Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Válka v Jugoslávii poznamenala celou naši generaci
narozen 19. února 1972 ve Vukovaru v nynějším Chorvatsku
po střední zemědělské škole začal studovat veterinu
v roce 1991, když vypukla v bývalé Jugoslávii válka, byl na vojně
byl poslán na frontu, měl sestřelovat letadla
dezertoval
s rodiči a sestrou z bývalé Jugoslávie utekli
usadili se u známých v Ostravě-Porubě
během války přišli o několik blízkých rodinných příslušníků
Krunoslav Keteleš žije v Ostravě a pracuje jako kameraman
Když v roce 1991 vypukla válka v bývalé Jugoslávii, bylo mu devatenáct let a byl právě na vojně. Dostal za úkol sestřelovat nepřátelská letadla, ale vůbec nevěděl, kdo je vlastně nepřítel. Je chorvatský Rusín, přátele měl mezi Chorvaty, Srby, Albánci, Maďary i dalšími národnostmi. Z armády dezertoval a usadil se v České republice.
Krunoslav Keteleš se narodil 19. února 1972 ve Vukovaru. Pochází z rodiny chorvatských Rusínů. Jeho předkové přišli na Balkán za Rakousko-Uherska z Podkarpatské Rusi. Jeho otec Miroslav Keteleš pracoval jako kameraman, matka dělala filmovou střihačku. Kvůli jejich práci se rodina s ním a jeho mladší sestrou přestěhovala do města Novi Sad. Prarodiče měli farmu, a tak jeho dědeček rozhodl, že pamětník vystuduje veterinu, aby mohl hospodářství převzít. „Abych taky nebyl tím kameramanem,“ říká.
Absolvoval tedy veterinu na střední zemědělské škole.
Od dětství byl zvyklý na multikulturní prostředí, ve kterém se nikdo nezabýval tím, jaké je kdo národnosti či vyznání. Jeho rodina byla řecko-katolická, až do nástupu na základní školu mluvil jen rusínsky a maďarsky, protože měl maďarského kamaráda. Pak se naučil srbochorvatsky. „Měl jsem kamarády a vůbec jsem nevěděl, jaké jsou národnosti. Byli to Slováci, Maďaři, Srbové, Makedonci, Albánci. Nikdo se nezabýval tím, kdo má jakou barvu pleti nebo jaké má jméno. Až když jsem šel na vojnu. To bylo v roce 1991.“
Chtěl jsem na vojnu
Krunoslav Keteleš říká, že v tehdejší Jugoslávii nebylo zvykem, aby se mladí muži snažili z povinné vojenské služby vykroutit. Platilo, že vojna udělá z kluka chlapa, a tak ji bral jako samozřejmost. Myslel si, že přežije povinný rok cvičení a mezitím bude často jezdit domů. Jenže právě v té době začala na území tehdejší Jugoslávie občanská válka: „Už se tušilo, že se něco stane, ale my jsme tomu nevěřili. Máme rodinu v cizině, teta z Austrálie už poslala lístek na letadlo. Volala, ať neblbnu a okamžitě přiletím, že bude válka. Ale všichni kamarádi šli na vojnu, a tak jsem šel taky.“ Pamětník sloužil v kasárnách v Trebinje, městě vzdáleném asi čtyři sta kilometrů od domova. Důstojníky už byli zásadně Srbové a Černohorci a ti podle něj dávali Chorvatům najevo, že jsou méněcenní. „Poprvé jsem zažil, že nás rozdělovali podle toho, kdo by mohl být muslim, Chorvat. Už bylo jasné, že si člověk musí dávat pozor na to, komu řekne, odkud pochází, a komu věří.“
Ocitl se v Srbsku a přitom měl prarodiče v Chorvatsku. A ty dva národy teď proti sobě válčily. „Bylo to schizofrenní. My jsme nevěděli, kdo je s kým a proti komu máme válčit. Na vojně jsme ani neměli přístup k informacím.“
Rok 1991 označuje jako začátek šílenství. Měl štěstí, protože na vojně se vědělo, že jeho otec je kameraman. Sám to také s kamerou uměl. A tak mu důstojník řekl, že když se umí dívat do kamery, znamená to, že umí mířit. A tak dostal Krunoslav Keteleš za úkol mířit na letadla. Poslali ho na výcvik, kde se naučil zacházet s mobilní protiletadlovou střelou. Když se vrátil, byl spolu s dalším vojákem umístěn k poloostrovu Pelješac. „Poslali mě na takový kopeček, viděl jsem na moře, vlevo jsem viděl skoro na Dubrovník, vpravo na Neum. A měl jsem čekat, až poletí letadlo. A když to nebude naše letadlo, tak ho odstřelit. Jenže tehdy žádná letadla nelítala. Tak jsem tam tak seděl na kopečku, díval se na moře a pařil se v kanadách a v uniformě, když bylo horko.“
Žili tam asi čtvrt roku. Občas jim kolegové dovezli chléb a vejce, občas pamětník sešel do nejbližší vesnice, aby se mohl umýt. Slyšel často střelbu z děl a z tanků. „Ale pořád jsem nevěděl, proti komu bojovat. Byl jsem hlavně rád, že proti nikomu, že sedím na kopci a dělám si vajíčka.“ Jednou uslyšel zvuk, který připomínal zvuk vrtulníku. Ale žádný neviděl. Připravil střelu, jak byl vycvičený. Zanedlouho však zjistil, že jde o zvuk střel z minometů, které neměly odjištěnou pojistku. Někdo po něm střílel. Došlo mu, že jeho vojna není normální povinná vojenská služba, ale že se ocitl ve válce, ve které jde o život.
Rozhodnutí utéct z kasáren
Krunoslav Keteleš se dostal na frontu, kde se bojovalo. „Ten strach byl až ochromující. Člověk není schopen přemýšlet, chodit, nic. Co si počnete? Je válka a jedinec skoro nic nezmůže. Ten pocit trvá dny, týden. Pak to přejde. Člověk přestane chodit skrčený, přestane nosit helmu. Přestane poslouchat každý zvuk, protože by se zbláznil, a rezignuje. Přestane mít strach a stane se to normálem,“ vysvětluje.
Pamětník se dostal do fáze, kdy myslel jen na to, aby přežil. Začal plánovat útěk. Nenechával si stříhat vlasy, opatřil si civilní oblečení i doklad totožnosti. Rodina o jeho plánu věděla. Z kasáren utekl. Cestou domů do Nového Sadu ho několikrát kontrolovaly hlídky, ale měl štěstí. Po návratu domů se obrátil na svého známého, který měl kontakty na vojenské správě. Přihlásil se tam, oznámil, že odešel z vojny, a předstíral, že má psychickou poruchu. Tvrdil, že má strach, že postřílí své kolegy. Záměrně se choval jako duševně nemocný. Prošlo mu to a dostal povolení dosloužit vojnu v místě svého bydliště v Novém Sadu.
Odjezd do Ostravy
Jenže válka nabírala na síle a jeho otec Miroslav Keteleš rozhodl, že se rodina odstěhuje do ciziny. Prarodiče kvůli svému hospodářství odjet odmítli. V rodině došlo k několika tragédiím. „Zabili mi i strejdu, který byl Chorvat. Už jsme věděli, co se dělo ve Vukovaru. Válka zasáhla do naší rodiny natolik, že jsme věděli, že se musíme odstěhovat. Jenže kdybychom se odstěhovali do Chorvatska, byli bychom příchozí ze Srbska, což také nebylo dobře. Tak jsme věděli, že musíme jinam,“ říká.
Dědeček je přesvědčoval, aby nešli za moře. Měl bratra v Kanadě a neviděl se s ním po druhé světové válce dvacet let. Bál se proto, že je také tak dlouho neuvidí. Ketelešovi měli přátele v tehdejším Československu. Ti se u nich zastavovali, když jezdili k moři. Vždy u nich přespali a Ketelešovi je hostili. V zimě zase byli na oplátku jejich hosty oni, když jezdili do Československa na hory. Manželé se jmenovali Pavlíčkovi a žili v Ostravě. „Dědeček říkal, že Československo je dobrý stát a že to tam máme zkusit. Tvrdil, že tam jsou hodní lidé, kteří umí pracovat. A říkal mi: ‚Musíš mít ale na vědomí, že musíš být dvakrát tak dobrý, protože tam budeš cizinec.‘“
Pavlíčkovi slíbili, že se o rodinu Ketelešových v začátcích postarají. A tak se pamětník se sestrou a maminkou vypravili do Ostravy, zatímco otec se ještě v Novém Sadu snažil prodat byt, aby měli nějaké peníze do začátku. Odjeli s tím, že se chystají na lyže ke známým v České republice. V té době už ale bylo obtížné ze Srbska odcestovat. „Tajná policie už dávala pozor, jestli se někdo nesnaží utéct. Ale podařilo se nám to.“ Bylo to na přelomu roku 1992 a 1993. Každý z čtyřčlenné rodiny Ketelešových přijel jen s jedním kufrem. Pamětník si vzal fotografie, pár osobních věcí a kazety s hudbou, kterou měl rád. Cestou asi pětkrát přestupovali z vlaků, až se jim podařilo dorazit do Ostravy. Povedlo se to později i otci Miroslavovi. Rodina byla kompletní a žila v jedné místnosti třípokojového bytu Pavlíčkových v ostravské části Poruba.
V uprchlickém táboře
Petra Pavlíčka kolegové v práci upozornili, že by jeho chorvatští přátelé měli svůj pobyt na českém území legalizovat, a tak se vypravili na cizineckou policii. Tam jim bylo řečeno, že musejí do uprchlického tábora v Červeném Újezdu. Netušili, kde to je ani jak se tam dostat. Vysvětlovali, že mají kde bydlet, že mají i peníze do začátku a že si chtějí najít práci. Přesto do tábora museli. Byl leden 1993 a Krunoslav Keteleš si dodnes pamatuje, že tehdy byly velké mrazy. Na tržišti v Ostravě si celá rodina nakoupila péřové bundy a vydala se na cestu. Když se hlásili u brány uprchlického tábora, ostraha se divila, že přijeli sami. Uprchlíky tam zásadně vozila policie. „Tři týdny jsme tam živořili mezi technokracií českého cizineckého zákoníku, Pákistánci, Indy a Albánci, kteří tehdy skrz Evropu utíkali a byli zachyceni. Bylo to vlastně horší než vojna. Ale jo, třikrát denně teplá strava byla. A pohovory, při kterých z nás zkoušeli dostat, proč jsme uprchli a proč chceme uprchlický status. Až po třech týdnech jsme my i policajti přišli na to, že uprchlický status nechceme. Že tady jen chceme být a pracovat, než u nás skončí válka.“ Tak jim policisté řekli, ať si koupí jízdenky na vlak a jedou zpět do Ostravy.
Ošetřovatelem v zoologické zahradě
Následoval další problém. Co tři měsíce si museli prodlužovat povolení k pobytu, ale to dostali jen tehdy, když měli domluvenou práci. A práci dostali jen tehdy, když měli povolení k pobytu. Nakonec se všechno podařilo vyřešit a Krunoslav Keteleš našel zaměstnání jako ošetřovatel cizokrajných zvířat v ostravské zoologické zahradě. A tak se staral o zebry, žirafy a antilopy. Jeho otec získal práci jako kameraman v nově budované televizi Kabel plus a později začal pracovat pro Českou televizi.
Tehdy, okolo roku 1993, žila v České republice početná skupina mužů z bývalé Jugoslávie a mnozí byli zapojeni do hazardních her a nelegálních obchodů. „Slovo Jugoš tady mělo hanlivý nádech. Často jsem slyšel, že Jugoši se přece živí zbraněma, drogama a vývozem holek, tak proč já dělám normální práci a nechodím na diskotéky...“ vzpomíná.
I když se v Ostravě zabydloval, stále cítil, že se kvůli prožité válce liší od tamních lidí. „Měl jsem strach, že válka číhá za rohem. Žil jsem s vědomím, že je odsud jen nějakých osm set kilometrů, což se dá ujet v podstatě za několik hodin. Tak jsem si říkal, že tady může být hned. Tady všechno fungovalo. Já žil jako v divadle. Byly tu potraviny, elektřina, všichni brali jako samozřejmost, že jezdí tramvaje a teče teplá voda, ale já věděl, že to samozřejmost není. Že stačí chvíle a všechno se může změnit.“
Lidé se ho často ptali, proč a jak válka na Balkáně vznikla. Nedokáže na to odpovědět. „Vím jen, že je to strašně jednoduché. Že na chvíli zavřete oči a za hranicemi stojí kamiony plné zbraní a lidí, kteří ty zbraně normálně rozdávají dalším lidem.“
Ztráta příbuzných
Krunoslav Keteleš přišel o několik blízkých členů rodiny. Dodnes, když se vrací na místa svého mládí, vidí pozůstatky války. Po čase vyměnil práci ošetřovatele za práci kameramana. Pracuje pro Českou televizi a podílel se na vzniku dokumentu Tenkrát na Balkáně. Přemluvil lidi, které znal, aby hovořili o tom, co během války zažili. Seděl za kamerou a poslouchal tetu, která do detailů vyprávěla, jak její muž zahynul. Přesně ví, kdo za to může, jak se ti lidé jmenují, kde dnes žijí, kde dělají taxikáře. „Vlastně mi ta práce nepřinesla žádné uvolnění. Naopak, ty běsy války se vrátily. Člověk si myslí, že se s minulostí vypořádal, ale není to tak. Když se o válce na Balkáně začne mluvit a točit, tak mi to stále nedělá dobře.“
Z toho důvodu se Ketelešovi rozhodli do vlasti nevrátit. Přestože si v Ostravě našli spoustu přátel, jeho rodiče si nikdy na nový domov nezvykli. Pamětník i jeho sestra tady založili rodiny, on má dvě děti, ona tři. Má dobrou práci, připravuje zajímavé televizní pořady. Je spokojený, ale uvědomuje si následující: „Celá naše generace na Balkáně, ať jsou to Srbové, Chorvati, Makedonci, Albánci, je poznamenaná tím, že nějakou dobu chodila se zbraní v ruce. A s vědomím, že když bude třeba, někoho zastřelí. To je podvědomí, na které není jednoduché přistoupit a ještě těžší je z něho vystoupit.“
Krunoslav Keteleš říká, že z jeho životního příběhu plyne, že by se každý člověk měl učit jazyky, cestovat a snažit se co nejvíce vidět na vlastní oči. „A hlavně si ověřovat informace, mluvit s lidmi, kteří něco zažili, a mít oči i hlavu otevřené.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Silesia: Memory of multiethnic Region
Příbeh pamětníka v rámci projektu Silesia: Memory of multiethnic Region (Scarlett Wilková)