Věra Kazdová

„Narodila jsem se v roce 1921 a pamatuji si, jak v roce 1929 bylo výročí svatého Václava, tisícileté. Mezi Jiráskovým mostem a Palackého na nábřeží jela lafeta, kde byla ve skle lebka svatého Václava se zlatou korunou, a vezli ji na Vyšehrad.“

„Byla jsem zaměstnaná v Jungmannově ulici v krejčovství a mohla jsem si v poledne dojet na oběd. A tak jsem jela k babičce na Smíchov na Mrázovku na oběd. Když jsem se vracela zpátky přes most Palackého a jedeme přes nábřeží, tak najednou koukám, že nejedeme tou ulicí, jak je tam kostel Cyrila a Metoděje, Resslovou ulicí. Divila jsem se. Viděla jsem spoustu německých vojáků. A pak jsem se dověděla, že jsem jela v momentě, kdy byli vyzrazeni Gabčík s tím druhým a museli se zastřelit. V tak strašné době jsem jela.“

„23. září 1938 byla mobilizace. Bylo to velké zklamání, to si pamatuji. Do Prahy z venkova přijížděli příbuzní, že půjdou do války a budeme se bránit. Všichni se radovali, že se budeme bránit Němcům, kteří už útočili. Ale bylo to velké zklamání, když nakonec Beneš řekl, že se bránit nebudeme. Dodnes je to sporné, říká se, že po bitvě je každý generál, ale myslím, že se do toho mělo jít. Měli strach, že jsme malý národ, ale Němci měli proti nám daleko méně, protože veškeré zbraně a děla nám nakonec ukradli. Neměli nakonec nic.“

„Na Plzeňské už bylo plno lidí, měli vlajky, české a americké, a čekali, že od Plzně nás přijedou vysvobodit američtí vojáci. Tak jsme tam taky stáli radostně. Ale byli jsme tam chvilku – a začala lítat letadla a Němci po nás začali střílet. Ulice se úplně vylidnila. Tak jsme se vrátili k babičce. Druhý den pršelo a stavěly se barikády. Nic jsme s sebou neměli, teta nám dala nějaké staré kabáty a vytrhávaly se takové velké dlažební kostky a podávali jsme je na barikády. Z továrny dokonce vynesli lokomotivu, na tu Plzeňskou. Tam, kde lidi chtěli vítat Američany, se to muselo nakonec všechno zabarikádovat."