Antonie Kechrtová

„Zajeli jsme do Ostrozce, tam jsme byli u Jónů. A oni říkaj: ‚Nevíme, co se děje‚ nikdo nepřišel, střílí se tam, hoří.‘ Potom přišel silný déšť, blesky, pršelo tak do jedenácti hodin. Když přestalo, tak jsme se sebrali a jeli jsme do Knerut a tam jsme počkali do rána. Chlapi se sebrali bez koní, bez ničeho a šli blíž, aby zjistili, co se v Malíně vlastně děje. Šli blíž a furt ticho, nic nevěděli, ticho. Šli ze strany, co bydlel strýc Beštů. Jemu chalupa zůstala, ale moje chalupa byla rozbitá. My jsme měli zděnou pěknou chalupu, tu rozbili, vypálili. A tak strejc přišel domů i s chlapama. Seděli potichu a každej se bál hnout, neboť mysleli, že někde ještě jsou Němci.“

„Tatínka zahnali do školy. To byla taková velká třída. Mužský si posedali do lavic. Najednou se otevřely dveře a oni pod ně začali házet granáty. No a lidi, když viděli, co se děje, ty granáty, tak skákali z oken. Tam byla velká zahrada a tam utíkali ti, co ještě žili. Tak tam jsem tatínka našla. Toho už museli zabít na zahradě, protože utekl živej. Tady toto měl rozbitý, vyražený a jednu ruku rozbitou. A pan Uhlíř, co se zachránil, tak měl tři kulky v noze. Jak utíkali, Němci po nich stříleli, a každej upadl. Uhlíř říkal, že to bylo hodně nářku, každej naříkal, to víte, jak ho rozbijou. Tak oni chodili a ještě je všecky dostřelovali. Uhlíř říkal: ‚Měl jsem celou nohu krvavou, já jsem měl zuby zaťatý a nehnul jsem ani brvou. Kdyby bejvali viděli, že se hejbu, tak mě zastřelili.‘“

„Když jsme jeli do toho Lucka, tak moje setra pásla krávy. Seděla na mezi s knížkou a četla. A ještě na nás tak volali. Strýc Holomíček, co se mnou jel: ‚Mařenko, nech to tady a pojeď s náma,‘ ještě takhle se smál. A ona říká: ‚Jenom jeďte, šťastnou cestu.‘ Když už byl čas hnát krávy domů, tak je hnala domů. Hamáčkové bratr už věděl, že se něco děje, a byl na poli, něco tam dělal. My jsme měli na hřbitově velký lípy, on si vylezl na lípu – potom nám to vykládal – s mladším bratrem. A on říkal: ‚Podívej se, Vláďo, nic se neděje, Mařenka Beštová žene domů, já půjdu s ní.‘ A on říká: ‚Nechoď.‘ On ale slezl a šel za mojí sestrou a šli spolu domů. Taky ten chlapec propadl.“

„A hned jak došla, Němci už je honili, obklíčili je, takže ona už ani rodiče neviděla. Vím, kde propadla. Ona měla spolužačku a s tou spolužačkou se tam uviděly. Oni je všecky sehnali k jednomu sedlákovi ke stodole. A ona říká: ‚Mařenko,‘ ona to přežila, ‚Mařenko, utečme, utečme.‘ Ale ona byla taková bojácná, bála se. Čínková, Míla jsme jí říkali, utekla do živého habrového plotu. A tam, chudák, přes ten déšť a přes to všecko přežila. Až ráno, když už lidi začali chodit a slyšela mluvit česky, teprve vylezla z plotu. Víte, co tam prožila? Protože Mařenka přišla už později, tak je zahnali do kůlny na zemědělské stroje. Hned je tam postříleli a pak to zapálili. Ale jedna se zachránila. Ta říkala: ‚Já jsem přišla do kůlny první. To bylo dřevěný, jako deskami obitý, jenomže ty základy byly už starší. Já jsem hrabala a ty cihly rozhrabala a tam jsem koukala utéct, protože už bylo plno čoudu.‘ A jak utekla přes zahradu do obilí, tak se zachránila.“