Ing. Jan Kašpařík

* 1936

  • „Nic o ničem, ale zajímavej byl ten závěr. Zase ten zlej: ‚Tak my se teď s vámi rozloučíme a nepřáli bychom si, abychom se s vámi ještě někdy museli setkat.‘ A já říkám: ‚Naopak, já bych si přál, aby se všechno řádně vyjasnilo,‘ a šel jsem. Nebyla 50. léta, dřív by mně to nepovolili, to je mně jasný. V téhle době vím, že jsem si to mohl dovolit, oni už na toto byli krátcí.“

  • „[Na tom Malinovského náměstí jsme byli my], v okolních uličkách také ještě nějací lidi. Teď to vypadalo tak, že oni tam v podstatě zastavili, stříkačky lidi vytlačily, tak začali střílet slzný plyn. To byla děla na slzný plyn. Tak stříleli ten slznej plyn a já už jsem věděl, jakým způsobem to funguje, že to chvíli trvá, než on se zapálí, protože oni to vystřelí s doutnákem nějakým. A když ten jeden šulek [váleček] doběhl blízko mě, no tak jsem šel okamžitě po něm, že to hodím zpátky na ně. Ovšem, jak jsem pořádně zamířil a vší silou praštil, tak jsem to trefil do telefonní budky, za kterou se schovávali další demonstranti, tak ti okamžitě uhnuli, než to explodovalo.“

  • „Měl jsem s tím zásadní problém na obci, když jsem jednou vystoupil s tím, že jsem odmítl za Lidovou stranu podepsat nějaký dokument o spolupráci v Národní frontě, protože jako straník jsem byl současně členem Národní fronty. Byl jsem místopředseda jako lidovec, předsedou musel být komunista. Já jsem odmítl podepsat takový dokument, který vyžadoval zásady marxismu-leninismu a velice zajímavá byla reakce předsedy Komunistické strany. Já jsem prohlásil: ‚Musím se nejdříve dohodnout s okresním výborem strany, jestli můžu ten dokument podepsat, když se odvolává na zásady marxismu-leninismu.‘ Načeš vyletěl předseda Komunistické strany a začal vykřikovat něco v tom smyslu, tohle je doslova: ‚Přece nikdo nepochybuje, že nás Sovětský svaz osvobodil!‘ Takže hlavní argument byl tento a výsledek byl ten, ne že by se pozdrželo hlasování, ale že se už nikdy nehlasovalo, a pravděpodobně se podepsalo, že je to odhlasované.“

  • „Ten transport vypadal tak, že to byli většinou staří, ubozí lidé a spoluobčané se jim okamžitě snažili něco nabídnout, napít. Mně to připadalo, že ti, co je vedli, ti ozbrojenci, to byli takový hejsci, jak se u nás říkalo, se samopalama a ti ty naše lidi normálně zaháněli, že byl problém nechat ty lidi napít. Bylo mě tenkrát asi osm let a to si pamatuju dobře a taky to na mě dost drsně zapůsobilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 16.09.2021

    (audio)
    délka: 03:09:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem na sebe všechno řekl hned

Jan Kašpařík, první svaté přijímáni, rok 1944
Jan Kašpařík, první svaté přijímáni, rok 1944
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Kašpařík se narodil 22. prosince 1936 v Blažovicích do tradiční katolické rodiny rodičům Marii a Janu Kašpaříkovým. Konec války rodina trávila ve sklepě, kde otec jednu část oddělil zdí a ukryl tam potraviny. Ve vedlejších Holubicích během náletu spadla bomba na dům matčiných rodičů a zabila jeho babičku. Jan se stal svědkem příchodu sovětských vojáků v roce 1945, jejich nevhodného chování a později i odsunu německých obyvatel, které doprovázeli mladí ozbrojenci. Otec měl doma kovářskou dílnu a po roce 1948 byl donucen ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Po absolvování gymnázia v roce 1956 vystudoval Strojní fakultu na VUT v Brně. Pracoval jako technolog ve strojírenském průmyslu (Drukov) a několik let jako odborný učitel na večerní průmyslovce. Během uvolnění v 60. letech spolupracoval s architekty na velkých projektech po celé republice. Osobně se v roce 1969 účastnil demonstrace v Brně k ročnímu výročí okupace, která byla násilně potlačena. V období normalizace měl velké problémy sehnat zaměstnání a byl odstaven i z funkcí na místním národním výboru (MNV) za lidovou stranu. Odmítl podepsat dokument, který se hlásil k marxisticko-leninským ideálům. V roce 1969 se oženil s Martou roz. Kuklínkovou, narodily se jim tři děti, dcera Jana (1969), syn Vít (1970) a Pavel (1975). Když pracoval jako údržbář v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD), protože nemohl sehnat odpovídající zaměstnání, zavolali si ho na výslech příslušníci Státní bezpečnosti (StB). V Archivu bezpečnostních složek (ABS) se dochoval svazek, kde byl veden jako prověřovaná osoba. Využil dřívějších kontaktů a začal pracovat na Stavební fakultě VUT v Brně nejdříve jako technik a později i v inženýrské funkci, ale se stejným platem. Do událostí během revoluce v roce 1989 se aktivně zapojil v Občanském fóru (OF) a ve volbách byl zvolen za Československou stranu lidovou místostarostou Blažovic. Celý život sportoval, pořádal lyžařské kurzy, hrál na různé hudební nástroje a věnoval se výrobě převážně dechových nástrojů a unikátních měřících přístrojů. Založil místní dechovku, hudební skupinu Tibia a dodnes (rok 2022) žije v Blažovicích a věnuje se výzkumu a výrobě netradičních hudebních nástrojů.