Ing. Adolf Klein

„Ta diskriminace mezi Čechy a Němci, tu jsme cítili na každém roku, například v tom 44 roce, když začalo vyučování, tak už v průběhu září se otevřeli dveře a nějaký učitel zavolal:‚L15!‘ a my jsme věděli, že je to Luftwaffe meldung, že to jsou bombardovací letadla vzdálená 15 minut od Poličky, no a utíkali jsme do krytu. Zatímco němečtí žáci, ti už měli L20, když byli 20 minut vzdálenost od Poličky, tak oni už šli do krytu. My až teprve 15 minut.“

Jednou můj otec byl na nějaké obchodní cestě, nebyl doma, a moje mamka byla doma a já jsem byl doma a přišel k nám tehdejší šéf toho landrátu, jmenoval se Šmaler a s ním přišli ještě nějací lidé a začali sepisovat nábytek a jiné věci. A moje matka říká: „Můžu se Vás, pane Šmaler zeptat, co to děláte?‘ A on ji říká: ‚No jste přeci židi, ne?‘ A moje matka říká: ‚To ne!‘ a šla do kasy, otevřela kasu a vyndala to potvrzení, že můj otec není žid. Ukázala to panu Šmalerovi a pan Šmaler se omluvil a řekl: „Paní Kleinová, ale já vám musím něco říct, Polička má sedm tisíc obyvatel, ale podle počtu udání jich má dvakrát tolik. To si děláte vy Češi sami!“

„Ke skautingu jsem se dostal dřív, než jsem do něj měl vůbec možnost vstoupit, protože byla válka. Měli jsme podle vzoru Mladého hlasatele klub, který fungoval na foglarovských, to znamená skautských, principech. Když skončila válka, 9. 5. se dostali ,Sověti‘ do Poličky a 11. května jsme s tou naší klubovou partou vstoupili do poličského skautu. Takže jsem ve skautu oficiálně od 11. 5. 1945. Ta situace byla tenkrát zvláštní. Neumíte si představit, jak vypadala válka, znáte to z filmů, z knížek, ale něco jiného je osobní zážitek a něco jiného je znát to zprostředkovaně. Proti mému očekávání jsem 11. vstoupil do skauta a 12. už jsme všichni dostali úkoly. Třeba já – tenkrát 11letý kluk – jsem pomáhal v budově gymnázia, kde bylo středisko, taková centrála lidí, kteří organizovali činnost v obnoveném Československu. Protože se před Poličkou zhroutila fronta, do Poličky a přes Poličku ustupovali ,národní hosté‘. Byli to němečtí Poláci, kteří dílem dobrovolně, dílem nedobrovolně ustupovali se svými rodinami a s tím, co měli k dispozici, se skromným majetkem a povozem, ustupovali před sovětskou armádou. A v Poličce zažili konec války. Neměli žádné prostředky, proto tenkrát poličský místní národní výbor uspořádal – dnes bychom řekli ,humanitární akci‘. Já jsem v tom fungoval jako jeden z nejposlednějších – stříhal jsem potravinové lístky, takové poukázky na jídlo, ty se pak rozdávali utečencům. Nebyla to žádná velká činnost, ale museli jsme se osvědčit a byli jsme za to zodpovědní.“

„V roce 1970 jsme měli už velký tábor. Udělali jsme si sami skautské podsady, sehnali jsme dílce na stany a měli jsme už solidní majetek. Tábor jsme měli ve Slunečním udolí, což je kousek od Milov, na Křižánkách. Tam nás zastihla zpráva – přijel nějaký činovník s prohlášením od br. Plajnera, čímž nám přikázal s okamžitou platností tábor rozpustit, že skauting končí činnost a vstupuje se zase do mládežnické ogranizace … Nepamatuji si přesný detail, pamatuji si jen, že jsem slíbil, že tábor okamžitě zruším, a přesto, že je skaut pravdomluvný, ten tábor jsme dojeli do konce.“

„Když jsme dělali tábor na Křižánkách, věděli jsme, že tam je vypuštěná sluj, ve které se něco těžilo. Byla horizontální, asi 100 metrů dlouhá. A tam jsme chtěli udělat bobříka odvahy pro skauty. Potmě v hlubokém lese, jeden měl na starosti tu skupinku, co se připravovala, vždycky se došlo na konec, ve světle baterky našel své jméno na papírku a vyšlo se ven – tím byl bobřík splněný. Jeden byl na začátku chodby, vpouštěl dovnitř, druhý na konci, protože jsme nevěděli, jak budou děti reagovat, a jeden potom byl venku, a když to měl někdo splněné, vytvářel z nich skupinku. Dodnes si pamatuju, že se ta dívenka jmenovala Vrabcová. Vyšla ven, jak byla vynervovaná z pochodu tmou… Já jsem ji chytl, nic zlého netuše, za ruku a říkám: ,Pojď tady vlevo.‘ Ona se mně vyškubla, vylekala se a slyšeli jsme jenom praskání, jak běží lesem. Bylo po bobříku odvahy, byl tam totiž takový sráz asi 50 metrů k řece Svratce, tak jsme ji sháněli. Nemohli jsme ji najít, vypadalo to, že se někde zabila. (…) Já jsem z toho byl s nervy na dně, protože jsem ji vylekal já. Pak ji naštěstí někdo našel.“