„Pracujete v poměrech, kde vám kape ze stropu. Protože uranový důl, ten prakticky nepotřeboval výdřevu. To bylo v kameni – tam byla většina chodeb tažených v kameni. Skrze ten kámen ale normálně protékala voda. Někde byl úplný pramínek té vody. Ta voda byla vysoce radioaktivní. Ale my jsme nahoře neměli vodu vůbec. Čili my jsme měli žízeň. A my jsme tu radioaktivní vodu pili. My jsme částečně věděli, o co kráčí. Většina lidí to nevěděla. My jsme si toho byli částečně vědomí, ale ta žízeň byla přece jenom větší. Takže my jsme tu radioaktivní vodu pili. Tam s tou radioaktivitou a s kontaktem s radioaktivním materiálem to taky bylo příšerné. Neměli jsme žádnou bezpečnostní přednášku – co se tam může, co se tam nemůže, čeho se vystříhat. Vyfasovali jsme jenom helmu. Tu jsme měli trvale. A pak jsme před každým fáráním fasovali kahan.“
„Vzpomínám si na obrovskou lásku k panu prezidentovi Masarykovi. To, jak se dneska k tomu přistupuje, jak se říká ten tatíčkismus a tak dále, jak se to zlehčuje, tak to mohou zlehčovat jenom lidé, kteří o tom nemají ponětí, kteří k tomu nečuchli. To nebyl tatíčkismus, že by se lidé skláněli před ním nebo tak. Já jsem se s ním setkal třeba ve Stromovce. My jsme šli do zoologické zahrady a pan prezident tam projížděl na koni, tak jsme ho tam viděli. Lidé se mu nijak neukláněli. Ustoupili samozřejmě těm koňům, protože jezdívali asi tři nebo čtyři. Uklonili se panu prezidentovi, ale nějaké takové to nebylo… Byla úcta. Pan prezident Masaryk byl jediný prezident – já jsem jich zažil deset – na kterém jsem viděl jedinou vadu, a to vadu bohužel obrovskou, že nasadil tak vysokou laťku, že na ni nikdo z dalších nestačil.“
„Tak mně vyprávěla, co všechno se stalo. Jaká byla situace. Že dívčina, se kterou jsem byl prakticky zasnoubený, se na podzim 1953 provdala, čili už je půl roku vdaná. To jsem taky nevěděl. To byla taky taková radost. Ale byl jsem venku, tak jsem si říkal: ‚Co se dá dělat.‘ Přijel jsem domů tatrou. Byl to taxík Tatra 75. Přijel jsem na to samé místo, ze kterého jsem odjížděl Tatrou 87, protože si mě estébáci odváželi osmičkou. Takže tak slavnostním autem jsem nepřijel. Bylo to něco úžasného. Bylo to něco úžasného, když člověk viděl jenom ty stromy. Když člověk viděl zahrádku. Když člověk viděl byt a ty věci, se kterýma jsem žil až do svých dvaceti let. To je naprosto těžko vyslovitelné.“
„Přijeli po Plzeňské ulici, směrem od Plzně. První přijeli na motorkách – to jsme viděli krásně z okna, protože jsme bydleli kousíček od té Plzeňské. Byly to BMW nebo zündappy se sajdkárami, obsazenýma dvěma vojáky – jeden řídil a druhý byl v sajdkáře u kulometu. Když přijeli, tak začalo sněžit. A oni se na té Plzeňské zastavili a zůstali tam stát. Oni stáli jako sochy. Oni se nepohnuli. Ty kulomety byly nabité a připravené ke střelbě. Lidi jim hrozili pěstmi a oni se nepohnuli. Viděl jsem dva vojenské zábory – v roce 39 a v roce 68 – a v roce 39 nepadl v Praze ani výstřel. Bylo to zajímavé. Nepřátelská armáda, kterou jsme nenáviděli, kterou nikdo nevítal a která nezačala ani střílet do vzduchu.“
„Přišel srpen a přijely tanky. To na mě zapůsobilo úplně příšerně. V té laboratoři jsem se znal s paní inženýrkou, co měla na starosti jedy. Tak jsem jí říkal: ‚Prosím tě, buď tak hodná a dej mi něco.‘ Zjistil jsem, že tam skutečně pořádné jedy jsou. ‚Tak dej mi tohleto a tohleto, protože já se tam za žádnou cenu vracet nebudu.‘ Naštěstí takzvaná normalizace proběhla mnohem lépe nežli 50. léta. Já jsem myslel, že se budou vracet 50. léta.“
„Byla to místnost, kde byl splachovací záchod. Byl tam stolek, židle, takové přiklápěcí lůžko a džbán na stole. A tím džbánem se z toho záchodu brala pitná voda. To byla taky taková zajímavá věc – brát vodu na pití ze záchodu. Tam se člověk naučil dělat řadu věcí. Naučil se tam dělat cundr. To znamená zapálit nějak tajně kus plátna, uhasit to a pak do toho křísnout kamínkem. Ty kamínky se pašovaly zvenku, to se dostávalo od návštěv. Zasadilo se to třeba do držadla od malého košťátka, které bylo taky na cimře. A na dvorku se sehnal kousek skla. Tím sklem se křesalo o ten kamínek do toho cundru. A tak se zapalovaly cigarety, které jsme mohli mít u sebe, ale nesměli jsme kouřit.“
„Tři dny po atentátu na Heydricha jsem ‚vyletěl‘ do povětří, když jsme zkoušeli výbušniny, které je možné zhotovit z chemikálií, které jsou normálně na trhu. Za protektorátu bylo chemikálií na trhu hodně. Zapaloval jsem to krátkým doutnákem a zapalovačem. Jiskra mi skočila do skleničky s chemikáliemi, tak jsem vyletěl. Ruce jsem měl úplně roztrhaný až na kost. Tři čeští lékaři mě odmítli ošetřit, protože si dovedete představit, jaká byla situace tři dny po atentátu na Heydricha. Nakonec jsme se s kamarádem z dejvického oddílu dohodli, že budu tvrdit, že jsem spadl ze skály na Vidoulích. Výbuch byl skutečně ve skalách na Vidoulích, takže jsem prohlásil, že jsem tam spadnul. Šli jsme na policii, odkud mě odvezli do nemocnice na Albertov, bylo mi 13,5 roku. Pořád jsem tvrdil, že jsem spadl ze skály. Rodiče se nakonec skutečnost dozvěděli.“
„Velký vůdce Stalin měl narozeniny a bachaři na to konto udělali obrovskej filcuňk. Prohlídku všeho. Po skončení prohlídky si mě vytáhli a odvedli na strážnici. Netušil jsem proč. Předchozí výslechy proti tomu nic nebyly. Mlátila mě celá služba asi osm nebo deset hodin. Trénovali na mně. Ukazovali si, jakým způsobem se má fackovat: ‚Podívej, musíš mít zaťatou ruku v pěst a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘ Tak to na mně tedy zkoušeli. Samozřejmě nohy taky. Byl jsem zutej a zmlácený nohy pendrekem nebo něčím jiným. Už jsem to prakticky nevnímal. Nakonec mě hodili na korekci. Korekce byl nevytápěný dřevěný dům z prken. Byl prosinec v Krušných horách, všude byl sníh. Prkna nepřiléhaly, takže v místnosti byla závěj. Tam mě hodili rozbitýho z marodky, moc jsem to nevnímal, chvílemi jsem byl v bezvědomí. Později z nich vylezlo, že u mě v posteli našli radioaktivní materiál, nějakou rudu. Za to hrozil nový soud a špagát. Já o tom ale nevěděl, nejsem takovej blbec, abych si lehal na aktivní materiál. Bylo mi jasný, co by to znamenalo. Domlácenej jsem takto prožil Vánoce. Nejelegantnější Štědrý den v životě.“
„To bylo už 8. května, když nás přijel ostřelovat tank. Bylo mi řečeno, abych na něj šel s panzerfaustem někam na Václavák, a kdyby tam tank dojel, abych se ho snažil zlikvidovat. Jako protipancéřový úkryt jsem použil pánské záchodky směrem nahoru od Jindřišské. Zalehl jsem tam na schody. Jeden kamarád z hlavní pošty mně dával zprávy. Stál na rohu Jindřišské a Václaváku, kde byla nějaká prodejna plnicích per. Výlohy byly rozbitý kvůli vzdušnému torpédu, ale v obchodě kupodivu zbylo zrcadlové obložení. Vytáhl zbytek zrcadla. V rukou měl velké, asi metrové zrcadlo a za roh pozoroval tank do Jindřišské ulice. Tankista měl zřejmě smysl pro humor a zrcadlo mu z ruky vystřelil dělem, nikoliv kulometem. Pozorovatel sprásknul ruce a zapadnul za roh. Takovou změnu v obličeji jsem v životě neviděl, zblednul strašlivým způsobem. Byl úplně bílej.“
„10. dubna jsem vyšel. Ani ne během měsíce jsem byl vyzván, že znám poměry na Pankráci, týden jsem tam totiž pracoval v nádvorní četě, a jestli náhodou nevím, kde je zavřený generál Kutlvašr. To jsem věděl, protože jsem s ním byl na pár slov ve styku. Kontaktovala mě skautská vedoucí Dagmar Skálová, skautským jménem Rakša. Sešli jsme se a ona říká: ‚Chystá se povstání a bylo by potřeba, jestli bys mohl jako průvodce doprovodit četu, která by osvobodila generála Kutlvašra a politické vězně zavřené na Pankráci. Byl jsi tam, víš, jak se tam jde.‘ Věděla, že znám podzemní přístupy a chodby, ve kterém křídle je generál Kutlvašr, v jaké cele atd. Pak mě ještě pozvala na schůzku s Emanuelem Čančíkem. Ptal se mě na některé věci, kolik odhadem je tam politických vězňů... Domluvili jsme se na 17. května, kdy mělo vypuknout povstání, že se sejdeme v noci. A že na místě bude buď Čančík, nebo někdo další ze skupiny a že k dispozici budeme mít 40 samopalníků. Povstání bylo navázáno na armádu.
Povstání však bylo prozrazeno.“
„Už to byly podstatně tvrdší výslechy než při prvním zatčení. Pořád jsem měl mokrý ručník na hlavě. Pak ostrá lampa, jak ručník sušila, nepříjemně to stahovalo hlavu. Člověku se zdálo, že mu to hlavu rozdrtí. Mimo jiné do vás ještě kopali a mlátili... Později jsem zjistil, že to může být ještě horší. Stál jsem si na svém. Neměli proti mně vůbec nic než prohlášení Svatoše (Čančíka). Ten byl ale skutečně perfektní, i když byl rozmlácenej na mraky a měl doma manželku a dvě malý dcery, přesto byl tvrdej, a co nemusel, neprozradil.
Bylo to bohužel úplně jinak než při prvním soudu. Tehdy jsem byl ještě souzen podle zákona z roku 1923. To byl zákon, kdy byl člověk nejprve vyšetřován na StB, ale pak ho ještě předali do soudního vyšetřování, kde se mohly opravit protokoly. Myslel jsem, že to bude stejné, ale kdepak. Od 1. ledna 1949 už byl v platnosti zákon 231, který zrušil soudní vyšetřování, takže protokoly z StB už platily napořád. Pak došlo slavnostně k soudu. Celá parta byla rozdělena do několika skupin. V jedné skupině byla Dagmar Skálova se skauty. Perfektně je z toho vytáhla. Prakticky nic se jim nestalo. Nejvyšší tresty byly okolo čtyř roků. Prohlásila, že o všem věděla, ale že skautům řekla, že jde o skautskou hru, takže nevěděli, o co kráčí, takže šli většinou domů. V dalších skupinách to bylo horší. Bylo tam šest nebo pět popravených. Čančík byl jedním z nich.“
Ivan Kieslinger se narodil 28. listopadu 1928, od mládí byl skautem, v květnu 1945 aktivním účastníkem Pražského povstání. V roce 1948 byl odsouzen na šest měsíců za rozšiřování protikomunistického samizdatu Svobodný zítřek. Za účast na povstání 17. května 1949 byl odsouzen na 16 let kriminálu. V prosinci 1949 si bachaři v jáchymovském lágru Rovnost „trénovali“ na Ivanu Kieslingerovi mlácení vězňů, utrpěl dlouhodobá vážná zranění, jejichž následky trpí dodnes. V roce 1954 mu byla udělena milost ze zdravotních důvodů. Dlouhou dobu mu pak trvalo, než se vrátil k normálnímu životu. Z důvodu pobytu v kriminálu se potýkal s častým nátlakem ze strany státních orgánů. Značný problém mu činilo shánění práce. V průběhu zbytku 50. let a v 60. letech vystřídal mnoho zaměstnání. Na poměrně delší dobu zakotvil v ČKD Sokolovo. Koncem 60. let je mu konečně povoleno alespoň částečně studovat a absolvuje abiturientský kurz na chemické průmyslovce. Okolo roku 1968 pracoval v Ústavu paliv a angažoval se v Klubu bývalých politických vězňů (K 231), kde se setkal s řadou muklů, které znal z dřívějška. Silně jej zasáhla okupace vojsk Varšavské smlouvy. Ze strachu z návratu 50. let zvažuje emigraci, či dokonce sebevraždu. V roce 1970 navázal kontakty se skautským hnutím a během 70. let uskutečnil se skauty celou řadu výprav, mimo jiné i např. do Rumunska. Po celý zbytek období normalizace jej často obtěžovala StB a jeho děti a manželka měly kvůli jeho pobytu ve vězení problém s přijetím na vysokou školu. Ivan Kieslinger zemřel 14. ledna roku 2020.
