Georg Kebrle

* 1938

  • „Neustále jsem měl problémy s komunisty, což vyvrcholilo odmítnutím souhlasit s takzvaným Prohlášením pracujících odsuzujících Chartu 77. To bylo tak, že se (ve Škodovce – pozn. ed.) konalo shromáždění pracujících, to bylo v té době asi na všech pracovištích. Všichni hlasovali pro. ‚Kdo je proti?‘ Tak jsem zvedl ruku. ‚Proč?‘ Říkal jsem, že Chartu neznám (což byla pravda, já jsem neměl vůbec tušení, co v ní je), tak nemohu odsuzovat něco, co neznám. ‚Vždyť se o tom psalo v Rudém právu.‘ Na to jsem soudruhovi odpověděl, že co napíše nějaký cancal do Rudého práva... Což byla veliká drzost.“

  • „Do Rakouska mi bylo spolu s manželkou a tehdy patnáctiletým synem povoleno vystěhování z republiky s podmínkou ztráty československého občanství a zřeknutí se veškerých nároků vůči ČSSR. 10. září 1980 jsme opustili republiku jako lidé bez státní příslušnosti, a jak bylo v tom lejstru, které nám sloužilo jako doklad totožnosti, napsáno: ‚Přesně neurčené státní příslušnosti, přechodně se zdržující na území ČSSR.‘ V Rakousku jsme dostali už koncem října 1980 politický azyl a v únoru 1987 rakouské státní občanství.“

  • „26. srpna 1968 jsem se rozhodl, že prostě odjedu. Jel jsem vlakem a v Chebu jsem měl velký zážitek. Přijeli jsme do Chebu a přišel důstojník Pohraniční stráže. Povídá: ‚Vaše doklady, prosím.‘ Někteří měli jen občanské průkazy. Ptal se jich: ‚Máte alespoň něco? Aspoň občanský průkaz?‘ To měli. Všechno proběhlo hladce, bez velké kontroly. Pohraničníci dávali pozor, aby situace nevyužil třeba nějaký zločinec a s touto vlnou lidí také neodjel ven. Tak přeci jenom chtěli vidět nějaký doklad. Když jsme se rozjížděli, tak tam péesáci stáli, stál tam ten důstojník. Jak dopadl v době normalizace, nevím, protože jsme na ně ze všech oken volali: ‚Na shledanou ve svobodném Československu!‘ (Na nádraží – pozn. ed.) také jezdil (prodavač a volal): ‚Horké párky!‘ Tak jsme jeli. Trošku se nám scvrkl zadek, jak se říká, když jsme přijeli na hranici a tam stály tři ruské tanky. Viděli jsme je a já si říkal: ‚A jé, je konec. Teď nás vyženou z vlaku a čert ví, co s námi bude, kam nás poženou.‘ Ale ruské tanky si nás vůbec nevšimly. Strašná sláva, když se vlak rozjel. Přijeli jsme do první stanice za Chebem na německé straně. Přišli Němci a říkají: ‚Eure Visen, bitte. A kdo nemá vízum, tak vystupte z vlaku.‘ A on vylezl skoro celý vlak. Všichni měli jen výjezdní doložky nebo občanské průkazy. To bylo 26. srpna, to možnost (emigrovat – pozn. ed.) skutečně byla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 13.04.2017

    (audio)
    délka: 01:58:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy nejednej proti vlastnímu přesvědčení

Georg Kebrle
Georg Kebrle
zdroj: archiv pamětníka

Georg Kebrle se narodil jako Jiří Kebrle 19. listopadu 1938 v Plzni. Jeho otec František Kebrle působil jako učitel na českých menšinových školách na Domažlicku, poté s manželkou žili v Nýřanech. Město se však po mnichovské dohodě stalo součástí Německa a otec coby sociálnědemokratický funkcionář byl úředně vyzván, aby opustil území říše. S těhotnou manželkou odešli k rodičům do obce Líně u Plzně a později žili v Plzni. V roce 1946 získal otec funkci okresního osvětového inspektora ve Stříbře. Jeho rodina, která se mezitím rozrostla o mladšího syna a dceru, se stěhovala s ním. Otec jakožto přesvědčený sociální demokrat neakceptoval sloučení strany s KSČ v červnu 1948 a nadále udržoval styky se svými přáteli ze strany. V roce 1949 jej z toho důvodu zatkla Státní bezpečnost a Státní soud v Praze ho odsoudil na dvanáct let těžkého žaláře podle zákona č. 231/1948. Věznili ho v lágrech na Jáchymovsku a v trestnici v Leopoldově. Na svobodu jej propustili až v roce 1959. Perzekuce rodiny pokračovala, v roce 1951 byli Kebrlovi jako státně nespolehliví vyhnáni ze Stříbra. Matka nesměla s dětmi bydlet ve vlastním domě v Nýřanech, místo toho přebývali ve zničeném baráku v Heřmanově Huti. Pamětník nesměl jako syn politického vězně studovat. Vyučil se elektrozámečníkem v plzeňské Škodovce a poté pracoval jako dělník v různých závodech a také jako horník na Ostravsku. Na vojně jej z kádrových důvodů odmítli vzít k výsadkářům, a přestože byl zkušený parašutista, místo toho sloužil jako telefonista-stavěč v Chotusicích u Čáslavi. Vlastní zkušenosti i otcovo vyprávění o poměrech v lágrech jej přivedly k antikomunismu. V roce 1963 byl trestně stíhán pro pobuřování, udali ho spolupracovníci ze Škodovky, že vede protistátní řeči. Trestní stíhání nakonec prokurátor zastavil. Při uvolnění v období Pražského jara se Georg Kebrle angažoval v Československé straně socialistické. Po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo. Protože se mu však nepodařilo zařídit, aby za ním mohla přijet i manželka s malým synem, využil v roce 1973 amnestie a vrátil se do Československa za rodinou. Opět pracoval jako dělník a horník v různých závodech a opět čelil pracovním problémům kvůli svým názorům. Sledovala a vyšetřovala ho Státní bezpečnost. V roce 1979 se proto s manželkou rozhodli požádat o vystěhování z republiky. Získali vystěhovalecké vízum a v září 1980 odjeli do Rakouska, kde dostali politický azyl a v roce 1987 rakouské občanství. Pamětník vstoupil do exilové Československé sociální demokracie, a v roce 1983 byl dokonce zvolen členem ústředního výboru exilové strany. Po sametové revoluci stál u obnovy ČSSD ve vlasti, ale brzy se s ní názorově rozešel. S Rudolfem Battěkem poté spoluzakládal Asociaci sociálních demokratů, které se však nepodařilo etablovat na české politické scéně. V současnosti žije pamětník ve Welsu v Rakousku.