Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Kašpařík (* 1936)

• narozen 22. prosince 1936 v Blažovicích

• na konci války se rodina ukrývala ve sklepě a při náletu v Holubicích mu zemřela babička

• byl svědkem transportu při odsunu německých obyvatel

• vystudoval gymnázium a pak Strojírenskou fakultu na VUT v Brně

• v roce 1969 se zúčastnil brněnské demonstrace proti okupaci Československa

• jako poslanec MNV za lidovou stranu odmítl podepsat dokument o marxismu-leninismu

• následoval problém se sháněním zaměstnání i výslech StB

• stal se místopředsedou OF během revoluce roku 1989

• působil jako místostarosta Blažovic za lidovou stranu

• zabývá se výrobou netradičních hudebních nástrojů

Při nepokojích v srpnu 1969 v Brně zemřeli dva lidé. Jan Kašpařík se demonstrací osobně zúčastnil a vypráví, že nejaktivnější byli příslušníci Lidových milicí. Jeden z milicionářů šel na závěr demonstrace proti davu převážně mladých lidí a začal do nich střílet...

Úkryt ve sklepě, smrt babičky a chování osvoboditelů

Jan Kašpařík se narodil 22. prosince 1936 v Blažovicích do tradiční katolické rodiny rodičům Marii a Janu Kašpaříkovým. Otec pracoval jako kovář a tomuto řemeslu se před ním věnovalo pět generací jeho předků. Dětství prožíval spolu se svým bratrem Františkem v rodinném zázemí, kde se cítil v naprosté pohodě a bezpečí.

Vesnice na jihu Moravy se válečné události, z pohledu malého chlapce, příliš nedotkly. Pamětník si vzpomíná na častý poslech zpráv z rádia nebo účast na povinných sběrech šatstva a nedostatkových surovin pro německé vojáky. Lidé na vesnici netrpěli za války tak velkou nouzí, potraviny a jiné potřebné věci si dokázali obstarat z vlastních zdrojů. Jak se blížil konec války, přibývalo poplachů a děti zůstávaly víc doma než ve škole. Každý se snažil ukrýt potraviny a členy rodiny do bezpečí. Otec pamětníka zazdil část sklepa, kam uložil potraviny, do okýnek dal neprůstřelné ocelové pláty a v přední části přebývala rodina několik dní a čekala, až přejde fronta.  Ve vedlejších Holubicích během náletu spadla bomba na dům matčiných rodičů a zabila jeho babičku: „V té době byli u nich ubytovaní ustupující Němci. Svítili, neměli zatemněné. Babička, která spala hned vedle, zahynula a ostatní strýci měli jen nějaká lehká zranění,“ popisuje událost pamětník.

Také u Kašpaříků v kovárně se na nějaký čas usadila německá posádka a otec opravoval, o co ho požádali. Německý major bydlel u nich doma a podle pamětníka se všichni chovali velice slušně. Jaké to bylo, když později přišli sovětští osvoboditelé, popisuje následovně: „Vylomili dveře a pak měli dost času, než jim matka upekla pečínku. Jindy se ruský voják povaloval na gauči ve špinavých botách a když ho na to strýc upozornil, tak na něho šel s pistolí. Chovali se k nám nejlépe, když za náma přišli, abychom jim ukázali, kde bydlí nějaká ‚děvočka‘ a ochotně nám pak dali tabák.“

Jeden ze strýců pamětníka si vzal dceru Josefa Putny, který po prozrazení odbojové skupiny v roce 1940 utekl na západ spolu s budoucím generálem Stanislavem Hlučkou. Ještě za protektorátu byla vězněna Putnova manželka a starší syn. Josef Putna byl specialista na zbraně a v Anglii pracoval za války u letectva jako zbrojíř. Po válce se vrátil, zažil vřelé přivítání spolu s ostatními letci, ale po roce 1948 měl problémy s komunistickým režimem a neobdržel žádné povýšení jako generál Hlučka, který se vrátil z východní fronty.

Nedovolili jim se ani napít

Konec války na jižní Moravě byl spojený s odsunem německého obyvatelstva. Pamětník si vybavuje, jak viděl průchod jedné skupiny přes Blažovice a popisuje: „Byli to většinou staří ubozí lidé. Spoluobčané se jim snažili něco nabídnout. Vedli je takoví ozbrojenci, jak se u nás říká ‚hejsci‘ se samopalem. Ti naše lidi odháněli, že byl problém dát lidem napít. To na mě dost drsně zapůsobilo.“

V okolí byl zajatecký tábor, kde si mohli sedláci a řemeslníci vybírat zajaté německé vojáky na práci. Měli zakázaný volný pohyb a nesměli mimo jiné navštěvovat holiče. Otec pamětníka také jednoho zajatce zaměstnával a přitom, když mu ostatní zajatci nosili do kovárny práci od sedláků, tak je tajně stříhal elektrickým strojkem na koně.

Začátek kolektivizace

Příbuzní z Holubic ještě před válkou vybudovali velkou Pilu na zpracování dřeva z vlastního lesa a firma fungovala i během války. Snažili se zaměstnat ženy z vesnice, které v druhém patře vyráběly z dřevěného odpadu hračky. Vedle Pily bylo hřiště, kde se na konci války usadili sovětští vojáci a pravděpodobně od jejich ohně přeskočila jiskra a celá Pila lehla popelem. Po válce se jim podařilo provoz i s výrobou hraček obnovit, ale v 50. letech o ni přišli podruhé, když ji komunisté znárodnili a pak zrušili.

Už během války si otec pamětníka dokázal vybavit celou kovářskou dílnu. Pořídil si elektrickou svářečku a buchar, vrtačku a brusku si vyrobil sám. Měl tajnou zásobu benzínu a pokud za války nešel elektrický proud, poháněl stroje pomocným motorem ze samovazu na sklizeň obilí. Podle pamětníka byly v té době ve vesnici takové stroje čtyři a tehdy velice dobře fungovalo družstevnictví, protože si je sedláci a řemeslníci půjčovali mezi sebou dobrovolně. Po únoru 1948 a nástupu KSČ (Komunistická strana Československa) k moci se život na vesnici úplně změnil. Začalo pronásledování velkých sedláků, politické procesy a povinné zakládání JZD (Jednotné zemědělské družstvo). Pamětník k tomu poznamenává: „Družstva zakládali ti, co do něho neměli co přinést a zemědělství nerozuměli. Až byli do JZD natlačeni všichni zemědělci, tak tam vstoupil i otec – jiný kovář v dědině nebyl, družstvo bez něho fungovat nemohlo. On sám také ne a musíme chápat, že vesnice musela nějak žít.“

Studium a první zaměstnání bylo ještě bez problémů

Zřejmě kvůli menšímu počtu žáků nastoupil pamětník do školy o rok dřív, než bylo obvyklé. V 10 letech prodělal tuberkulózu, léčil se v sanatoriu a zameškal tím dva roky.  Povinnou školní docházku končil v období, kdy se měnil systém vzdělávání a byla vyhlášena jednotná státní všeobecná vzdělávací devítiletá škola. S prospěchem neměl problém a díky otci, který byl jako kovář pro družstvo nepostradatelný, začal studovat v Brně na gymnáziu. Po úspěšném složení maturitní zkoušky v roce 1956 byl přijat na tehdy režimem preferované studium Strojní fakulty na VUT v Brně. Během žákovských i později studentských let měl výhodu, že se stal i on nepostradatelným. Hrál na různé dechové nástroje, a tak při prvomájových průvodech a jiných slavnostech nemusel nosit hesla a provolávat slávu komunistickým prominentům, ale hrál s místní dechovkou. Po dokončení studia nastoupil na místo technologa ve strojírenském průmyslu (Drukov) a později pracoval jako odborný učitel na večerní průmyslovce.

Na konci 60. let, během politického uvolnění, začal spolupracovat se zavedeným architektem na instalacích rozměrných výstav na Slovensku a vybavení reprezentačních prostor významnějších podniků. Podařilo se mu s pomocí právníka uzavřít smlouvu s Komunálním podnikem v Pozořicích. Pracoval pak ve své dílně, v občance měl povinné razítko od zaměstnavatele a vše bylo v souladu se zákonem.

Výročí okupace v Brně

Rokem 1968, příchodem vojsk Varšavské smlouvy a nástupem normalizace, se začalo postupně kolem pamětníka přitvrzovat. Sloučením komunálních podniků ztratil samostatnost, začaly kontroly, obviňování a všechno vyvrcholilo výslechem StB. Pamětník byl v té době členem obnovené ČSL (Československé strany lidové), organizoval pravidelná setkání mládeže se zajímavými lidmi a vedl dva putovní tábory. Dostal pozvání do Prahy k Vasilu Mohoritovi, který tehdy zakládal jednotnou organizaci mládeže SSM (Socialistický svaz mládeže). K setkání nakonec vůbec nedošlo, protože odmítal podepsat ve smlouvě klauzuli, že se lidovecká mládež bude jako jednotka SSM řídit principy marxismu-leninismu. Podobně se zachoval při jednání na obci kvůli podpisu pod společné prohlášení národní fronty a MNV, že všechna rozhodnutí budou činěna na základech marxismu-leninismu.

V srpnu 1968 pamětník trávil čas v nemocnici po operaci vředu, ale první výročí okupace a s tím spojené protesty v ulicích Brna zažil na vlastní oči. Tehdy probíhaly demonstrace v několika městech a při střetu s příslušníky SNB (Sbor národní bezpečnosti) a hlavně LM (Lidových milicí) přišlo o život pět občanů ve věku 14 až 27 let. Zásah v Brně měl na svědomí dvě oběti: osmnáctiletou Danuši Muzikářovou a dělníka Stanislava Valehracha, zabitého na Orlí ulici. Pamětník přijel později, zaparkoval pionýra (motorku) někde na Josefské ulici. V té době už byl dav vytlačený ze Zelného trhu a Náměstí Svobody do postranních uliček. „Už na té Josefské jsem potkával policajty se slzným plynem, jak to šplíchali komukoliv i ženám do očí. Potom najednou byl rozruch, že někoho zabili a viděl jsem, jak po Orlí zespodu ho zakrytého policajti nesli a to teprve začali běsnit,“ popisuje pamětník a dodává, „dav se posunul směrem ke Kobližné a to už tam jely obrněné vozy, stříkačky a děla se slzným plynem. V podstatě zastavili, stříkačky lidi vytlačily a začali střílet náboje se slzným plynem. Já jsem věděl, jakým způsobem to funguje, a když ten jeden šulek doletěl blízko ke mně, tak jsem šel okamžitě po něm a hodil jsem to zpátky. Trefil jsem ale telefonní budku.“ Pamětník vypráví, že vojáci a příslušníci SNB se drželi zpátky, ale nejaktivnějšími byli členové LM. Proti nim demonstranti použili i dlažební kostky a všechno, co měli po ruce. Pamětník se tam setkal se svým kamarádem fotografem Lubošem Gáškem, kterého kryl, aby mohl fotit co nejblíž všechno, co se kolem dělo. Když se potom vracel na Josefskou, z rozhlasu v ulicích slyšel, že všude v Brně už je klid. Procházel Novobranskou ulicí, dav ještě skandoval a proti němu šla skupina milicionářů: „Najednou proti nám vyskočil jeden milicionář, evidentně důstojník, protože měl pistoli, a tou začal proti nám střílet. Nikomu se zřejmě nic nestalo a tím pro mě demonstrace skončila,“ uzavírá vyprávění pamětník.

Výslech StB a další problémy v práci

Se svým kádrovým posudkem nemohl najít odpovídající práci v žádném podniku v okolí. Ani v Brněnských papírnách, kde už měl místo domluvené, ho nakonec nezaměstnali, a proto začal pracovat v místním JZD jako údržbář. Podařilo se mu vyrobit diagnostické zařízení pro opravu traktorové techniky, které vyráběl v pracovní době doma ve své dílně. Právě tehdy přišli dva příslušníci StB, odvezli pamětníka na Národní výbor a začali s výslechem: „Okamžitě začali tím způsobem hodnej a zlej. Co řeknou vaše děti, když vás odvezeme?  Byl jste v Rakousku, jak jste se tam živil? Taky víme, že jste tam přespával na farách? A co přístavba farního domu?“ Podobnými otázkami se snažili pamětníka nachytat, ale na každou otázku měl věrohodnou odpověď. Potom, co si ho zřejmě spletli s jeho otcem díky stejným jménům, výslech ukončili větou: „Tak, my se teď s vámi rozloučíme a nepřáli bychom si, abychom se s vámi ještě někdy museli setkat.“ Pamětník jim na to odpověděl: „Naopak, já bych si přál, aby se to všechno vyjasnilo.“

Následoval vyhazov z práce a v obci, kde několik let zastupoval Lidovou stranu jako zvolený poslanec MNV (Místní národní výbor), jeho místo na kandidátce pod nátlakem zaniklo. Díky dřívějším kontaktům se pamětníkovi podařilo nastoupit do brigádního poměru na Stavební fakultě VUT v Brně. Po dalších problémech s kádrovým oddělením nakonec zůstal na fakultě dokonce v inženýrské funkci, ale s platem dřívějšího technika. Když pamětník žádal o možnost graduace na kandidáta věd CSc., vše skončilo zamítnutím na základě špatného posudku z obce, který samozřejmě napsali tamější komunisté. Po celou dobu normalizace, kdy měl problémy s komunistickými představiteli moci, měl strategii, jak na ně vyzrát: „Já jsem vždycky hned na sebe řekl všechno, co dělám, a tím jsem je vyvedl z konceptu. Bral jsem to jako sport a vlastně mě to i bavilo,“ dodává pamětník. V ABS (Archiv bezpečnostních složek) se dochoval svazek kontrarozvědného rozpracování arch. č. KR-353426 BN s krycím jménem „Šašek“, ze kterého vyplývá, že pamětníka sledovali jako prověřovanou osobu. Další rozpracování svazku v roce 1976 ukončili, zřejmě také z důvodů, že nebyl přístupný k možné spolupráci.

Ve svazku se dočteme, že: „Bylo zjištěno, že jmenovaný, přesto, že je silně nábožensky založen, nemá v této oblasti vyhovující styky a rovněž neudržuje styky s osobami tvořícími operativní zájem StB. Rovněž jeho osobní vlastnosti nedávaly záruky vhodnosti a zejména serióznosti.“[1]

Po roce 1989

Revoluci v roce 1989 pamětník prožíval velmi intenzivně, zapojil se do ní jako zakládající člen OF (Občanského fóra) a později se za Lidovou stranu stal místostarostou Blažovic. Podařilo se mu navázat kontakty s lidoveckou radnicí v Poysdorfu a s okresním výborem Volkspartei v Hollabrunu  v Rakousku.

Celý život se věnoval koníčkům, které se mu staly v případě výroby dechových nástrojů později i živností. Rád lyžuje a běhá, vychoval několik generací lyžařů. Sport mu také pomohl po tuberkulóze, kterou v dětství prodělal. Hrál v několika kapelách, sám dvě založil a věnuje se také historické hudbě. Vyrábí vlastní nástroje z materiálů, které si přivezl z celého světa. Od roku 1969 je ženatý s Martou roz. Kuklínkovou. K hudbě vedl i své děti, dcera Jana (1969) vystudovala hru na hoboj na konzervatoři, syn Vít (1970) převzal výrobu hudebních nástrojů a je špičkou ve svém oboru nejen u nás. Nejmladší syn Pavel (1975) pracuje dnes v rodinné dílně v zámečnické profesi. S historickou hudební skupinou Tibia, kterou založil, spolupracovala i dcera Jana. Podílel se také například na konečné úpravě sochy sv. Josefa v senetářovském kostele navrženém architektem a výtvarníkem Ludvíkem Kolkem a postaveném v roce 1971 na začátku normalizace. Jako jeden z mála lidí se věnuje akustice a tento obor přednášel i na Masarykově univerzitě.

Své bohaté vyprávění pamětník zakončil jednoduchým poselstvím, které vystihuje jeho postoj během normalizace: „Nepřipustit vyloženě totalitní režimy za jakoukoliv cenu a především nekolaborovat, i když je to výhodné.“

 

[1] Dokument dostupný v sekci ,dodatečné materiály‘.