržení a výslechy na služebně. Nic takového ale pamětník nezažil. Naopak vzpomíná na nevěřícný úžas, který se ho zmocnil, když uničovské společenství teprve objevoval: „Zpočátku jsme to nechápali. Bylo pro mě překvapení, že tak silná a velká komunita může vůbec někde okupovat jednu restauraci. Připadalo mi to jako sen, že něco takového je vůbec možné, protože v Rýmařově nic takového nebylo. Tam byli všude samí policajti.“  

Nejezdilo se ale jen do Uničova. Podle možností, často značně omezených výdělkem, se vyráželo na neoficiální festivaly – které mnohdy spontánně vznikaly u příležitosti svateb nebo oslav narozenin na chalupách či loukách – výlety, výstavy, ale třeba i do Prahy na Jazzové dny nebo na koncerty umělců ze Západu, kteří hráli v Maďarsku. „Přes rýmařovské kamarády starší generace jsem se seznámil s lidmi, kteří v Uničově dělali výstavy v parcích. Antonín Mikšík, Pavel Merďa, Luděk Adámek, Miroslav Sedlář, to byli ti hlavní, kteří tvořili základ výtvarna. Kolem nich se motali lidé, kteří se zabývali hudbou, jako třeba Janek Soldán z Libiny, který dělal hudební sešlosti. Měnily se desky, nosila se tam literatura, takže vznikala nová přátelství a nové kontakty,“  přibližuje.

Na základě zkušeností výtvarníků a organizátorů výstav v plenéru uničovských parků a také na popud fotografa Jindřicha Štreita nakonec roku 1987 vznikl rýmařovský Klub amatérských výtvarníků. Jeho ambicí bylo organizovat výstavy umělců mimo oficiální proud, podobně jako právě Štreit dával prostor svým přátelům výtvarníkům u sebe na Sovinci. Na oficiální vernisáž došlo 18. listopadu 1989. Doba se právě dávala do pohybu.

Sametový Rýmařov

„V KAVu jsme zahajovali výstavu Jiřího Jílka, vynikajícího sochaře a výtvarníka, který pocházel z Prahy, ale přestěhoval se do Sobotína na Šumpersko. Jelikož byl velice nábožensky založený, tak se to odráželo i na jeho tvorbě. Vystaveny byly plastiky, které souvisí s vírou. Ten večer tam přišel pan Labounek, který oznámil, že na polském vysílání Rádia Katowice vysílají nějaký přenos z Prahy, že se tam děje něco velkého. Vědělo se, že 17. listopadu budou nějaké oslavy. Čekalo se, že něco bude, ale stalo se něco v mnohem větším rozsahu, než jsme si uměli představit,“ vypráví pamětník.

Že se situace v Československu mění, naznačovaly už delší dobu různé signály. Díky Romanovu strýci Bedřichovi (který se stal ještě před listopadem 1989 členem Demokratické iniciativy, ilegální strany založené ještě v době vlády komunistů, a to na podzim roku 1987) měli Karlovi informace z Infochů Charty 77, poslouchala se Svobodná Evropa i Hlas Ameriky a k pamětníkovi se navíc kromě samizdatu a videí Originálního videojournalu dostávaly i dokumenty Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) anebo časopis Svědectví a petice Několik vět, kterou signoval.

Po sérii převratných změn v Polsku, Maďarsku a tehdejší Německé demokratické republice došlo konečně i na Československo. Dva dny po oslavě Mezinárodního dne studentstva v Praze, kterou rozehnala vodní děla a obušky v rukou policie, bylo v Činoherním klubu založeno Občanské fórum (OF). K první schůzce, která iniciovala vznik rýmařovské buňky OF, došlo podle písemných vzpomínek Romanova otce 22. listopadu 1989 doma u novináře Luboše Tesaře. Hned v dalších dnech následovala další a další setkání a skupina přívrženců se postupně díky petiční činnosti rozšiřovala. Bylo třeba vytvořit i fyzické centrum Občanského fóra, což se podařilo v nepoužívaném domě na náměstí. Roman i otec Jiří byli členy hned od prvních dnů. Roman se stal až do jara 1990 pomocníkem koordinačního výboru a jeho otec se spolu s Františkem Vychodilem stali prvními mluvčími.

„Významným krokem k převzetí moci ve městě byla generální stávka organizovaná Občanským fórem 27. listopadu. V mrazivém dni se sešlo na náměstí velké množství lidí. Tehdejší radnice nebyla změnám nijak nakloněna a dávala to OF patřičně povýšeně znát, ale nakonec s nechutí začala podléhat. Občanské fórum zásobovalo obyvatele velkým množstvím informací o stále se měnící situaci ve městě, okrese i tehdejším kraji a státě. Záhy začalo ovlivňovat činnost správy města (bylo např. zastaveno otloukání fasád atd.) a organizovat tzv. kulaté stoly, z jejichž diskusí vznikal tlak na řadu změn ve městě a usnadňování přechodu od bývalého režimu,“ píše otec Jiří Karel. K takzvaným kulatým stolům má osobní vzpomínku i Roman. Jednou z podmínek pro uskutečnění otevřené debaty mezi vedením města a zástupci veřejnosti a OF bylo ze strany komunistů vyčištění fasád domů a výkladů od nápisů, hesel a provolání občanů, které město v pár dnech zaplavily. Po večerech se tedy s kamarádem toulali městem a strhávali a smývali projevy probuzené občanské společnosti, aby mohl být nastolen dialog vedoucí k odstavení rýmařovských komunistů.

Když se kooptací do rady města síly na radnici proměnily, pocítil pamětník, že jeho role došla naplnění, z OF odešel a v řádných volbách nekandidoval. V časech svobody krátce podnikal a také společně s dalšími výtvarníky přivedl k životu galerii Octopus, která funguje dodnes. Satisfakce se dočkal i otec, jenž se stal na dlouhá léta vedoucím Městského muzea, které galerii Octopus poskytlo prostory.

Že se sny mohou stát skutečností, shrnuje pamětník i závěrem: „Řeknu to, co mi do hlavy vtloukal Vladimír Václavek nebo také Mikoláš Chadima. Že se máme řídit hlavně svojí intuicí a rozumem. Nenechat si nic nabulíkovat. Dělat to, čemu věřím, a dělat to poctivě a vždycky vás to někam zavede.“