Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. Jan Kasal (* 1951)

• narodil se 6. listopadu 1951 v Novém Městě na Moravě

• jeho rodina byla věřící a měla dlouholetou lidoveckou tradici

• Jan Kasal navštěvoval Skaut

• vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu a Fakultu strojní ČVUT

• pracoval ve Žďárských strojírnách ŽĎAS

• v roce 1986 vstoupil do Československé strany lidové

• v roce 1990 se stal poslancem České národní rady

• od roku 1993 do roku 2010 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

• poslední politický mandát získal v roce 2012 v Krajském zastupitelstvu Kraje Vysočina

• v roce 2024 žil na Vysočině

Z Vysočiny až do Sněmovní ulice. Tak by se dala shrnout životní cesta politika Jana Kasala, který od konce osmdesátých let až do nedávné doby zasvětil svůj život myšlenkám křesťansko-lidové tradice. V jejich principech vyrůstal už jako malý kluk.

„Moji rodiče i jejich rodiče vždy patřili k Lidové straně. Takže v momentě, kdy to šlo, tatínek začal v Přibyslavi obnovovat Československou stranu lidovou (ČSL). Měli jsme plný stůl přihlášek a průkazek a za tu éru jara 1968 vstoupilo do Lidové strany v Přibyslavi více než sto lidí,“ vzpomíná Jan Kasal na turbulentní období pražského jara, kdy se společnost po mnohaletém útisku komunistické strany mohla poprvé svobodně nadechnout. Tehdy mladému pamětníkovi bylo necelých sedmnáct let, do mateřské strany svých rodičů by ale jinak určitě vstoupil. Myšlenky křesťansko-lidových hnutí v něm rodiče pěstovali od dětství. Sami se narodili za Rakouska-Uherska a spolkový život v nich byl zakořeněný. „V době první republiky byli aktivní v Orlu a v Lidové straně. Vedli tehdy intenzivní spolkový život, i pár let po válce. Hráli divadlo, maminka předcvičovala v Orlu a tatínek dělal režiséra.“ Tradice typické měšťanské rodiny byla komunistům po roce 1948 trnem v oku. Stigma nepohodlné rodiny se s Kasalovými navíc táhlo i kvůli tomu, že otec vlastnil malý obchod, kterého se po únoru 1948 musel vzdát. „Nedošlo k zestátňování, ale k združstevňování, protože na malých městech se obchodníci museli přihlásit do jednoty. Státní podnik se tenkrát jmenoval Pramen. Takže když jsem se narodil, už jsme obchod neměli.“ Jan Kasal se narodil v listopadu roku 1951. V domečku v Přibyslavi na něj čekaly tři starší sestry. Nejen, že v době jeho narození rodiče už neměli obchod, nebyli také členy Lidové strany. „Že by šli s Plojharem nebo Petrem, to se vylučovalo s jejich přesvědčením. Bylo to bráno jako zrada, fujtajblová záležitost,“ zmiňuje pamětník Josefa Plojhara a Aloise Petra. Oba navzdory svému členství v ČSL prosluli svou loajálností ke komunistickému režimu.

21. srpna jsem psal nápisy

Jan Kasal přesvědčení svých rodičů přebíral už během dospívání. „Naši měli hodně přátel mezi kněžími, takže když se začali vracet z kriminálu, často k nám našli cestu. Především Salesiáni,“ vzpomíná, jak silným faktorem byla u Kasalů víra. I kvůli tomu malý Jan chodil od pěti let ministrovat do přibyslavského kostela. Kromě ministrování ani nikdy nevstoupil do Pionýra. Místo toho složil skautský slib. „Skládal jsem ho 24. dubna 1962. Bylo nás tenkrát asi pět kluků, kteří jsme se rozhodli místo do pionýra složit skautský slib, takže to bylo docela zajímavé,“ vybavuje si pamětník. Když potom přišel uvolněný rok 1968 a jeho otec pracoval na obnovení Lidové strany, šestnáctiletý Jan s přáteli založil oficiální křesťanský skautský oddíl. Tábořiště kousek od Přibyslavi se používalo i jednadvacátého srpna 1968, přibyslavští skauti v čele s Janem Kasalem ho půjčili skautkám z nedaleké Polné. „Maminka mě ráno vzbudila s tím, že je válka. Tak jsem šel stěhovat skautky, aby ve zdraví odjely domů,“ vzpomíná, že jejich tábor skončil neplánovaně dřív kvůli příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. Pak vzal Jan Kasal štětku a vápno a spolu se švagrem začal psát vzkazy. „Využil jsem těchto dnů, abych se zdokonalil v psané azbuce,“ vysvětluje. „Psali jsme ono oblíbené: Moskva, 2000 kilometrů. Na zeď naproti našemu domu jsem napsal: Přežili jsme Hitlera, přežijeme i Brežněva. Když ta zeď zmokne, tak je to z části k vidění ještě teď,“ prozrazuje, jaké memento doby je dodnes k vidění v ulicích Přibyslavi. Okupace byla rána pro celé Československo, které věřilo Dubčekovu obrodnému procesu. Kasalovi ale nového tajemníka ÚV KSČ tak nevzývali. „Přiznám se, že jsem Dubčekovi moc nevěřil. Bylo to výchovou, že komunistům se zkrátka nevěří. A Dubček byl přes všechno, jak byl vnímán, komunista,“ vysvětluje svou nedůvěru. Celou rodinu navíc poznamenalo to, že otec rodiny prvního srpna 1968 zemřel. „Já jsem si říkal, že je dobře, že se nedožil okupace, protože to by nepřežil taky. Byl citlivý k těmhle věcem,“ vzpomíná Jan Kasal.

K osobní ráně se postupně přidal plíživý nástup normalizace. „Ukrajovali jednu svobodu za druhou. Můžu to dokumentovat na náboženském životě. V roce 1967 se obnovil průvod božího těla městem. Vydrželo to ještě dva tři roky a pak už to zas bylo zakázané. My jsme měli rytmickou skupinu, hráli jsme v kostelích. Zase stop. Skaut skončil tuším už v roce 1969 nebo 1970. Zatlačili nás do pozic, které jsme si pamatovali ze začátku 60. let,“ vybavuje si konec šedesátých let. V té době už Jan Kasal studoval střední všeobecně vzdělávací školu. Věděl, že se svým kádrovým profilem ho na humanitní studia nepustí, po maturitě v roce 1970 se proto vydal na Strojní fakultu ČVUT. Navzdory studiu technického oboru ale na víru nezanevřel a docházel na mše do kapucínského Kostela sv. Josefa na náměstí Republiky. „Byl tam osvícený páter Eliáš, který nám vytvořil azyl, takže jsme se scházeli po mších svatých, vzdělávali a potkávali zajímavé lidi,“ vzpomíná Jan Kasal na svá studentská léta v Praze. Po revoluci se do studentských lavic ještě vrátil a vystudoval obor teologické nauky na Katolické teologické fakultě UK, ale v sedmdesátých letech se po dosažení titulu inženýr vrátil zpět na svou rodnou Vysočinu. Zakotvil v ocelovém srdci Vysočiny, ve Žďáru nad Sázavou. Zažádal o závodní stipendium ve ŽĎASu. Tehdy ho ale zase po čase dostihl kádrový profil. „Napsali mi: Nemůžeme vám dát závodní stipendium, protože jste byl ve Skautu a pocházíte ze silně nábožensky založené rodiny,“ vybavuje si Jan Kasal strohou odpověď. Do ŽĎASu tedy nastoupil, ale bez stipendia. V roce 1975 se oženil a s manželkou měl tři dcery. Politice se vyhýbal, protože se chtěl věnovat rodině.

Lidovci byli nepřátelé režimu

Do ČSL vstoupil až v roce 1986 a hned na první schůzi se stal předsedou Městské organizace ve Žďáru nad Sázavou. „Nevěděl jsem, jak velké mínus to bude znamenat v mém kádrovém posudku na ŽĎASu. První velký zářez do možného postupu jsem dostal, když jsem přihlásil děti k vyučování náboženství,“ vybavuje si, jak režim házel věřícím klacky pod nohy. „Paní učitelka se nám snažila vysvětlit, že děláme svým dětem zle, že se nedostanou do školy,“ vzpomíná. Po jedné ze schůzek s učitelkou se Jan Kasal objednal u předsedy okresního výboru Národní fronty. „Řekl jsem mu, že vyučování náboženství je povolené, tak jakto, že je nám vyhrožováno, že se děti nedostanou do školy. A ten soudruh mi řekl: Když má někdo vadu řeči, tak se nemůže stát hlasatelem v televizi. Takže vaše děti, které jsou nábožensky vychovávané, se nemůžou stát učiteli, protože je to nepřijatelné pro společnost,“ ukazuje Jan Kasal na příkladu, jak byly některé věci v minulém režimu povoleny jen na oko. Lidovci navíc byli podle pamětníka bráni jako nepřátelé režimu. Janu Kasalovi komunisté několikrát zakázali vycestovat, a to i na pracovní cesty se stroji, které zkonstruoval.

Předseda městské organizace si ale nenechal zkazit chuť a ve straně se dál angažoval. Na jaře 1989 se mu podařilo uspořádat přehlídku kostelních souborů. „Nazvali jsme to tenkrát Cantate Domino. Přijelo 33 skupin, dokonce i ze Slovenska. Takže se to stalo celonárodní přehlídkou. Tehdy jsem si uvědomil, že to mají komunisté prohrané,“ vzpomíná na květnovou přehlídku v Ostrově nad Oslavou. O pár měsíců později organizovali i zájezd do Říma na svatořečení Anežky České. Ne všichni lidovci ale představovali pro komunistickou stranu nepříjemnou opozici. „Pražská věrchuška se dá označit jako stoprocentní kolaboranti s komunisty. Ale čím to šlo níž, tím víc slušných lidí člověk potkal,“ vysvětluje. Na okresních úrovních tak vznikala opoziční centra komunistické garnitury. „Místní organizace Lidové strany ve Žďáře se stala hrozbou pro mnohé komunisty,“ vysvětluje. Když pak přišel 17. listopad 1989, žďárští lidovci se rychle zmobilizovali. „Začali jsme připravovat stávkový výbor a proměnu odborů, protože odbory na ŽĎASu sehrály poměrně významnou roli,“ shrnuje Jan Kasal s tím, že první svobodné volby prožil jako odborář. „Měli jsme také jako KDU za úkol zakládat občanská fóra, tak jsme jezdili po okresech a zakládali je. To jsme ještě netušili, že si zakládáme konkurenci,“ doplňuje myšlenku, která tehdy asi většinu lidovců nenapadla. Konec komunistického režimu prožil Jan Kasal už jako místopředseda okresního národního výboru.

„To jsem považoval za vrchol své politické kariéry,“ vypráví pamětník o místopředsednictví na okresní úrovni. Neprahl po vyšších pozicích a po pracovní stránce se cítil zcela spokojený. „Měl jsem na starost školství, kulturu a náboženství. Našel jsem se v tom. Pozvánka do České národní rady pro mě vlastně byla rušivým momentem,“ vzpomíná na chvíli, kdy se v rámci procesu kooptací v roce 1990 stal poslancem České národní rady za ČSL. „Česká národní rada byla navíc céčko v politické struktuře, všichni jsme byli nalepení na televizoru a sledovali, co se děje ve Federálním shromáždění. Kývl jsem na to, chápal jsem nutnost posílit prvek obrodného proudu, ale netušil jsem, co má na starosti a co tam budeme dělat,“ vybavuje si turbulentní období, kdy se celé Československo učilo zvykat na svobodu. Pravidla se tvořila za pochodu a celý právní systém měl ještě významné mezery. „Abych se mohl stát místopředsedou okresního národního výboru, tak museli být ve Žďáře připraveny volby v jednomandátovém obvodu. Když jsem se měl stát poslancem České národní rady, tak stačilo jedno usnesení v Praze. Takže mi poslanecká imunita vznikla rozhodnutím nějaké instituce v Praze. To už je dnes doufám nemyslitelné,“ ukazuje na příkladu, jak křehká byla ze začátku nově vznikající politická struktura.

Bartončík nám dával samizdaty

Do voleb v roce 1990 se lidovci pustili s nadšením. „Vstoupilo k nám asi 45 tisíci lidí, takže k volbám jsme měli na 94 tisíc členů. To je na dnešní poměr už nepředstavitelné,“ vzpomíná Jan Kasal na všeobecné porevoluční nadšení pro politiku. Lidovci šli do voleb pod zkratkou KDU a průzkumy jim předpovídaly až dvacet procent. Ve volbách ale nakonec získali jen osm, podle všeho jim hodně uškodilo nařknutí tehdejšího lídra Josefa Bartončíka ze spolupráce s StB. Podle Archivu bezpečnostních složek byl od 21. 10. 1970 veden jako agent Státní bezpečnosti. „Pro nás to bylo překvapení, co se událo, protože nás jako mladé členy vybavoval samizdaty. Pašovalo se to odněkud z Vídně. Před lety jsem s ním o tom mluvil, vinu odmítá přijmout, ale v archivu je. Nemyslím si ale, že by chtěl někomu vědomě uškodit, nebo že by z toho měl jakýkoliv osobní prospěch,“ shrnuje Aféru Bartončík Jan Kasal.

Z volby nového předsedy vyšel jako vítěz Josef Lux. „Jeho projev dokázal oslovit drtivou většinou delegátů svou bezprostředností, upřímností a nadějí, že lidová strana, která je rozhádaná a v troskách, má budoucnost. Byla to mimořádně dobrá volba,“ vzpomíná na asi nejvýraznějšího předsedu lidovců. Podle Jana Kasala se svého nelehkého úkolu zhostil na výbornou a strana v komunálních volbách v roce 1990 slavila úspěch. „Získali jsme určitě víc jak 7 tisíc mandátů a z toho odpovídající počet starostů, kterých bylo 600, možná až 700. Já jsem jako místopředseda České národní rady pořádal pro komunální politiky semináře. Ti nově zvolení starostové, kteří neměli vůbec žádnou zkušenost, se dozvídali všechno aktuální a nové,“ vysvětluje jednu ze svých pracovních povinností. Česká a Slovenská národní rada také dostala z Federálního shromáždění za úkol dohodnout se na výsledné podobě Československa. Po četných dohadech ale politici došli k rozhodnutí, že Československo k poslednímu prosinci 1992 zanikne. V roce 1992 se také ČSL přejmenovala na KDU-ČSL.

Zánikem Československa ale problémy v zavádění nového řádu nezanikly. Politiky čekaly debaty o zřízení Senátu, nebo nová volba prezidenta, protože Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17. července 1992, poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období. Nová volba se konala hned v lednu 1993, jasným kandidátem KDU-ČSL byl opět Havel. „Myslím si, že ta volba byla příšerná. Byla tam Česká televize, a aby mohla volbu přenášet přímo, tak musela vybudovat lešení uvnitř sálu. Pak tam byla anabáze s nahlášením bomby a já nevím co všechno, bylo to docela dramatické,“ vybavuje si Jan Kasal volbu prvního českého prezidenta. Pamětník v té době působil jako poslanec a místopředseda Poslanecké sněmovny.

Pozvánek do vlády přitom dostal hned několik. „Za Luxe jsem to musel určitě dvakrát zvažovat, jednou také od Cyrila Svobody. Ale Josef Lux chápal, že potřebuje mít silné zázemí ve sněmovně. Tak jsme se vždycky shodli, že to vyřešíme jinak. Pak jsem se navíc to parlamentní řemeslo naučil natolik, že už se mi upřímně řečeno nikam nechtělo,“ prozrazuje, že na ministerské křeslo si nikdy nemyslel. Připadnout mu přitom mohla obrana. Ve volbách roku 1996 Jan Kasal svůj poslanecký mandát opět obhájil a KDU-ČSL se do sněmovny dostala s 8% ziskem. Lidovci spoluvytvořili vládu, ale po aféře s financováním ODS z ní odešli. „Josef Lux přišel s tím, že už se to ve vládě nedá vydržet, že je potřeba podat demisi. Já jsem byl spíš opatrnější, ale ten, komu jsem také věřil, byl Miloslav Výborný, který souhlasil s Luxem. Moje maminka, která pamatovala rok 1948, mě před tím varovala. Říkala: Nepodávejte demisi, dopadne to blbě, jak to dopadlo tenkrát,“ vzpomíná. „Dnes jsem se svou zkušeností přesvědčený, že kdykoliv jsme jako KDU-ČSL chtěli řešit problémy a situaci v druhých stranách, tak jsme si nabili ústa,“ hodnotí po letech některá rozhodnutí.

Nestál jsem o předsednictví

V roce 1999 se Jan Kasal zhostil předsednictví strany. Ještě předtím ale lidovce čekala rána v podobě odchodu a následné smrti Josefa Luxe. „Pro mě jako prvního místopředsedu KDU-ČSL to byl samozřejmě šok. Ne, že bych nebrečel nikdy, ale tenkrát jsem se rozbrečel, když mi to Josef říkal. Bylo to pro mě lidsky obtížně přijatelné, protože byl o pět let mladší než já, takže jsem nepředpokládal, že by ho něco takového mohlo potkat. Pak jsem si taky uvědomil, v jakém období stranu předává, a on si to uvědomoval taky,“ vybavuje si Jan Kasal těžké chvíle, kdy předseda Josef Lux oznámil, že trpí leukemií. „S odstupem času můžu odpovědně konstatovat, že od listopadu to byl největší politik Lidové strany,“ připojuje vzpomínku na Josefa Luxe. I po letech si myslí, že předsedovu nemoc akcelerovala náročná politická situace s příchodem opoziční smlouvy.

Nastalo období Čtyřkoalice, která slavila úspěch v senátních i krajských volbách. Před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2002 jim průzkumy dokonce předpovídaly vítězství. To ovšem zmařil další skandál, tentokrát s financováním uskupení ODA. Do voleb šla proto koalice oslabená a největší úspěch nakonec sklízela KDU-ČSL. Jan Kasal stranu vedl jen do roku 2001. „Já jsem v té době vůbec nestál o to dělat předsedu. Svolal jsem mimořádný sjezd na jaro 2001 do Jihlavy a přemlouval jsem ke kandidatuře Miloslava Výborného. Byl lépe schopen dosáhnout konsenzu. Bohužel to v té době odmítl. Nakonec o čtyři hlasy vyhrál Cyril Svoboda. Ale mně šlo o stranu, ne o mou funkci, tak jsem se nechal s velkou podporou zvolit do funkce místopředsedy,“ přibližuje konec svého předsednictví. „Mně i rodině se velmi ulevilo, měl jsem za sebou deset let intenzivní politické práce,“ uzavírá.

V roce 2006 obhájil svůj poslanecký mandát naposled, z vrcholné politiky odešel v červnu 2010. Na poslaneckých židlích strávil dvacet let. „Jsem hrozně rád, že ti, kteří mě potkávají a poznávají po těch letech, tak si přede mnou neuplivávají. Že jsem mohl po tom odchodu z parlamentu jezdit pražskou veřejnou dopravou a nevystavoval jsem se úšklebkům, osočování nebo nadávkám. Naučil jsem se, že poctivá práce se vyplácí a že pokud člověk chce něčeho dosáhnout, tak musí hledat spojence,“ hodnotí své mnohaleté politické působení. Po ztrátě poslaneckého mandátu pracoval několik let pro ČD Cargo, do rozhodující funkce na krajské úrovni se vrátil ještě v roce 2012, kdy se dostal do Zastupitelstva Kraje Vysočina. Své místo v roce 2016 už neobhajoval. V roce 2024 žil na Vysočině a užíval si důchod.