Přinesl plný košík fíků a začal plakat, že je u nás válka
Ludmila Kleinová, rodným příjmením Kaděrová, se narodila 19. 4. 1938 v hornické kolonii Na Františkové v Ostravě-Přívoze. Její tatínek a další příbuzní pracovali na šachtách v Ostravě a okolí. V době německé okupace byla svědkem pochodů nacistických vojenských a propagandistických složek centrem města. V pozdějších letech války se kvůli leteckým poplachům často ukrývala v podzemních krytech. Během největšího náletu spojeneckých letadel na Ostravu 29. 8. 1944 byla v nemocnici na Fifejdách. Po přečkání útoku byla svědkem transportu raněných a následně ji vyzvedl tatínek, který pro ni přijel na kole. Při cestě domů sledovala na městském hřbitově přípravy hromadného hrobu pro neidentifikovatelné oběti náletu. Na začátku května 1945 viděla rabování obchodů v Ostravě-Přívoze. Krátce po osvobození se na Nové radnici v Moravské Ostravě účastnila slavnosti, během které seděla na klíně vysokému důstojníkovi Rudé armády. Mělo se jednat o generála Jeremenka. V prosinci 1945 se přestěhovala spolu s rodinou do pohraničí, kde několik měsíců obývali domek spolu s původními německými majiteli. Krátce po smrti otce v září 1946 odcestovala ke svým příbuzným do dělnické kolonie Oderka v Ostravě-Přívoze. Zde potkala svého budoucího manžela Ladislava Kleina. Ze svazku vzešly postupně tři děti a v roce 1956 se rodina přestěhovala do rozestavěné Poruby. V srpnu 1968 byli na dovolené v Jugoslávii a po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR viděli, jak místní občané projevují napadené zemi podporu. Cestou zpátky byli ve Vídni chvíli umístěni ve sběrném táboře pro Čechoslováky, kteří se vraceli ze zahraničí, a pro ty, kteří utíkali z přepadené vlasti. Ludmila Kleinová se vyučila pánskou krejčí a profesi se věnovala až do důchodu. V roce 2021 žila v Ostravě-Porubě.