Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kleinová (* 1935)

• narodila se 19. 4. 1935 v Ostravě-Přívoze do hornické rodiny

• za druhé světové války pozorovala pochody německých vojáků centrem města

• po bombardování v srpnu 1944 viděla polorozbořené domy, raněné a přípravu hromadného hrobu

• krátce po osvobození seděla na klíně vysokému sovětskému důstojníkovi, měl to být generál Jeremenko

• v prosinci 1945 se i s rodinou přestěhovala do pohraničí +po smrti otce bydlela v hornické kolonii Oderka v Ostravě-Přívoze

• byla svědkem výstavby Ostravy-Poruby, do které se i s manželem a dětmi odstěhovala v roce 1956

• v srpnu 1968 na dovolené v Jugoslávii viděla, jak místní občané odsuzují invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR

• vyučila se pánskou krejčovou a profesi vykonávala až do odchodu do důchodu

• v roce 2021 žila v Ostravě-Porubě

Ludmila Kleinová se od dětství pohybovala v hornickém prostředí. Život v dělnických koloniích první republiky nebyl snadný, ale lidé se v nich rádi družili a užívali si bohatý spolkový život. To vše krutě přeťala nacistická okupace, včetně vítězoslavných nacistických pochodů centrem Ostravy, kterých byla pamětnice svědkem.

Mnohokrát se musela během leteckých poplachů ukrývat v krytu a největší bombardování města na konci srpna 1944 přežila v podzemí nemocnice na Fifejdách. Po náletu viděla mnoho těžce zraněných lidí a také přípravu hromadného hrobu pro oběti. „Největší požár byl v chemických závodech Rütgers v Ostravě - Mariánských horách a z nich přivezli nejvíce popálených mužů. To utrpení, když křičeli bolestí a naříkali, bylo strašné,“ vzpomíná.

Několik měsíců po válce odjela i s rodinou do pohraničí. Zde chvíli obývali malý domek s původními německými majiteli. Následně žila v dělnické kolonii Oderka, kde poznala svého budoucího muže. Vyučila se pánskou křejčovou a s manželem a dětmi se přestěhovala do Ostravy-Poruby.

V srpnu 1968 byli zrovna na dovolené v Jugoslávii a viděli, jak místní lidé soucítí s Československem, do kterého vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Přišel za námi Jugoslávec, přinesl fíky, plný košík fíků a začal plakat, že je u nás válka,“ líčí Ludmila Kleinová. „Když jsme se to od něj dozvěděli, tak nám bylo všelijak. Báli jsme se.“

Nacisté pochodovali Ostravou a Češi plakali

Ludmila Kaděrová (provdaná Kleinová) se narodila 19. dubna 1935 v hornické kolonii Na Františkové do smíšené česko-polské rodiny. Maminka stejného jména byla v domácnosti a přivydělávala si praním prádla, tatínek Josef pracoval jako horník v blízkém dole. Na šachtě trávil dva až tři dny v týdnu, jinak se věnoval malému hospodářství, které bylo u domků v hornických koloniích obvyklé. Rodina pěstovala vlastní brambory, drobné zvířectvo a rovněž chovala dvě prasata. Jedno obvykle během roku prodali řezníkovi a druhé si nechávali pro sebe. Jak uvádí pamětnice, jednou to dopadlo tak, že za utržené peníze rodiče oběma dětem koupili nové oblečení v obchodním domě Brouk a Babka.

S rozbitím Československa a po rozpoutání druhé světové války přišla tragédie i do rodiny paní Kleinové. Její maminka těžce onemocněla a léčila se v nemocnicích v Zábřehu a na Fifejdách. V roce 1942 zemřela ve věku 35 let. Rodina se následně přestěhovala do jednoho z nových sdílených dělnických domů naproti dolu Jindřich v Moravské Ostravě. Zde obývali jednopokojový, ale poměrně moderní byt. Měli poprvé vlastní splachovací záchod a ve sdílené kuchyni byla rovněž vana. Pamětnice tehdy chodívala pěšky do obecní školy v Ostravě-Přívoze.

Během válečných let bývala častým svědkem pochodů wehrmachtu, Hitlerjugend či dalších nacistických vojenských a propagandistických složek. „Oni pořádali parádemarš na Nádražní třídě v centru města. Jezdili na černých koních a ti měli vpředu bílé véčko jako victoria. Češi chodili kolem a plakali,“ líčí Ludmila Kleinová. Když v pozdějších válečných letech docházelo k leteckým poplachům, tak se pamětnice ukrývala spolu s dalšími obyvateli v protileteckém krytu, který vznikl z podzemní prádelny v jejich domě. Bratr Rudolf byl v té době na učení ve Vsetíně a tatínek určité dny v práci, tudíž často chodívala do krytu sama, ve společnosti sousedů.

Znetvořené lidi dováželi do nemocnice

Během největšího náletu anglo-amerických leteckých svazů na ostravskou průmyslovou oblast na konci srpna 1944 byla pamětnice hospitalizována s onemocněním očí v městské nemocnici na Fifejdách. Útok přečkala v tamním velkém protileteckém krytu ve společnosti dalších pacientů, ale také řádových sester, které v nemocnici působily. Jednalo se o nejsilnější a nejničivější spojenecký letecký úder na Ostravu, jenž cílil zejména na vojenské budovy a průmyslové podniky zásobující nacistické armády. Nicméně celá řada bomb dopadla i do centra města a dalších obydlených čtvrtí.                                                                              

Krátce po skončení útoku a v nastalém zmatku se Josef Kaděra vydal na kole do nemocnice. Měl strach o svou dceru a nevěděl, zda žije. Rozhodl se ji za každou cenu najít, vyzvednout a odvézt domů. Oba se šťastně shledali, ale byli svědky brutálních scén, kdy sanitní služba přivážela do nemocnice různě znetvořené lidi jak z centra města, tak z velkých průmyslových závodů. „Bylo to hrozné, kde bylo v nemocnici volno, tam leželo plno raněných,“ uvádí pamětnice.

Pak je ale ještě čekala jízda na kole polorozbořenou a trpící Ostravou. Vedle nemocnice, na dnes již neexistujícím městském hřbitově, viděli přípravy hromadného hrobu pro silně spálené, tudíž neidentifikovatelné oběti. „Byla tam vykopaná obrovská díra a do ní mrtvé házeli,“ pohnutě vzpomíná Ludmila Kleinová. Když pokračovali v jízdě dál, přes centrum města, tak viděli celou řadu poškozených nebo zcela zničených staveb. „Půlka domu stála třeba normálně a u druhé půlky byl vidět nábytek a všechen vnitřek,“ vypráví. Letecké poplachy byly zejména v letech 1944–1945 v Ostravě téměř na denním pořádku, nicméně takto silný letecký nálet již Ostrava nezažila.

Seděla na klíně generálu Jeremenkovi

Po těžkých bojích v rámci ostravsko-opavské operace bylo centrum města dne 30. dubna 1945 osvobozeno od nacistické okupace a 8. května téhož roku podepsali představitelé nacistického Německa bezpodmínečnou kapitulaci. Krátce po osvobození města se pamětnice spolu se svou kamarádkou vydala bez vědomí svého tatínka do Přívozu v očekávání prvomájové slavnosti. Místo toho byla svědkem rabování obchodů. „Kradli, rozbíjeli výlohy. Mysleli si, že se na to nepřijde. My jsme se jenom dívali, jeden bral kapesníky, druhý něco jiného,“ konstatuje. „Znenadání přišli četníci a my utíkali jako o závod. Čekali jsme muziku – a lidé tam drancovali.“

Krátce po těchto událostech se Ludmila Kleinová ve společnosti svých spolužáků účastnila slavnostní recepce pro vysoké sovětské, ale i československé důstojníky a politické představitele. „Ve škole přišla paní učitelka a vzala nás, že jdeme na radnici vítat naše osvoboditele,“ popisuje pamětnice.

Před Novou radnicí se shromáždily stovky lidí, děti ze škol a jejich učitelé udělali špalír, házeli na procházející generály květiny a děkovali. Posléze byly děti pozvány přímo do budovy a přítomní představitelé po dětech chtěli, aby jim zpívaly české písničky. V bujaré atmosféře se následně školáci s vojáky promíchali a pamětnice skončila na klíně vysokého důstojníka Rudé armády. Mělo se údajně jednat o samotného generála Jeremenka, jak jí posléze sdělili okolo stojící lidé.

„Ten důstojník najednou vyhrnul rukáv a řekl, ať si vyberu hodinky, že mi je dá,“ vzpomíná. Na protějším stole ovšem leželo bohaté pohoštění a pozornost dětí zvyklých na chudá válečná léta se zaměřila hlavně na ně. „Na stole byly párky a já na ně měla obrovskou chuť, za války skoro nebyly,“ říká pamětnice a dodává, že o párky generála požádala. „A když jsem přišla domů a řekla to tatínkovi, tak ten mi vyčinil, že jsem kvůli párkům nechala tak drahé hodinky.“

V pohraničí bydleli s Němci

Tatínek paní Kleinové se v únoru 1945 znovu oženil, a to s Ludmilou Hrachovinovou. Ve stejný čas, kdy skončila válka a mnoho lidí věřilo, že je čekají již jen krásné a optimistické zítřky, Josef Kaděra po nepovedeném zákroku v nemocnici ochrnul na dolní končetiny. Celá rodina se poté rozhodla v rámci akce „Osidlujeme pohraničí“ odstěhovat v prosinci 1945 do Hrádku - Nové vsi u Jeseníku, kde již žila sestra novomanželky. Ta věřila, že v podhůří Jeseníků svého manžela pomocí správné výživy, horského vzduchu a nového prostředí znovu postaví na nohy. V uvedené obci obývali přízemí malého stavení a v prvním patře s nimi několik měsíců bydleli staří němečtí majitelé, kteří čekali na odsun do Německa.

Vztahy s nimi měla rodina korektní, ale moc se spolu nebavili. A jak takový domek vypadal? „Malý, nic moc domek, velká kuchyň, jedna světnice, topilo se z předsíně v kamnech, jedny dveře do chlíva, jedny do bytu,“ uvádí Ludmila Kleinová. Na jaře 1946 šli původní majitelé domku do transportu a skončili v táboře v Mikulovicích, odkud je odsunuli do Německa. Krátce nato přišla do rodiny další Jobova zpráva, v září téhož roku zemřel tatínek pamětnice.

Na Oderce se lidé družili

Na podzim 1946 se Ludmila Kleinová stěhovala opět do Ostravy. Její teta paní Wozniaková s manželem ji vyzvedli a odvezli do dělnické kolonie Oderka, která se posléze na dlouhé roky stala jejím domovem. „Na Oderce bydlelo osm rodin v každém domě, dole čtyři a nahoře čtyři. Kamna byla v kuchyni, kde se vařilo, a ve světnici. Malé chlívky. Někdo měl kozu, někdo psa. Bylo tam veselo,“ vypráví. Kromě domů pro dělníky zde stávaly také vily, ve kterých bydleli inženýři. A rovněž štajgrhaus, kde byli ubytovaní štajgři – tedy důlní dozorci. V kolonii se pořádaly dožínky, kácení máje, bylo tam fotbalové a sokolské hřiště, hrálo se loutkové divadlo.

Ludmila Kleinová se vyučila pánskou krejčovou a této profesi se v podniku Módní tvorba věnovala až do důchodu. V padesátých letech se účastnila, podobně jako tehdy velké množství mladých lidí, neplacených socialistických brigád. Pomáhala stavět například koupaliště v Porubě či pracovala v Nové Huti. Ve volném čase ráda s přáteli zpívala písničky či sportovala, nejprve v Dělnické tělovýchovné jednotě a po komunistickém převratu ve Sjednocené tělovýchově.

Na Oderce se pamětnice seznámila také se svým budoucím manželem Ladislavem Kleinem, vyučeným prodavačem v železářství. V roce 1954 se vzali a veselka proběhla přímo v kolonii. Dva roky po svatbě se mladému páru narodila dvojčata Ludmila a Marie a o dvanáct let později dcera Eva. V roce 1956 se rodina Kleinových stěhovala do Poruby, kde manžel pamětnice začal pracovat v místním obchodě s domácími potřebami.

„Tady nebyly cesty ani chodníky, bylo to staveniště. Když jsme někam šli, tak jsme museli mít gumové boty,“ uvádí Ludmila Kleinová o tehdy častém nešvaru rozestavěných socialistických sídlišť. Bláto bylo všudypřítomné, chyběly obchody a služby. Přesto si celá rodina posléze Porubu oblíbila. Volný čas trávili horskou turistikou, sbíráním hub, jezdili na výlety k přehradám či provozovali cyklistiku.

A jak vnímali manželé Kleinovi změnu poměrů po únoru 1948 včetně probíhajících politických procesů a kolektivizace? „My jsme nic neměli, manžel byl z chudobné hornické rodiny, my jsme o nic nepřišli. Lidé, kteří přišli o majetky, tak určitě měli problémy a bylo to na nich znát. My jsme byli šťastní, že máme pěkný byt,“ říká.

Jugoslávci plakali a odsuzovali invazi do ČSSR

V srpnu 1968 byla rodina Kleinových na dovolené u Jadranu. Jednadvacátého srpna téhož měsíce přepadla Československo vojska států Varšavské smlouvy. Celá rodina mohla pozorovat, jak místní lidé projevují okupované zemi podporu.

Navzdory nejistotě a strachu Kleinovi neuvažovali, že zůstanou v zahraničí. Doma měli zázemí, příbuzné a práci, která je bavila. Návrat byl ovšem komplikovaný. V Jugoslávii museli zůstat týden navíc a při cestě zpět je ve Vídni nasměrovali na velké fotbalové hřiště. Sloužilo jako sběrný tábor pro lidi, kteří prchali z Československa, i pro ty, kteří se vraceli ze zahraničí a invaze jim překazila plány.

Hřiště bylo plné stanů, které si postavili shromáždění lidé, a Červený kříž zde rozdával jídlo. Krátce nato povolily rakouské úřady rodině Kleinových odjezd do ČSSR. Na hranicích je „přivítal“ sovětský voják. Vzhledem k chybějícím značkám na silnicích, které odstranili českoslovenští občané, aby neoznačené cesty zmátly invazní armády, museli jet domů doslova poslepu.

Když má člověk dobrou rodinu, tak má vyhráno

Manželé Kleinovi odešli do důchodu na konci 80. let. Po sametové revoluci si užívali odpočinku, cestovali po různých evropských zemích a trávili čas s rodinou. „Když máte dobrou, pěknou rodinu, tak máte vyhráno,“ podotýká pamětnice. Její manžel zemřel v roce 2002 a ona sama žije dodnes v Ostravě-Porubě.

A co by vzkázala dalším generacím? „My jsme byli vychovaní skromně a taky jsem tak učila děti, šetřit a myslet na zadní kolečka, říká. „Hlavně ať si vyberou práci, která je bude bavit celý život. Ať se v ní vzdělávají a dělají ji pořádně.“