Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kazdová (* 1921)

• narodila se 9. června 1921 v Praze na Smíchově do rodiny Antonie a Hynka Pavlíkových

• vyrůstala na Smíchově, krátce ve Slaném

• rodina se usadila v pražských Vysočanech

• byla ze sokolské rodiny

• v roce 1932 jako jedenáctiletá vystupovala na všesokolském sletu

• v roce 1939 absolvovala školu pro ženská povolání

• za války pracovala jako švadlena v krejčovských dílnách

• vzpomíná na heydrichiádu a zatýkání vysočanských sokolů

• zažila nálety na Prahu v roce 1945

• v roce 1947 se provdala za studenta práv Miroslava Kazdu

• zastávala úřednické posty v Pražských komunikacích, Pražských lázních a v Tesle

Věra Kazdová, rozená Pavlíková, se narodila 9. června 1921 v Praze na Smíchově do rodiny Antonie a Hynka Pavlíkových. Otec vystudoval průmyslovku na Smíchově a pracoval jako projektant, maminka absolvovala obchodní školu, a než se narodily děti, byla sekretářkou v advokátní kanceláři. Pak byla v domácnosti a pečovala o děti. Věra měla o tři roky mladší sestru Libuši.

 

Dětství za první republiky bylo krásné

„Nejdříve jsme bydleli v našem bytě v ulici Na Mrázovce a pamatuji se i na to, jak se tam narodila moje sestra. Měli jsme dva pokoje, kuchyň a koupelnu se záchodem a žili tam s námi ještě prarodiče Bartošovi z matčiny strany,“ začíná své vyprávění neuvěřitelně vitální Věra Kazdová, které je v době natáčení sto let.

Vzpomíná na dobu, kdy si jako dítě chodila hrát k Vltavě, v létě jezdila na koloběžce, v zimě po zamrzlé řece bruslila. “Obzvláště v roce 1929 byly velké mrazy a to se na Vltavě bruslilo nejvíc,“ upřesňuje Věra Kazdová. Rok 1929 má spojený ještě s jednou událostí. Konaly se velké oslavy k tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava. „Pamatuji, že mezi Jiráskovým mostem a Palackého na nábřeží jela lafeta, kde byla ve skle lebka svatého Václava se zlatou korunou, a vezli ji na Vyšehrad.“ 

Věra také chodívala do Sokola na Smíchově a v roce 1932 jako jedenáctiletá cvičila na všesokolském sletu. Má na něj dodnes památku v podobě vycházkové hole s vyraženým datem sletu. „Tehdy se ten slet konal ve znamení stoletého výročí narození Jaroslava Tyrše. Cvičili ženy, muži, žáci a všechny ty kategorie a na konci bylo takové vystoupení na téma Řecka. Vystupující byli oblečeni jako Řekové, pak se jeviště setmělo a najednou byli oblečeni jako sokolové,“ vypráví Věra Kazdová, jejíž maminka byla svého času dokonce náčelnicí smíchovského Sokola.

Divadlo bylo ve dvacátých a třicátých letech pro děti další velkou atrakcí. Věra s mladší sestrou chodívaly do Národního divadla na balet už od první třídy. Lístky mívaly od tetina známého - herce, do první řady, což byl pro dívky vždy velký zážitek. „Pamatuji na představení Z pohádky a do pohádky i na baleťáka Pirníka. Když přišel na scénu princ Pirník, tak to bylo něco! Také představení Štědrovečerní sen mám před očima dodnes. Když loutky spaly v krabicích a najednou se rozsvítilo a všechny ty loutky oživly.“ 

Věra šla do první třídy v roce 1927, a jak říká, byla docela ustrašené dítě. Hodně jí záleželo na tom, aby s ní byli učitelé i rodiče spokojení. Rodiče si potrpěli na pořádek. Vzpomíná, jak jednou přišel do třídy školní inspektor, a když vzal do ruky Věřin sešit, nechal se slyšet, že takhle vzorný sešit ještě neviděl.

Otec pracoval v ČKD jako projektant, a tak když tatínka v roce 1929 přeložili do Slaného, přestěhovala se tam s ním celá rodina. Kolem roku 1933 se vrátili zpět do Prahy, tentokrát ale do Vysočan, do Špitálské ulice. „Bylo to naproti škole, která byla tehdy nová, říkalo se jí kachlíkárna, dnes je tam, myslím, gymnázium. Začala jsem tam chodit do 2. měšťanky,“ vypráví Věra Kazdová. Nedaleko odtud chodila také na kurty hrát tenis.

 

Vypraný vzkaz schovaný v košili

Od dětství ji zajímaly dějiny, ale nakonec nastoupila do tříleté školy pro ženská povolání v Podskalské ulici, kterou jí vybrali rodiče a Věra jim neodporovala. Školu dokončila v roce 1939, kdy Čechy obsadil Hitler. „Ještě předtím ale byla mobilizace a to bylo velké zklamání. Do Prahy z venkova přijížděli příbuzní, že půjdou do války a budeme se bránit. Všichni se radovali, že se budeme bránit Němcům, kteří už útočili. Ale nakonec Beneš řekl, že se bránit nebudeme. Dodnes je to sporné, říká se, že po bitvě je každý generál, ale myslím, že se do toho mělo jít. Měli strach, že jsme malý národ. Němci měli proti nám daleko méně, protože veškeré zbraně a děla nám nakonec ukradli.“ 

Věra Kazdová také vzpomíná, jak v roce 1939 strýce, bývalého československého legionáře v Rusku, bankovního úředníka Antonína Večerníka, sebralo gestapo. Popravili ho v Německu. „Když tetě poslali jeho věci, teta je chudinka vyprala a teprve potom našla v límci košile papírek, na němž byl zřejmě vzkaz. Už si ho ale nepřečetla, protože byl vypraný,“ vypráví pamětnice.

Druhou světovou válku prožila ve Vysočanech. Protože školu skončila v roce 1939, měla hned poté pracovní povinnost, avšak o práci byla nouze. Jediná práce, kterou si nakonec vystála v dlouhé frontě, bylo šití županů. „Bylo to v Ječné ulici, ale vydržela jsme tam jen půl roku. Šily se tam parádní, prošívané župany, ale jejich normu jsem nestíhala. My byly ze školy zvyklé dělat všechno precizně a pořádně a to trvalo déle. Táta tedy řekl, že tohle ne. Protože ale byla pracovní povinnost, musela jsem někam jít. A tak jsem asi rok pracovala jako šička, ale bezplatně, jako dobrovolnice,“ přibližuje Věra Kazdová, jaké poměry panovaly za protektorátu. Nakonec šila v salónu, už ale za plat. „Já jsem chtěla pracovat v kanceláři, ale nakonec mi nezbylo než šít. V salónu jsme šili šaty na míru, zákaznicemi byly často Němky.“

 

18. červen 1942

Nejstrašnější období, které zažila, byla heydrichiáda. Dokonce se nacházela poblíž kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, právě když jej obléhali němečtí vojáci. „Byla jsem zaměstnaná v Jungmannově ulici v krejčovství a mohla jsem si v poledne dojet na oběd. A tak jsem jela k babičce na Smíchov na Mrázovku. Když jsem se vracela zpátky přes Palacký most a jeli jsme přes nábřeží, tak najednou koukám, že nejedeme tou ulicí, jak je tam kostel Cyrila a Metoděje. Zato jsem ale viděla spoustu německých vojáků. A pak jsem se dověděla, že jsem jela v momentě, kdy byli atentátníci Gabčík s Kubišem vyzrazeni a zastřelili se,“ vzpomíná pamětnice [Jan Kubiš byl raněn v boji a zraněním podlehl].

 

Za války zmizelo hodně přátel

Věra i její rodiče znali osobně také vysočanské sokoly, kteří parašutistům pomáhali, byli zatčeni a popraveni. Například Smržovy a Piskáčkovy. „Než se to všechno stalo, Jaroslav Piskáček dal mému tátovi takovou sošku. Nevím, jestli si ji u něj schoval, či mu ji věnoval, ale táta říkal, že je to od něj,“ vypráví Věra Kazdová. O tatínka měli po atentátu také obavy. A to když musel jít gestapu asistovat na noční prohlídku kanceláře Sokola. „Naštěstí tam ale nic nenašli a táta se vrátil domů.“

Z její bezprostřední blízkosti během války mizeli také židovští přátelé. Zejména vzpomíná na spolužačku Hanku Khonovou, ta ale naštěstí nezmizela v koncentračním táboře, nýbrž v emigraci do Kanady, kam rodina stihla odjet ještě v roce 1938.

 

Kus zdi zasypal šicí stroj

25. března 1945 ji ve Vysočanech zastihl ničivý nálet. Jejich dům byl přímého zásahu naštěstí ušetřen, přesto ale detonace způsobila, že kus zdi zasypal její šicí stroj. Nálet na Emauzy prý vypadal z dálky tak hrozivě, jako by hořely Hradčany.

Vyjít museli s potravinovými lístky, protože na venkově neměli nikoho, kdo by jim mohl dávat jídlo na přilepšenou. Hladem ale netrpěla, prý možná i díky tomu, že v neděli jezdívala na oběd do Čelákovic k rodičům svého přítele a také měnili věci za zeleninu od jakýchsi bulharských zemědělců, kteří ji pěstovali ve Vysočanech u Rokytky, kde tehdy bývala pole.

Osvobozování Prahy prožila Věra s babičkou na Smíchově. Vzpomíná, jak hořela Celetná ulice, na příjezd vlasovců i na dění v Plzeňské ulici. „Na Plzeňské už bylo plno lidí, měli vlajky, české a americké, a čekali, že od Plzně nás přijedou vysvobodit američtí vojáci. Tak jsme tam taky stáli radostně. Ale byli jsme tam chvilku – a začala lítat letadla a Němci po nás začali střílet. Ulice se úplně vylidnila. Tak jsme se se sestrou vrátily k babičce. Druhý den pršelo a stavěly se barikády. Nic jsme s sebou neměly, teta nám dala nějaké staré kabáty. Vytrhávaly jsme takové velké dlažební kostky a podávaly je na barikády. Z továrny vynesli na Plzeňskou dokonce lokomotivu. Tam, kde lidi chtěli vítat Američany, se to muselo nakonec všechno zabarikádovat,“ vzpomíná Věra.

 

Vzpomínka na Adolfa Burgera

Po válce se Věra seznámila se svým budoucím manželem Miroslavem Kazdou, studentem práv, vzali se v květnu 1947. Věra nechtěla pracovat jako krejčová, ale v kanceláři. Za svůj život byla úřednicí v podniku Pražské komunikace, Pražské lázně a v druhé polovině 80. let byla mzdovou účetní v podniku TESLA Karlín.

V Pražských komunikacích se setkala s Adolfem Burgerem, slovenským Židem a typografem, který byl za války vězněn v Sachsenhausenu, kde měl za úkol padělat bankovky a dokumenty, a napsal o tom knihu Ďáblova dílna. „Když jsem pracovala jako investiční účetní v Pražských komunikacích, byl tam ředitelem. Když napadl sníh, koupil nám všem teplé prošívané bundy, dal nám lopaty a šli jsme mést. Tak jsem metla třeba Václavák, Železnou ulici, pak jsme skončili v hospodě na pivu U černých koček a podobně. V době spartakiády jsme zametali v noci, ve čtyři ráno nás odvezli autobusem zpátky do podniku, trochu jsme se prospali, a pak jsem fungovala zase v kanceláři. Každému tykal a my jsme mu říkali Čóčo, protože často říkal po slovensky: ‚Čo, čo se ti nelíbí,‘ a tak podobně,“ vypráví Věra Kazdová o svérázném šéfovi.

V Pražských komunikacích byla ještě v roce 1968, v době invaze vojsk Varšavské smlouvy. „To byl hrozný blázinec. Pamatuju, jak naši kluci vyjeli s kropicím vozem a zatarasili jím Hlávkův most, aby Rusové nemohli projet s tanky. Ředitel se křižoval, prý co blbnou, bál se, že nám vozy rozbijí tanky. Nakonec museli dát kropicí vozy pryč,“ vzpomíná Věra Kazdová. Pamatuje i na spoustu protisovětských nápisů, kterých byly plné ulice. Dodnes si pamatuje tento: „Na obranu naší banky nejsou třeba ruské tanky. Vždyť to hovno, co tam máme, to si sami uhlídáme.“

 

Za všechno vděčím Bohu

Věra Kazdová pracovala do svých 68 let. Nikdy se politicky neangažovala a jak říká, za totalitního režimu ani nijak zvlášť netrpěla. V 70. letech si s manželem pořídili auto a začali objevovat kouzlo hradů a zámků. Po revoluci 1989 začali cestovat i za hranice a Věra Kazdová se konečně podívala i do vytoužené Paříže, což byl dárek k 70. narozeninám od manžela. Po smrti milovaného muže v roce 1998 zaháněla žal putováním s turistickým klubem a také cestami po světě se svým jediným synem Mirkem. Poslední delší turistický výšlap uskutečnila ve svých 97 letech. Ve vysokém věku také chodívala do evangelického kostela ve Strašnicích. V době natáčení jí bylo bezmála sto let, stále žije ve svém bytě na Praze 6 a je takřka soběstačná, jen nákupy jí obstarává syn. Jak říká, čím dál více je za vše vděčná Bohu.