Ludmila Kleinová

„Stálo tam pět řad domů a všude bylo veselo, podobně jako na vesnici. Každý se s každým znal. Ženy málokdy chodily do práce, na šachtě pracovali a vydělávali muži. Jinak se sedělo na verandě, popíjelo se kafíčko a bylo veselo. V kolonii se organizovaly dožínky, kácení máje, bylo tam fotbalové a sokolské hřiště, hrálo se loutkové divadlo. Stály tam vily, ve kterých bydleli inženýři. A pak si pamatuji dům zvaný štajgrhaus. V něm bydleli štajgři – a ti měli krásné, uzavřené dvoupokojové byty. Ne jako my v kolonii, kde byly společné záchody venku.“

„Přišel Jugoslávec, přinesl nám plný košík fíků a začal plakat, že je u nás válka. A my jsme se mu smáli a nevěřili a on říkal, že přesvědčíme sami, že válka je. Oni to tam těžko nesli. Přinesli nám pro děti mléko, nevěděli, co by nám ještě dali. Jugoslávci s námi cítili, to jsem tehdy byla překvapená. Dokonce nám dali možnost vyměnit si české peníze, ať se můžeme dostat domů.“

„Viděla jsem rozbořené domy, půlka stála normálně a druhá půlka byla vidět i nábytek a vše. Už nevím, které domy to byly přesně, byla jsem z toho vytřeštěná až hrůza. Když jsme přešli přes plot na hřbitov, tam byl vykopaný společný hrob pro mrtvé, a oni je tam házeli.“

„Tatínek mi vždy říkal, že na prvního máje jsou průvody a hraje hudba. Vždycky bývala v Přívoze na náměstí a bylo tam veselo. Měla jsem kamarádku Věru Halfarovou a ta mě přesvědčila, že se tam půjdeme podívat. Tak jsme šly samy dvě po Nádražní třídě až do Přívozu – a tam nic. Ale viděly jsme, jak lidi drancovali obchody.“ – „Jako že kradli?“ – „Kradli, rozbíjeli výlohy. Mysleli si, že se na to nepřijde. My jsme se jenom dívaly, jeden bral kapesníky, druhý něco jiného. Zrovna jsem křičela v rozrušení na Věru, když přišli četníci – a my utíkaly pryč jako o závod. Bály jsme se. Čekaly jsme muziku, a lidé tam drancovali.“

„Bylo to hrozné. Já jsem v tu dobu, kdy bylo největší bombardování Ostravy, měla zrovna nemocné oči a ležela jsem na očním oddělení v nemocnici na Fifejdách. A najednou se taťka dozvěděl, že do nemocnice spadla bomba, tak přijel a hledal mě. Následně mě vlastně z té nemocnice ukradl, nedíval se, co mám nebo nemám na sobě. Zkrátka, chtěl mě vzít strašně domů a vytáhl mě. Měl kolo a na něm mě vezl. Mezi nemocnicí a hřbitovem byla udělaná taková hráz a tatínek ji spolu se mnou přešel. Když jsme byli u hřbitova, tak jsem viděla, jak vozili raněné. Tenkrát byl myslím největší požár v Rütgersu, to byly chemické závody v Mariánských horách. Z těch vozili ony popálené muže. Bylo to strašné. Oni, to víte, plakali, někdo křičel bolestí. A pak jsme jeli přes Ostravu a viděla jsem polorozbořené, vykuchané domy, kde byl vidět nábytek a vnitřní vybavení. Bylo to hrozné. Ale ta bomba v nemocnici nevybuchla.“