Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Georg Kebrle (* 1938)

• narozen 19. listopadu 1938 v Plzni jako Jiří Kebrle

• otec František Kebrle – funkcionář Československé sociální demokracie

• v roce 1949 otec zatčen a odsouzen na dvanáct let těžkého žaláře podle zákona č. 231/1948 Sb.

• otec vězněn na Jáchymovsku a v Leopoldově, propuštěn v roce 1959

• pamětník se vyučil elektrozámečníkem v plzeňské Škodovce

• pracoval jako dělník v různých podnicích a jako horník v Karviné a v Příbrami

• v roce 1963 trestně stíhán pro pobuřování

• v období Pražského jara aktivní v Československé straně socialistické

• po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo

• v roce 1973 se vrátil do ČSSR za rodinou

• v září 1980 se s manželkou a synem vystěhovali do Rakouska

• člen exilové Československé sociální demokracie, člen ústředního výboru exilové strany

„Spojil jsem stejně jako můj táta a děda svůj život se sociálnědemokratickým hnutím, a proto mi také záleží na tom, aby tato strana byla stranou skutečně sociálnědemokratickou, jednající v duchu odkazu svých předválečných představitelů, jako byli Antonín Němec, Antonín Hampl, Rudolf Bechyně a Vojtěch Dundr, a ne v duchu hrobařů této strany, bolševických agentů Zdeňka Fierlingera, Ludmily Jankovcové, Vojtěcha a Evžena Erbanů a dalších jim podobných výtečníků.“ Tato slova pronesl Georg Kebrle na zasedání ústředního výkonného výboru České strany sociálně demokratické v roce 1993 a skrývají se za nimi životní osudy několika generací rodu Kebrle. Pamětníkův děda Václav Kebrle pracoval jako horník a podílel se na rozvoji sociální demokracie ještě v době před první světovou válkou. Za své politické aktivity byl několikrát vězněn rakousko-uherskými úřady. V rodinné tradici pokračoval i otec František Kebrle, kterého věrnost sociálnědemokratickým ideálům přivedla na deset let do komunistického vězení. Trestnímu stíhání za pobuřování čelil i Georg Kebrle, který se nakonec před perzekucí uchýlil do emigrace.

Otec i za protektorátu vyprávěl dětem ve škole o Masarykovi

Georg Kebrle se narodil jako Jiří Kebrle 19. listopadu 1938 v Plzni. Jeho otec František Kebrle vyučoval na českých menšinových školách na Domažlicku a od roku 1933 na měšťanské škole v Nýřanech, kde se jako vdovec seznámil s rovněž ovdovělou Marií Čechurovou, rozenou Stunovou. Marie byla německé národnosti, její bratr za druhé světové války bojoval ve wehrmachtu a dva bratři později odešli do Německa. Ona jako jediná z rodiny optovala jako Češka. V roce 1938 uzavřeli František s Marií sňatek a téhož roku se jim narodil prvorozený syn Jiří. Později se rodina rozrostla ještě o mladšího syna a dceru.

Pamětníkovo narození provázely dramatické události, které jako by předznamenaly jeho klikatou životní dráhu. Po mnichovské dohodě připadlo české pohraničí Německu. Součástí Třetí říše se stalo i západočeské městečko Nýřany, přestože leží ve vnitrozemí, nedaleko Plzně. Otec byl coby český učitel a funkcionář sociální demokracie úředně vyzván, aby opustil území říše. I s těhotnou manželkou se proto přestěhoval ke svým rodičům do obce Líně, která zůstala součástí Česko-Slovenska. Do této situace se narodil pamětník. Do roku 1942 směl otec vyučovat a vystřídal několik působišť – měšťanské školy v Líni, v Počaplech u Berouna a v Plzni. V roce 1942 byl totálně nasazený na lesní práce do Roudnice nad Labem. „To ho možná zachránilo před koncentrákem. On stále, i za protektorátu, vyprávěl dětem na škole o Masarykovi. Kdyby ho někdo udal...“

Jako dítě prožil Georg Kebrle bombardování Plzně. Vzpomíná také, jak v Líni vítal americké tankisty, kteří osvobozovali západní Čechy.

Po otcově zatčení sebrali i matku a nás děti nechali samotné

V roce 1946 se Kebrlovi přestěhovali do Stříbra, kde otec získal funkci okresního osvětového inspektora. Působil rovněž jako předseda okresního výboru Československé sociální demokracie ve Stříbře. Celou existenci rodiny rázem zničil komunistický převrat v únoru 1948. Akční výbor otce okamžitě zbavil všech funkcí. Když v červnu 1948 došlo k sloučení sociální demokracie s KSČ, František Kebrle se odmítl stát členem komunistické strany a nadále udržoval kontakty se svými přáteli stejného politického smýšlení. Tato setkání je však nakonec přivedla do kriminálu.

Dne 12. února 1949 si pro Františka Kebrleho přišli příslušníci Státní bezpečnosti a zatkli ho. Tehdy desetiletý Jiří sledoval domovní prohlídku, kterou u nich doma provedli: „Seděl jsem na okně. Vidím, že přijela dvě auta. Vyběhli dva v civilu se samopaly, jeden v uniformě SNB a ještě dva civilové. Šli k nám. Prohledali nám celý byt, všechno přeházeli, do skříní lezli. Nevím, co hledali, možná zbraně nebo nějaké tiskoviny. Rozházeli celý byt, nic neuklidili. Jako to dělalo gestapo za války. Nějakou dobu po otcově zatčení sebrali i matku. Několik dní byla vyšetřovaná. Nás tam nechali samotné. Tak jsem zašel za jednou matčinou kamarádkou, jestli bych mohl sjet pro babičku, která v té době bydlela v Nýřanech. Ona mi dala peníze na autobus. Tak jsem sjel ze Stříbra do Nýřan autobusem. Než matku propustili z vyšetřovací vazby, byla babička u nás.“

Dne 10. června 1949 stanul pamětníkův otec před Státním soudem v Praze. Ten jej shledal vinným z toho, že se s dalšími obviněnými „spolčili za účelem zničení samostatnosti, ústavní jednotnosti lidově demokratického státního zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky“.¹ Za tento zločin soud Františka Kebrleho odsoudil k trestu těžkého žaláře na dvanáct let. Po vynesení rozsudku se matka zhroutila.

František Kebrle strávil ve vězení deset let, prošel různými lágry na Jáchymovsku a trestnicí v Leopoldově. Na svobodu jej propustili až před Vánocemi v roce 1959. Během jeho věznění tragicky zemřela jeho žena. On však nesměl ani na její pohřeb. Po návratu z kriminálu mu komunisté znemožnili návrat k jeho profesi. Až do důchodu směl pracovat jen jako pomocný dělník na stavbách.

Nesměli jsme bydlet ve vlastním domě

Otcovým zatčením ale perzekuce rodiny neskončila: „Matka dostala vyrozumění, že protože je osoba politicky nespolehlivá, národní výbor ve Stříbře s ní ruší nájemní smlouvu a musí do tří dnů opustit město Stříbro. Nebyli jsme jediná rodina, které se to týkalo. Údajně asi deset ‚reakcionářských‘ rodin muselo opustit Stříbro. Chtěli nás dát do Přísečnice, okres Kadaň. Dnes už ta obec neexistuje, je tam přehrada. My jsme se tam ale neodstěhovali, protože nám našli byt v Horních Sekyřanech. To dnes patří pod Heřmanovu Huť. Byl tam státní statek a byty po vyhnaných Němcích, od roku 1945 prázdné. Tam nás nastěhovali. Bydleli jsme v prvním patře, přízemí bylo neobyvatelné – rozbitá okna, rozkopané zdi.“ Matka přitom vlastnila dům v Nýřanech, který zdědila po svých rodičích. V něm jí ale místní národní výbor zakázal bydlet s tím, že potřebuje byty pro své obyvatele. Stroze ji vyzvali, aby do čtrnácti dnů vyklidila dům a odevzdala klíče.

Teprve v roce 1956 jí ve vlastním domě milostivě přidělili dvě místnosti. Při stěhování do Nýřan se ale stala nehoda a Marie Kebrlová utrpěla smrtelný úraz. Georg Kebrle a jeho sourozenci ztratili druhého rodiče.

Na vojně jsme poslouchali Svobodnou Evropu

V červnu 1953 dokončil povinnou školní docházku. Coby synovi politického vězně mu komunisté znemožnili jakékoliv studium, a proto nastoupil do učení na elektrozámečníka do Odborného učiliště státních pracovních záloh v plzeňských Škodových závodech (tehdy Závody V. I. Lenina). Po vyučení v roce 1955 dostal umístěnku jako údržbář do oddělení karbonizace ve Stalinových závodech v Záluží u Mostu. Po několika měsících jej vyškolili v řezání autogenem a s dalšími mladými lidmi demontovali rozbombardované trosky ocelových konstrukcí v závodě, pozůstatek druhé světové války. Aby unikl ošklivé práci, přihlásil se na brigádu v rámci akce Mládež buduje pohraničí. Od jara do podzimu 1956 pracoval na státním statku v Selibicích u Žatce.

Po matčině smrti se pamětníkových sourozenců ujali příbuzní a on se vrátil na Plzeňsko, aby byl bratrovi a sestře blíže. Rok potom pracoval v elektrárně ve Zbůchu.

V říjnu 1957 Georg Kebrle nastoupil základní vojenskou službu. „Už jako mladý hoch jsem byl fascinován parašutisty, a tak jsem se dal dokonce ještě jako učeň do Svazarmu, abych mohl dělat parašutistický sport. Ještě mi nebylo sedmnáct, když jsem v červnu 1955 měl první seskok z letadla z výšky 800 metrů. Do nástupu na vojnu jsem měl přes třicet seskoků s padákem, ale na vojnu k výsadkovému vojsku mě nevzali. Důvod: syn politického vězně a bratři mé matky žijící v západním Německu. Měl jsem štěstí, že už v té době neexistovaly Pomocné technické prapory (PTP). Nastoupil jsem jako telefonista-stavěč u vojenského leteckého útvaru v Chotusicích u Čáslavi.“

Pamětník se podělil o zajímavou vzpomínku z vojny: „Sice jsem byl telefonista-stavěč, ale někdy jsme zastupovali u radistů. V místě, kde radisté vysílali zprávy, měli silná rádia Lambda. Na ně se chytilo (i vysílání – pozn. ed.), které se na normální rádio nechytilo. A když tam nebyli lampasáci, důstojníci, tak jsme poslouchali Svobodnou Evropu.“

Po vojně Georg Kebrle rok pracoval jako horník v dole v Karviné. Upsal se na brigádu, protože potřeboval peníze a horníci vydělávali dobře. V říjnu 1960 pak nastoupil jako elektrozámečník do plzeňské Škodovky. Později dělal v podniku zámečníka a montéra ocelových konstrukcí.

Dělník s názory třídních nepřátel

Mezitím se vrátil jeho otec z kriminálu a vyprávěl mu o poměrech v lágrech. Pamětník sám už také leccos vypozoroval a pochopil o povaze komunistického režimu. Postupně se stal antikomunistou. Své názory si ale nenechával pro sebe, na pracovišti měl občas sarkastické poznámky a vedl diskuse se spolupracovníky-komunisty. Kolegové z oddělení kyslíkárny, kde tehdy pracoval, ho v roce 1963 udali a Krajská správa ministerstva vnitra v Plzni ho začala vyšetřovat a zahájila trestní stíhání pro pobuřování. Georg Kebrle v tu dobu zvažoval odchod do emigrace, a dokonce si jel obhlédnout okolí hranic u Nových Hradů. Tam jej ale zadrželi a legitimovali pohraničníci. Poté se vrátil domů. O celém incidentu se samozřejmě dozvěděla Státní bezpečnost a připočetla mu ho k tíži.

Vyšetřovatel dospěl k těmto závěrům: za počátek pamětníkova nepřátelského postoje byla označena vojna, kdy ho opakovaně odmítli přijmout k výsadkářům s odkazem na jeho kádrový profil. „Různé nepřátelské výroky proti poměrům v republice, které od té doby mezi lidmi vyslechl, a poslech zahraničního rozhlasu Svobodná Evropa v době, kdy byl ještě na vojně, byly mu pramenem k jeho štvavým projevům, k jiným pak dospíval vlastními závěry, které si sám dělal o různých politických událostech. Vzhledem k mládí a do jisté míry k zmateným politickým názorům si obviněný své nepřátelství snad ani v plné hloubce neuvědomoval, avšak neústupnost, s jakou se stavěl proti názorům spoluzaměstnanců, proti kterým i výhrůžky vznášel, neponechávají pochyb, že se názorově dostal až na stranu našich třídních nepřátel, i když jde jinak o dělníka.“² Stíhání nakonec zastavil prokurátor se zdůvodněním, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu.

Na shledanou ve svobodném Československu!

V období Pražského jara 1968 Georg Kebrle využil příležitosti a uvolnění ve společnosti a začal se politicky angažovat. Vstoupil do Československé strany socialistické s podmínkou, že až bude povolena sociální demokracie, přejde tam. „Chodil jsem v Plzni na jejich schůze. Ty už byly vyloženě protikomunistické. To už byli správní národní socialisti, ne kolaboranti s režimem. Líbilo se mi tam. (...) Po okupaci jsem jel prvně na sekretariát a pomáhal jsem jim likvidovat některé věci, aby se nedostaly do rukou Rusům nebo Státní bezpečnosti, která už byla na straně Rusů.“ Pamětník se rovněž zúčastnil manifestace proti okupaci, která probíhala u budovy Československého rozhlasu v Plzni. Přemýšlel ale, že vzhledem k jeho činnosti v období Pražského jara jej budou bezpečnostní orgány stíhat. V té době byl již ženatý a měl malého syna a ve vězení by své rodině nebyl nic platný. Aby nedopadl stejně jako před dvaceti lety jeho otec, rozhodl se opustit republiku. Pět dní po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, 26. srpna 1968, proto nasedl do vlaku směr západní Německo.

„Přijeli jsme do Chebu a přišel důstojník Pohraniční stráže. Povídá: ‚Vaše doklady, prosím.‘ Někteří neměli pasy. Ptal se jich: ‚Máte alespoň něco? Aspoň občanský průkaz?‘ To měli. Všechno proběhlo hladce, bez velké kontroly. Pohraničníci pouze dávali pozor, aby situace nevyužil třeba nějaký zločinec a s touto vlnou lidí také neodjel ven. Tak přeci jenom chtěli vidět nějaký doklad. Když jsme se rozjížděli, tak tam péesáci stáli, stál tam ten důstojník. Jak dopadl v době normalizace, nevím, protože jsme na ně ze všech oken volali: ‚Na shledanou ve svobodném Československu!‘ Tak jsme jeli. Trošku se nám scvrkl zadek, jak se říká, když jsme přijeli na hranici a tam stály tři ruské tanky. Viděli jsme je a já si říkal: ‚A jé, je konec. Teď nás vyženou z vlaku a čert ví, co s námi bude, kam nás poženou.‘ Ale ruské tanky si nás vůbec nevšimly. Strašná sláva, když se vlak rozjel. Přijeli jsme do první stanice za Chebem na německé straně. Přišli Němci a říkají: ‚Eure Visen, bitte. A kdo nemá vízum, tak vystupte z vlaku.‘ A on vylezl skoro celý vlak. Všichni měli jen výjezdní doložky nebo občanské průkazy.“

V exilu v západním Německu

První pamětníkovou zastávkou se stal uprchlický tábor Zirndorf, kde ho prověřovala americká zpravodajská služba. Když mu povolili pobyt ve Spolkové republice Německo, přesunul se do Düsseldorfu, kde asi dva měsíce pobýval u svého strýce. Potom si našel zaměstnání u firmy BMW v Mnichově. Zaměstnavatel mu poskytl ubytování na svobodárně, takže měl vyřešen i problém s bydlením. V automobilovém závodě pracoval od prosince 1968 do dubna 1970. Potom přešel k firmě Krauss Maffei v Mnichově-Allachu, kde pracoval jako zámečník a později kontrolor vstupní kontroly na výrobě elektrických lokomotiv. Přestože vykonával dělnické profese, měl zajištěnu obstojnou životní úroveň, mohl si dovolit samostatný byt a také cestování. Během svého azylu v Německu navštívil řadu evropských zemí, čímž se po návratu do ČSSR neopomněl pochlubit estébákům.

Georg Kebrle také podporoval svoji rodinu, která zůstala v Čechách. Přes Tuzex posílal peníze, které jim byly v nevýhodném poměru poskytnuty ve formě bonů. Občas také poslal balíček přes kolegu Němce, který směl jezdit do Československa. Po celou dobu se hlavně snažil dostat rodinu k sobě. Jeho manželka měla totiž v roce 1968 nemocnou matku, a proto zůstala se synem doma. Chtěla odejít do zahraničí pouze legální cestou, aby ji směla navštěvovat. Proto si podala oficiální žádost o vystěhování z republiky, ta však byla zamítnuta. Pamětník také žádal o pomoc Mezinárodní červený kříž v Ženevě, aby zprostředkoval sloučení rodiny. Ani to nevyšlo.

Navrátilec

Proto pamětník využil amnestie prezidenta republiky (v roce 1971 jej totiž Krajský soud v Plzni v nepřítomnosti odsoudil k trestu tří let odnětí svobody a propadnutí majetku za trestný čin opuštění republiky) a koncem roku 1973 se vrátil do Československa.

Po návratu nastoupil do podniku Tesla v Nýřanech. Odtud jej však v září 1974 propustili za „rozšiřování západní propagandy a podrývání důvěry zaměstnanců v politiku KSČ“. Další rok pracoval jako horník v uranovém dole číslo 9 v Příbrami. Přes těžkou dřinu zde byl Georg Kebrle spokojený, vydělal si dvojnásobek, než dostával jako zámečník v továrně, a navíc se v dole sešel výborný kolektiv – bývalé elity vyhozené po roce 1968 – redaktor z Mladé fronty, plukovník propuštěný z armády apod. „Stáli jsme u klece a vyprávěli vtipy na komunisty. Říkali jsme tomu: O zlatou mříž ministerstva vnitra. Ve Škodovce by nás už někdo šel ohlásit. Tady byla svoboda.“ Pamětník by v Příbrami rád zůstal a prodloužil si pracovní smlouvu, ale v roce 1975 se důl zavíral, těžba končila. Nastoupil tedy znovu do plzeňských Škodových závodů, kde zůstal až do roku 1979.

„Neustále jsem měl problémy s komunisty, což vyvrcholilo odmítnutím souhlasit s takzvaným Prohlášením pracujících odsuzujících Chartu 77. Na pracovišti se konalo shromáždění pracujících, to tak probíhalo ve všech podnicích. Všichni hlasovali pro (odsouzení Charty 77 – pozn. ed.). ‚Kdo je proti?‘ Tak jsem zvedl ruku. ‚Proč?‘ Říkal jsem, že Chartu neznám (což byla pravda, já jsem neměl vůbec tušení, co v ní je), tak nemohu odsuzovat něco, co neznám. ‚Vždyť se o tom psalo v Rudém právu.‘ Na to jsem soudruhovi odpověděl, že co napíše nějaký cancal do Rudého práva... Což byla veliká drzost.“

Lidé bez státní příslušnosti

V roce 1979 si s manželkou podali žádost o vystěhování z republiky, k čemuž pamětníka vybídli sami estébáci. Asi se chtěli zbavit jednoho oponenta režimu. Nejprve Kebrlovi žádali o vystěhovalecké vízum do západního Německa. Tamní úřady ale odmítly vízum udělit, protože se pamětník v roce 1973 dobrovolně vrátil do ČSSR, přestože měl jejich azyl. Rodina nakonec uspěla na rakouském konzulátu.

„Do Rakouska mi bylo spolu s manželkou a tehdy patnáctiletým synem povoleno vystěhování z republiky s podmínkou ztráty československého občanství a zřeknutí se veškerých nároků vůči ČSSR. Dne 10. září 1980 jsme opustili republiku jako lidé bez státní příslušnosti, a jak bylo v lejstru, které nám sloužilo jako doklad totožnosti, napsáno, ‚přesně neurčené státní příslušnosti, přechodně se zdržující na území ČSSR‘. V Rakousku jsme dostali už koncem října 1980 politický azyl a v únoru 1987 rakouské státní občanství.“

Když Kebrlovi obdrželi vystěhovalecké vízum, mohli odjet. Zaplatili si drážní přepravku, kterou naplnili především knihami, peřinami apod. Potom si za tuzexové bony koupili auto, kam naložili další věci. A jeli – přes České Budějovice na hraniční přechod Halámky. Tam jim pohraničníci znovu prohlédli vůz, prolistovali všechny knihy a odmontovali státní poznávací značku, takže manželé museli vozidlo dočasně ponechat na rakouské straně hranice a nemohli pokračovat v cestě. Přespali v penzionu a druhý den je rakouská státní policie vyslýchala. Potom je odvezli do uprchlického tábora Traiskirchen u Vídně. Po jedné noci v táboře úředníci přesunuli rodiny s dětmi do penzionů u jezera Attersee, kde Kerblovi zůstali až do vyřízení azylového řízení.

Potom jim ministerstvo vnitra přidělilo byt ve Welsu, kde pamětník se svou paní bydlí dodnes. Georg Kerbl začal pracovat jako zámečník ocelových konstrukcí u firmy Voest Alpine Montage ve Welsu, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1997.

Také využil možností svobodné země a začal se politicky angažovat v sociálnědemokratickém hnutí. V roce 1981 se stal členem exilové Československé sociální demokracie, zemské organizace Rakousko. A v roce 1983 byl na sjezdu v Curychu zvolen členem ústředního výboru exilové strany. Po sametové revoluci stál jako zahraniční člen u obnovy Československé sociální demokracie ve vlasti. Záhy se však s ČSSD názorově rozešel. S Rudolfem Battěkem a dalšími přáteli následně založili Asociaci sociálních demokratů, která se však jako politická strana neuchytila a stala se spíše diskusním klubem.

Pamětník žije stále v Rakousku, ale Plzeň a Českou republiku pravidelně navštěvuje. Jako své životní motto uvádí: „Nikdy nejednej proti vlastnímu přesvědčení!“

1. Archiv Georga Kebrleho, Rozsudek, 10. 6. 1949. – Dokument je uložen v Dodatečných materiálech.
2. Archiv bezpečnostních složek, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-2217 PL, Osobní vyšetřovací svazek č. 1280 proti Kebrle Jiří, Návrh konečného opatření v trestní věci, folio 49. – Dokument je uložen v Dodatečných materiálech.