Roman Karel

* 1964

  • „Někdy kolem roku 1986 se objevil můj kamarád Laďa Měrák, který se s Milošem Požárem znal celkem dobře. Začali jsme se stýkat kolem věcí, co kdo tvoří. Miloš Požár také jezdíval do Uničova do parků, takže jsme se začali vídat častěji. Uvedl mě pak do souvislostí, do současných věcí, a s ním jsem poprvé jel na Sovinec. Začal jsem tam pak jezdit pravidelně. Dokonce jsem i pomáhal instalovat výstavy. Třeba Václava Boštíka nebo Emily Medkové. Dostal jsem se blízko i lidem, kteří umění přímo tvořili. Tam potom padl nápad, myslím, že to vzešlo z okruhu od Jindřicha Štreita. Na tyto akce byli nasazeni estébáci. Jindřich Štreit měl s estébákama velké problémy. Vznikl nápad utvořit vedle Klubu fotoamatérů a filmařů Klub amatérských výtvarníků. Tak jsme to nazvali, ale skrytě to byl Klub angažovaných výtvarníků. Po asi dvou letech přesvědčování šéfů kulturáku se podařilo je přesvědčit, že potřebujeme nějaký výstavní prostor a že chceme dělat výstavy. Trvalo to hodně dlouho, než se to podařilo uskutečnit. Až v roce 1989 povolili po dvouletém úsilí první výstavu. Podařily se nám tam realizovat krásné výstavy hlavně díky kontaktům Jindřicha Štreita.“

  • „Pro mě bylo překvapením, že tam velká silná komunita může někde okupovat jednu restauraci. Připadalo mi to jako sen, protože v Rýmařově nic nebylo, jen samí policajti. Byla snad nějaká dohoda mezi policajty [a komunitou]. Ta se tam vyvíjela od šedesátých let a všichni se navzájem znali. Ale i co se týče těch parků, kde se pořádaly výstavy, vím, že byli někdy předvolaní a museli něco vysvětlovat, ale nepamatuji si žádný výraznější zásah policie. Ale bylo to už v druhé polovině 80. let. Ty první akce se konaly jinde a byly mnohem uzavřenější než ty v parku.“

  • „Čtverku mám spojenou s kulturou kolem Modrých invencí, navíc to byla starší generace o pět i deset let. Znali se už ze školy, ale kolem Modré invence vznikla celkem velká smečka lidí, která spolu začala komunikovat a navštěvovat se. Na Rýmařovsku se moc neodehrávalo, to bylo místo zaváté, špinavé, jak jsem říkal. Takže Rýmařovští jezdili za kamarády do Uničova a tam jsme začali později jezdit i my. Tam to byl pro nás takový středobod a setkání s něčím jiným než s tím, co se veřejně deklarovalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 22.10.2019

    (audio)
    délka: 01:30:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Unikali jsme jinam, veřejného života jsme se neúčastnili

Roman Karel, 90. léta
Roman Karel, 90. léta
zdroj: archiv pamětníka

Roman Karel, narozený 1. března 1964 v Rýmařově, vyrůstal v rodině Jiřího a Jarmily, za svobodna Sloukové. V době druhé obnovy navštěvoval v Rýmařově spolu se starším bratrem Jiřím skautský oddíl. Díky otci, učiteli dějepisu a českého jazyka a také archeologovi, se účastnil průzkumů v lokalitách středověké tvrze Hrádek a slovanského osídlení Podolského potoka. Od dětství ho zajímalo výtvarné umění a díky otcovu vlivu tíhl i k hudbě. Na gymnáziu spoluzaložil svou první kapelu Inventář. V dospívání ho formoval především vliv otce a strýce Bedřicha Karla, který se v době normalizace pohyboval v prostředí disentu a Demokratické iniciativy. Po maturitě na gymnáziu nastoupil v rýmařovském podniku Hedva a později přešel do Okálu, kde působil jako kontrolor jakosti. V 80. letech navštěvoval koncerty undergroundových kapel a ilegální výstavy v Uničově a na Sovinci. Krátce před revolucí s přáteli založil Klub amatérských výtvarníků (KAV). Roku 1989 se stal signatářem petice Několik vět. V prvních dnech sametové revoluce vstoupil v Rýmařově do Občanského fóra a stal se členem jeho koordinačního centra. V současnosti hraje na bicí v kapele Sibérija a podílí se na chodu rýmařovské galerie Octopus.