Milan Kašuba

„Potom taky snad nejhorší bylo to, že na jaře toho pětačtyřicátého roku jsme chodili s maminkou na Petrov a tam bylo dětský hřiště a ne že by to bylo intuitivní, ale šli jsme domů a zase začaly padat bomby. Naštěstí jsem tady, jak mě vidíte, ale ty děti, co byly nahoře, tak tam nezůstal nikdo. Takže to jsou ty nejhorší vzpomínky, které vám mohu říct. Čili si myslím, že pokud někdo mluví, že to je taková malá válka, tak se na něj dívám a říkám si, že asi není normální, protože takové zážitky ve vás zůstanou navždycky. A to je zbytečné dál to nějak rozvádět.“

„Otec hrál na harmoniku a přišel s tím, že budu chodit na housle. Tak samozřejmě pro mě housle byly neznámá věc, takže přihlásil mě do houslí. Byl jsem tam jednou, dvakrát, pak už jsem tam nešel. A samozřejmě že jsem vždycky, když jsem odcházel, tak otec se mě ptal, kam jdu. Říkám: ,Do houslí.‘ Vzal jsem housle, šoupnul jsem je pod lavičku a hrál jsem fotbal, to je logický. Asi za tři týdny nebo za měsíc přišel dopis domů, já jsem nevěděl, že něco přišlo. A zase se ptal: ,Kam jdeš?‘ Povídám: ,Do houslí.‘ Tak jsem vzal ty housličky a zase jsem hrál fotbal. Teď jsem hrál asi deset minut fotbal a z křoví se vyřítil můj otec s takovým řemenem, zvohnul mě, seřezal mě před těma klukama. Já jsem si musel vzít ty housle a šel jsem do těch houslí. A potom – otec už chudák nežije, on se teda dožil dost vysokýho věku, devadesát jedna let – jsem mu říkal: ,Tati, já ti mockrát děkuju, žes mě seřezal, páč já bych tam určitě nechodil. Tak díky tobě jsem měl tu možnost.“