Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Kasprová (* 1933)

• narodila se 7. června 1933 v Písku Anně a Bohdanu Kasprovým

• vystudovala gymnázium a obor český jazyk – ruský jazyk na Pedagogické fakultě v Praze

• otec, major československé armády a legionář, působil v Obraně národa

• po jeho zatčení a popravě se jeho druhá žena Tereza Kasprová zapojila do odboje ještě aktivněji

• doma ukrývali parašutistu Adolfa Opálku v době útoku na říšského protektora

• pamětnice pracovala jako učitelka a dálkově studovala angličtinu, přes opakované výzvy odmítla vstoupit do KSČ

• matka dvou dětí, v době natáčení roku 2018 již babička a prababička, stále aktivní

Alena Kasprová vyrůstala v rodině, kde odvaha a vlastenectví nebyly jen slovy, ale činy. Její otec Bohdan Kasper, důstojník československé armády a člen vojenského odboje, byl v roce 1941 popraven nacisty. Matka Tereza Kasprová se i po jeho smrti aktivně zapojila do ilegálních struktur – ukrývala parašutistu Adolfa Opálku a riskovala život svůj i své dcery. Osmiletá Alena tehdy netušila, v jakém nebezpečí se ocitly, ale až později pochopila, že stačilo málo a všechno mohlo dopadnout úplně jinak.
 

Kořeny Bohdana Kaspera: učitelská rodina, hudba a vlastenectví

Bohdan Kasper se narodil 6. července 1891 ve Starém Sedle na Písecku do rodiny Jana a Jany Kasperových. Jeho otec byl řídícím učitelem a zároveň pracovníkem c. a k. zemské obrany č. 47.

Rodina se postupně několikrát stěhovala v závislosti na otcově učitelské kariéře. Nejprve přesídlili do Varvažova, kde Jan Kasper působil jako řídící učitel na národní škole. Kromě pedagogické činnosti hrál v místním kostele na varhany, zatímco jeho žena zpívala. Manželé vedli všech svých šest dětí k hudbě i vzdělání – Bohdan hrál na klavír, jeho bratr František na housle a čtyři sestry se věnovaly zpěvu. Později se rodina přestěhovala do Písku, kde Jan Kasper pokračoval jako řídící učitel na tamní národní škole.

Bohdan Kasper studoval v letech 1902–1910 na Vyšším gymnáziu v Českých Budějovicích, kde 5. července 1910 úspěšně odmaturoval. Následně absolvoval v roce 1910–1911 abiturientský kurz při Ústavu ku vzdělání učitelů v Praze. Po jeho dokončení se stal učitelem a od roku 1911 do 1914 působil na školách v píseckém okrese. Rodiče chtěli, aby se stal knězem, ale on sám o to nestál. Později z církve vystoupil, i když křesťanské zásady dodržoval po celý život. Kromě pedagogické dráhy byl nadšeným členem Sokola, jehož hodnoty a ideály v něm prohlubovaly vlastenecké cítění.
 

Od dobrovolníka k legionáři: Bohdan Kasper ve víru první světové války

K rakousko-uherské armádě byl odveden 26. září 1912 v Mírovicích. A v létě 1914, kdy mu bylo 23 let, přišla všeobecná mobilizace. Přihlásil se dobrovolně – absolventi středních a vysokých škol tehdy mohli projít ročním kurzem a stát se poddůstojníky. Dne 27. července 1914 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k zeměbraneckému 28. pěšímu pluku. V lednu a dubnu 1915 absolvoval důstojnickou školu ve Štýru a zamířil na frontu.

Ještě v roce 1914 byl na srbském bojišti zasažen do levého stehna, zranění se však obešlo bez trvalých následků. Na srbské a italské frontě strávil Bohdan Kasper celkem tři roky. Z toho dvacet měsíců prožil v zákopech – nejprve jako pěšák, později jako velitel čety.

V srpnu 1917 byl zajat v Corte Maggiore a Casagiove, tehdy již v hodnosti praporčíka. V zajetí však dlouho nezůstal nečinný. V prosinci téhož roku se přihlásil do vznikajících československých legií, na jejichž organizaci se aktivně podílel. Dne 3. dubna 1918 vstoupil do československého vojska a byl zařazen jako velitel roty k 33. pluku italské legie ve Folliganu.
 

Bojoval na Piavě a po návratu do vlasti bránil Komárno 

V květnu 1918 byl převelen k 39. výzvědnému pluku, kde nejprve vedl výzvědné hlídky čety, později celou rotu. Účastnil se bojů na řece Piavě, kde prokázal velitelské schopnosti. V dubnu 1918 byl povýšen na poručíka a v srpnu na nadporučíka pěchoty. Za svou statečnost obdržel pět italských vyznamenání, včetně italského válečného kříže.

Do nově vzniklého Československa se vrátil 23. listopadu 1918 jako italský legionář. Jeho pluk byl však vzápětí převelen na Slovensko, kde už v hodnosti kapitána bojoval o Komárno. Za tyto boje získal válečný kříž s divizní pochvalou, z jejíhož textu pamětnice cituje: „Velitel krycího oddílu podnikl energickou ofenzivu, aby uvolnil Komárno a zúčastnil se bitvy o Nové Zámky. Ohrožuje tak nepřátelský bok, dobil dvou vesnic silně hájených. Příklad důstojníka řadového dávajícího vzor svým vojínům.“

Boje s Maďarskou republikou rad pokračovaly až do roku 1919. Podle svědectví přeživších spolubojovníků byl Bohdan Kasper upřímný a oblíbený kamarád, známý svou obětavostí, čestností a smyslem pro spravedlnost. Byl náročný nejen k sobě, ale i ke svému okolí, vždy precizní v plnění povinností. Vzdělaný a sečtělý, ovládal němčinu i italštinu, obě jazykové znalosti měl v písemné i ústní formě alespoň částečně.

Kromě vojenské kariéry vynikal i fyzickou zdatností. Uměl jezdit na kole i na koni, dobře plaval a lyžoval.
 

Vojenská kariéra, služba v Písku a rodinný život

Po roce 1919 sloužil Bohdan Kasper na různých posádkách – postupně v Praze, Varnsdorfu, Bratislavě a znovu v Praze, kde byl v říjnu 1922 povýšen na štábního kapitána. Od února do dubna 1924 absolvoval kurz pro velitele rot v Košicích. V roce 1926 velel druhé horské rotě u horského pluku a zároveň získával zkušenosti u letky v Košicích. Do roku 1927 působil v Popradu a v Košicích absolvoval školu pro záložní důstojníky pěších vojsk.

Další roky jeho vojenské služby ho přivedly do Písku, kde v letech 1927–1933 sloužil u 11. pěšího pluku v různých funkcích, nakonec jako pobočník velitele 10. pěší brigády. Písek pro něj nebyl jen místem služby – žili zde jeho rodiče a sestry, a kdykoli to bylo možné, vracel se sem. Aktivně se zapojil i do činnosti Sokola.

Právě v Písku poznal učitelku Aničku Johnovou, narozenou 23. července 1903, s níž se 7. července 1932 oženil. O jedenáct měsíců později se jim narodila dcera Alena. Rodinný byt měli v soukromém domě v Písku.

V následujících dvou letech sloužil už v hodnosti majora v Chomutově a v Michalovcích a rodina tam byla s ním. V září 1936 byl převelen k hlavnímu štábu ministerstva národní obrany.

„Vysoko vyvinutý smysl pro povinnost a odpovědnost. Jedna z nejčestnějších povah vojáka a občana. Iniciativní, národnostně velmi uvědomělý, charakteru velmi čestného. Vždy vzorného chování. Obětavý pracovník v každém ohledu. K podřízeným krajně spravedlivý, ale přísný. Vzor morálních hodnot.“
(Kvalifikační listina za období od 1. října 1935 do 30. září 1936, Složka Kvalifikační listina důstojníka - Bohdan Kasper)
 

Tragická ztráta a nový začátek

V roce 1938 trávila rodina zimní dovolenou v Krkonoších, v Bedřichově. Jednoho dne se vydali na výlet na Sněžku saněmi taženými koňmi. Otec doprovázel vůz pěšky, zatímco Alenka seděla na sedátku spolu s maminkou a její kamarádkou. Během cesty však došlo k nehodě – kůň se splašil, matka vypadla ze saní a kopytem utrpěla smrtelné zranění hlavy. Zemřela krátce poté, ještě na místě neštěstí.

Po její smrti Alenka několik měsíců pobývala u tety Máni. Otec v té době znovu začal uvažovat o sňatku se svou dávnou láskou Terezou Kasprovou. Ucházel se o ni už ve 20. letech, ona se však tehdy nechtěla vázat a všechny nabídky odmítala. Tentokrát se ale jejich cesty znovu protnuly. Tereza mezitím přišla o snoubence, automobilového závodníka, a nakonec se rozhodla přijmout Bohdanovu nabídku, že se stane jeho partnerkou a maminkou Alence.

Spojilo je vlastenectví a odhodlání

Bohdan a Tereza Kasprovi měli mnoho společného. Sdíleli hluboké vlastenectví a smysl pro odpovědnost vůči svému národu. Bohdan jako mladý muž zažil první světovou válku na vlastní kůži – bojoval na srbské a italské frontě, prošel zajetím a stal se legionářem. Tereza byla tehdy ještě dítě, ale stejně jako její budoucí manžel vyrůstala v době, kdy se rodilo samostatné Československo.

Oba patřili ke generaci, která se formovala četbou Komenského, Masaryka, Čapka, Husa, Palackého a Jiráska. Vyznávali svatováclavskou tradici, která pro ně nebyla jen historickým odkazem, ale symbolem lásky a úcty ke své zemi. Stali se vlastenci v pravém slova smyslu – lidmi, kteří byli ochotni pro svou zemi nejen pracovat a bojovat, ale i obětovat vše, co měli. Obdivovali Masaryka a sdíleli ideály první republiky.

 Se znepokojením sledovali narůstající hrozbu německého fašismu, která vedla k osudovému roku 1938. Dne 15. listopadu 1938 se vzali ve vojenském kostele sv. Jana na Hradčanech. Malá Alena tak získala nejen novou maminku, ale i milující pražské příbuzné, kteří ji srdečně přijali do rodiny.
 

Boj za svobodu pokračuje

Bohdan Kasper mezitím dál sloužil v československé armádě. Během mobilizace, která probíhala od 25. září do 11. října 1938, působil jako přidělený důstojník ve „skupině organizační a početních stavů štábu“ hlavního velitelství 1. oddělení. Jeho práce byla součástí obranných příprav na případný německý útok, které však nakonec nebyly realizovány. Po nastolení protektorátu 15. března 1939 se Bohdan Kasper, stejně jako většina deaktivovaných důstojníků československé armády, zapojil do vojenského odboje v rámci ilegální organizace Obrana národa.

V létě 1939 byl přeřazen z rozpouštěné armády do civilního sektoru a získal místo na Ministerstvu školství a národní osvěty. Později byl přidělen do Památníku odboje na Žižkově a následně přešel na Ministerstvo sociální péče, kde pracoval jako referent pro jižní Čechy. V tomto prostředí se pohybovala i řada jeho přátel – učitelé a sociální demokraté, kteří sdíleli stejné vlastenecké smýšlení a odpor k nacistické okupaci.

V rámci Obrany národa se Bohdan Kasper podílel na přípravě mobilizačního plánu, organizoval vznik ilegálních vojenských ozbrojených sítí a usiloval o propojení vojenského odboje se sokolskými strukturami. Do odbojové činnosti se aktivně zapojila i jeho manželka Tereza Kasprová, která sloužila jako spojka mezi vojáky a legionáři.
 

Odvaha tváří v tvář gestapu

Rodina jezdila na dovolenou záměrně do Písku nebo Volyně, kde se mohli setkávat se spolupracovníky z táborského a strakonického kraje. Po návratu z jedné z těchto cest, 4. srpna 1941, byl Bohdan Kasper v časných ranních hodinách zatčen. V té době už mělo gestapo v rukou několik jeho spolupracovníků.

Alena Kasprová na tu chvíli nikdy nezapomene: „Během prohlídky seděl táta v pokoji přes pokoj proti mé postýlce, měl v ruce rozevřenou knihu. Patrně předstíral, že si čte. A na židli vlevo seděl jeden ten člověk. A pak mi akorát táta dal sbohem a odešel a víc jsem ho neviděla.“

Při dvouhodinové domovní prohlídce gestapo neobjevilo žádné kompromitující materiály, přesto zabavilo šperky, starší fotografie, cenné papíry a rozhlasový přijímač. Když Bohdana Kaspera odváděli, musel ho s sebou nést.

Po zatčení byl uvězněn na Pankráci. Jeho manželka mu tam pravidelně nosila dopisy a čisté prádlo, které vyměňovala za špinavé. Odpovědi se však nedočkala, protože on psát nesměl. 

Později byla Tereza Kasprová dotázána: „Znáte jména popř. popis úředníků Gestapa, dozorců nebo jiných orgánů, kteří se jmenovaným brutálně zacházeli nebo ho týrali?“
Odpověď: „Gestapák Fleischer, Hoffmann a Siebert.“ 
Její svědectví se dochovalo v archivních dokumentech v depozitáři Vojenského historického archivu. (Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. Č.j. 47627/48 - Bohdan Kasper)

Navzdory krutým výslechům Bohdan Kasper nikoho neprozradil. Stanným soudem byl odsouzen k trestu smrti za velezradu a 1. října 1941 v 16:30 byl popraven zastřelením. 

Poprava Bohdana Kaspera a odhodlání Terezy pokračovat v odboji 

„1. října 1941 ráno časně u nás zazvonil zvonek a teta Kropáčková mámě přinesla zprávu z rádia, protože jsme rádio neměli, ale ona je mohla každou hodinu poslouchat, že jmenovali tátu jako právě popraveného ten den,“ vzpomíná pamětnice. 

Bohdan Kasper byl zastřelen spolu s dalšími vojáky, kteří se podíleli na vojenském odboji. Alena Kasprová vnímala ztrátu otce naplno až v pozdějším věku. O jeho válečných zážitcích s ním nikdy nemluvila a přirozeně nic nevěděla ani o jeho odbojové činnosti.

Chybějící hlava rodiny znamenala nejen obrovskou osobní ránu, ale také finanční nejistotu. Pomohli jim příbuzní a přátelé a Tereza Kasprová si přivydělávala pletením vlněných svetrů, které směňovala za základní potraviny, například mouku. Snažila se, aby Alenčino dětství bylo co nejšťastnější.

Koncem roku 1941 byla Tereza Kasprová oslovena s žádostí o pomoc odbojářům – ať už poskytnutím noclehu, nebo oblečení. Souhlasila a postupně se do této činnosti zapojovala stále více. Tentokrát působila v rámci skupiny Zelenka-Hajský. O několik měsíců později, v květnu 1942, ji požádali, aby poskytla úkryt kapitánu Adolfu Opálkovi. 
 

Noc, která mohla všechno změnit

Malá Alena Kasprová o těchto věcech nic nevěděla a stejně tak netušila skutečný význam Opálkovy přítomnosti. Matka jí jen oznámila, že u nich pár dní pobývá „strýček Adolf“ a že o něm nesmí s nikým mluvit. Dala jí také jasný pokyn – pokud by přišla domovní kontrola a někdo se na něco vyptával, měla okamžitě začít plakat.

Adolfa Opálku si pamětnice pamatuje jako vysokého, vážného muže, ke kterému si udržovala odstup. Několik dní u nich bydlel, pomáhal s domácími pracemi, například po večeři utíral nádobí. Když však přišla sousedka na kus řeči, musel se okamžitě schovat do spíže.

V bytě rodiny Kasprových zůstával ve dnech od 22. do 30. května. Mezi 22. a 27. květnem se Opálka volně pohyboval po městě. Tereza Kasprová později vypověděla: „27. května 1942 odešel, byl rozrušen a řekl před odchodem: ‚Nepřijdu-li do 18:30 hodin, pak se již vůbec nevrátím.‘ Týž den byl v poledne spáchán atentát na Heydricha. Npor. A. Opálka se v pravý čas vrátil.“ (Toto svědectví zaznamenaly dokumenty k návrhu na udělení medaile Za chrabrost, 11. října 1945, Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. Č.j. 70755/69, VHA)

Adolf Opálka se tedy večer skutečně vrátil a čekal na domluveném místě na cestičce u domu. O několik hodin později čelili všichni tři – včetně tehdy osmileté Aleny Kasprové – noční domovní prohlídce provedené jednotkou SS.

Alena Kasprová si vybavuje napjaté okamžiky, kdy gestapo pročesávalo jejich domov: „Prohlíželi celý byt, všude se koukali a v tom pokoji, kde matka ukrývala Opálku, byla ještě šatna, taková komora. Tam propíchali obsah skříně a vrátili se zase do pokoje…“

Jeden z vojáků se přiblížil ke gauči, kde byl Opálka ukrytý. Tereza Kasprová stála poblíž stolu a v kritickém okamžiku strčila do židle, která spadla na opěradlo a uvolnil se z ní sedák. „Máma říkala, že ten Němec celkem galantně přiskočil a pomáhal jí židli postavit, postavili ji a voják se otočil a šel pryč. Kdyby to tak nebylo a on se dostal až ke gauči, určitě by ho upoutaly dva polštáře, které byly opřené až o opěradlo gauče. A kdyby je byl shodil, viděl by úzký okraj bílých dvířek… a to by byl konec všeho.“

Po noční prohlídce zůstal Adolf Opálka ukrytý v bytě až do 30. května. Mezitím se zde uskutečnily další kontroly – 28. května byt navštívila česká policie, 29. května následovala prohlídka německých úřadů. Večer 30. května odešel spolu s Boženou Kropáčkovou. Následující den, 31. května, se u ní Tereza Kasprová s Opálkou setkala naposledy.

Odboj jako poslání i osobní boj

Tereza Kasprová ve své odbojové činnosti pokračovala i nadále – byl to přirozený důsledek její povahy. Zároveň sehrála roli i osobní rovina – její aktivity se staly i tichou pomstou za manželovu smrt.

Zapojila se také do pomoci zajatým Ukrajinkám a dalším odbojářům, jejichž totožnost většinou ani neznala. Připravovala pro ně balíčky s nezbytnými věcmi, které přebíral profesor Maslov – muž, jenž ji a další učil ruštinu.

Po konci války obdržela Tereza Kasprová za svou statečnost v odboji několik vyznamenání:

Československou medaili Za chrabrost za osobní odvahu prokázanou v boji za osvobození Československa z nepřátelské okupace (udělena 22. října 1945, č. matr. 7782), Pamětní odznak Svazu osvobozených politických vězňů (SOPV) (udělen 20. ledna 1948, č. matr. 196) a medaili Za zásluhy o obranu vlasti za významnou pomoc v boji proti nacistickým okupantům a za svobodu Československa (udělena 18. června 1968).

V odůvodnění ocenění se uvádí: „Ač samy byly v nebezpečí života i se svými rodinami, kdy Gestapo prohlíželo jejich byty v době přítomnosti ukrývaných /po provedení zabití Heydricha/, zachovaly se tak neohroženě, že třeba parašutisté byli zrazeni, nepodařilo se Gestapu vypátrati jejich pobyt, ježto v případě potřeby je ony ženy přemísťovaly z bytu jedné do bytu druhé a třetí. Tím projevily neohroženost a zasloužily se o Československo.“ (viz udělení československé medaile Za chrabrost z pověření prezidenta republiky 18. října 1945 pro Terezu Kasprovou, Boženu Kropáčkovou a Vítězslavu Čechovou, Karta vyznamenání - Terezie Kasprová, VHA)
 

Vlající prapory a návrat k životu

Na květnové dny roku 1945 má Alena Kasprová dodnes živé vzpomínky. 
„Konec války si pamatuju, protože jsme poobědvaly, utírala jsem nádobí a viděly jsme z okna kuchyně šikmo na Hanspaulku, což jsou vily ve svahu nahoru. A na jedné vile se objevil československý prapor. No a pak se začaly objevovat víc a víc…“ vypráví.

Její maminka tehdy zůstávala na stráži – z okna jejich bytu v nejvyšším patře pozorně sledovala pohyb německých ozbrojených sil a získané informace předávala pražským povstalcům. Později Tereza Kasprová v dokumentech ohledně své odbojové činnosti prohlásila: „Zúčastnila jsem se i Pražského povstání, neboť jsem se cítila být stále ženou vojáka.“ (Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. Č.j. 70755/69, VHA) 
Za tyto aktivity obdržela dekret od národního revolučního výboru v Praze – Dejvicích.

Po válce se život Aleny Kasprové a její matky začal postupně vracet do běžných kolejí. Přestože je události z doby protektorátu hluboce poznamenaly, Tereza Kasprová se snažila, aby Alena měla co nejklidnější dětství a mohla si vybudovat vlastní budoucnost. V duchu rodinné tradice a hodnot, které jí rodiče předali, se nakonec rozhodla jít v jejich stopách – věnovala se vzdělání a stala se učitelkou.
 

Hudba, knihy a vzdělání jako rodinné dědictví

Protože během války doma neměly rádio, tak maminka po večerech Alence předčítala – nejen prózu, ale i poezii. Když to bylo možné, brávala ji do Národního divadla na Smetanovy opery. Ještě před představením jí vyprávěla děj a zpívala úryvky z nejznámějších árií, aby měla z představení co největší zážitek.

Alena Kasprová nastoupila v roce 1939 na základní školu na Hanspaulce v Sušické ulici, kde absolvovala čtyři třídy. Poté pokračovala na měšťanské škole ve Vokovicích, protože na vysněné gymnázium nemohla být přijata kvůli rodinnému „škraloupu“.

Ve Vokovicích studovala dva roky, až do konce války. Po osvobození přešla z druhého ročníku měšťanské školy rovnou do sekundy Gymnázia na Velvarské. Odtud pak pokračovala do kvarty Gymnázia na Hládkově, kde dokončila středoškolské vzdělání.

Už od dětství si přála stát se učitelkou, stejně jako její otec a její biologická matka Anička. Svou vášeň pro vyučování projevovala už jako malá – zatímco jiné děti dostávaly dětské pokojíčky, ona měla svou vlastní třídu: tři stěny, tabuli, tři řady dvojlavic a panenky, které do nich mohla posadit.

Po maturitě nastoupila na pedagogickou fakultu, kde studovala obor čeština – ruština.
 

Rodinný život a zkoušky doby

Po svatbě se Zdeňkem Bayerem Alena Kasprová nadále žila se svou matkou ve společné domácnosti. V době, kdy Alena nastoupila na mateřskou dovolenou, odešla do důchodu. V roce 1958 se narodila dcera Jarmilka, o čtyři roky později, v roce 1962, syn. Společně s matkou žili až do její smrti v roce 1978.

V létě roku 1968 trávila pamětnice s rodinou prázdniny v Kytlici, kam jezdívali s malými dětmi. Její manžel za nimi pravidelně dojížděl na víkendy, a tak i tentokrát netrpělivě čekali na jeho příjezd. Právě tam, z rozhlasu, se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „V Kytlici byl celkem klid, ale báli jsme se, jestli táta přijede, nepřijede… Jezdíval za námi na mopedu. Přijel a všechno nám to líčil,“ vzpomíná.

Blížil se konec srpna a s ním i začátek školního roku. 1. září se rodina musela vrátit do Prahy, která však už nebyla taková, jak ji opustili. Město zaplnila okupačních vojska, ulice měli pod kontrolou.

„Tamhle na skalách naproti našim oknům byl samopal obrácený sem do oken domů – ne našich, ale všech. Tam mohli začít střílet, Rusové tam měli stanoviště a mohli střílet na silnici nebo na tramvaje. Tak to vypadalo ještě v září toho roku,“ líčí Alena Kasprová atmosféru okupované Prahy po srpnové invazi.

Během svého profesního života ji dvakrát vyzvali ke vstupu do Komunistické strany Československa. Když však měla napsat slohovou práci na téma svého postoje k současné situaci, jasně vyjádřila svůj nesouhlas: „Jako pamětnice německé okupace nemůžu s touto současnou souhlasit,“ napsala.
 

Co zůstává v srdci a mysli

Kromě své pedagogické práce se věnovala také dálkovému studiu angličtiny, aby si rozšířila jazykové znalosti. Jako učitelka literatury čítávala ve třídě úryvky z knihy „Říkali mi Leni“, která pojednává o dětech unesených nacisty a vychovávaných jako Němci. Při těchto hodinách si vždy uvědomovala, jak blízko k takovému osudu sama měla.

„Vždycky jsem říkala – tak vidíte, takhle jsem mohla dopadnout já,“ vzpomíná. „Asi bych tak dopadla, protože máma věřila, že kdyby s ní se něco stalo, tak mě převezmou příbuzní, a bude pohoda. Ale dozvěděla jsem se, že se to žádnému dítěti nestalo. Že všechny šly na různá místa a možná, že jako trochu blonďatá holka bych se dostala do nějaké německé rodiny. Zaplaťpánbůh, že se to nestalo.“

Dětská nevinnost ji tehdy chránila před plným uvědoměním si nebezpečí, kterému čelila nejen její rodina, ale i ona sama. Až později pochopila, jak křehká byla hranice mezi přežitím a tragédií. Osud jí však umožnil vyrůstat v prostředí, kde bylo vzdělání a kultura samozřejmostí. Její rodiče byli sečtělí, vzdělaní lidé s širokým intelektuálním rozhledem, kteří chápali význam dějinných událostí a nikdy se před nimi nesklonili. Byli nejen vlastenci, ale i morálními autoritami, pro něž byly pravda, spravedlnost a odpovědnost součástí každodenního života. Otec za tyto hodnoty zaplatil životem, matka je předávala dál – jejich hodnoty zůstaly v Aleně Kasprové zakořeněny a provázely ji po celý život.

„Oba rodiče byli vášniví čtenáři a shromáždili velmi početnou knihovnu české i evropské literatury a poezie. Byli sečtělí, vzdělaní a měli dobrý kulturní rozhled. Tím vším mě máma ovlivňovala a stejně by to byl dělal táta. Tak mi také předali lásku k rodné zemi, smysl pro povinnost, mravnost, právo i spravedlnost, po jejich příkladu umím zachovat tajemství, pokud mi ho někdo svěří. Obdivuji jejich statečnost, ale nevím, jestli bych dokázala to, co oni,“ uzavírá Alena Kasprová.