Krunoslav Keteleš

„Byl to začátek všeho toho šílenství. A já jsem měl štěstí v neštěstí, že jsem se přihlásil. Vědělo se, že otec je kameraman. Říkali mi: ‚Ty se taky díváš do kamery, umíš mířit, tak budeš mířit na letadla.‘ Tak jsem šel. Původně jsem chtěl do námořní pěchoty, ale pak najednou nebylo moře, nebyla potřeba námořní pěchota, ale bylo třeba protiletadlové obrany. Tak mě poslali na specializaci, na nějaké střely, které se vypalovaly z ramene, takové mobilní, jmenovalo se to střela 2M. A vlastně potom, když jsem se vrátil ze specializace, tak mě poslali na takový kopeček nad Pelješacem, že jsem viděl na moře. Vlevo jsem viděl skoro na Dubrovník, vpravo na Neum. A měl jsem čekat, až poletí letadlo. A když to nebude naše letadlo, tak ho odstřelit. Jenomže tenkrát žádná letadla nelítala. Tak jsem tam tak seděl na kopečku, díval se na moře a pařil jsem se v kanadách a v uniformě.“

„Když jsem zjistil, že vojna nebude normální vojna, která probíhá, že si něco odkroutíte a pak jdete domů na čtrnáct dnů a pak se vrátíte a zase děláte, co vám řeknou, tak ne, tohle byla válka. A v tu chvíli se stáváte spíše žoldákem než vojákem. Když nás poslali na frontu, tak kroužily mezi lidmi skazky, pohádky, story, že chodí v maskáčích speciální chorvatské jednotky v noci a podřezávají mladé kluky. Vlastně se vám snaží udělat obraz nějakého protivníka. Dostat do vás strach, abyste se bránil nebo abyste proti tomu bojoval nějakým způsobem. Jak se tak střílelo a ty tanky tam jezdily, tak člověk měl fakt strach. Ten strach byl reálný. Strach, že vás něco trefí a budete mrtvej. A ten strach je až ochromující. Člověk není schopen přemýšlet, chodit, nic. Co si s tím počnete? Je válka. Jeden skoro nic nezmůže. Ale to trvalo, nevím, tři čtyři dny, týdny. Pak to přejde. A člověk přestane chodit skrčený, přestane nosit tu helmu, přestane se dívat a poslouchat každý zvuk, protože by se z toho akorát zbláznil, a rezignuje.“