Ludmila Kleinová

* 1935

  • „Bylo to zvláštní. Ve škole přišla paní učitelka a vzala nás na radnici, že budeme vítat naše osvoboditele. Tak jsme celá třída šli. Přišli jsme tam, dělali jsme špalír a jím procházela ruská elita. Generálové i naši političtí pracovníci šli v průvodu za sebou. Tak jsme jim házeli květiny, vítali je a děkovali jsme jim. A za chvíli přišel pán, ať jdeme nahoru. Vzal nás s sebou a tam seděli u stolu všichni hosté, které jsme vítali. Zkrátka, byla to šarže jedna větší než druhá a chtěli, abychom jim zpívali české písničky. Nejprve jsme zpívali a pak si nás vzali mezi sebe. Mne si vzal na klín generál Jeremenko. Za sebou měl tlumočníka a najednou si něco říkali. Prý ať si vyberu hodinky. Generál vyhrnul rukáv a na ruce měl hodinky, že mi nějaké dá, ať si vyberu. Já říkala, že nechci. Tak se ptá, co chci. A na stole byly párky a já jsem na ně měla obrovskou chuť, za války byly strašně málo. Tak jsem se najedla párků. A když jsem přišla domů a řekla to tatínkovi, tak ten se chytil za hlavu a říká: ‚Holka, holka, kvůli párkům jsi nechala hodinky. Ony musely být drahé!‘ Jinak, vím, že byl Sýkora pochovaný na rohu před radnicí, nosili jsme mu tam květiny.“

  • „Stálo tam pět řad domů a všude bylo veselo, podobně jako na vesnici. Každý se s každým znal. Ženy málokdy chodily do práce, na šachtě pracovali a vydělávali muži. Jinak se sedělo na verandě, popíjelo se kafíčko a bylo veselo. V kolonii se organizovaly dožínky, kácení máje, bylo tam fotbalové a sokolské hřiště, hrálo se loutkové divadlo. Stály tam vily, ve kterých bydleli inženýři. A pak si pamatuji dům zvaný štajgrhaus. V něm bydleli štajgři – a ti měli krásné, uzavřené dvoupokojové byty. Ne jako my v kolonii, kde byly společné záchody venku.“

  • „Přišel Jugoslávec, přinesl nám plný košík fíků a začal plakat, že je u nás válka. A my jsme se mu smáli a nevěřili a on říkal, že přesvědčíme sami, že válka je. Oni to tam těžko nesli. Přinesli nám pro děti mléko, nevěděli, co by nám ještě dali. Jugoslávci s námi cítili, to jsem tehdy byla překvapená. Dokonce nám dali možnost vyměnit si české peníze, ať se můžeme dostat domů.“

  • „Viděla jsem rozbořené domy, půlka stála normálně a druhá půlka byla vidět i nábytek a vše. Už nevím, které domy to byly přesně, byla jsem z toho vytřeštěná až hrůza. Když jsme přešli přes plot na hřbitov, tam byl vykopaný společný hrob pro mrtvé, a oni je tam házeli.“

  • „Tatínek mi vždy říkal, že na prvního máje jsou průvody a hraje hudba. Vždycky bývala v Přívoze na náměstí a bylo tam veselo. Měla jsem kamarádku Věru Halfarovou a ta mě přesvědčila, že se tam půjdeme podívat. Tak jsme šly samy dvě po Nádražní třídě až do Přívozu – a tam nic. Ale viděly jsme, jak lidi drancovali obchody.“ – „Jako že kradli?“ – „Kradli, rozbíjeli výlohy. Mysleli si, že se na to nepřijde. My jsme se jenom dívaly, jeden bral kapesníky, druhý něco jiného. Zrovna jsem křičela v rozrušení na Věru, když přišli četníci – a my utíkaly pryč jako o závod. Bály jsme se. Čekaly jsme muziku, a lidé tam drancovali.“

  • „Bylo to hrozné. Já jsem v tu dobu, kdy bylo největší bombardování Ostravy, měla zrovna nemocné oči a ležela jsem na očním oddělení v nemocnici na Fifejdách. A najednou se taťka dozvěděl, že do nemocnice spadla bomba, tak přijel a hledal mě. Následně mě vlastně z té nemocnice ukradl, nedíval se, co mám nebo nemám na sobě. Zkrátka, chtěl mě vzít strašně domů a vytáhl mě. Měl kolo a na něm mě vezl. Mezi nemocnicí a hřbitovem byla udělaná taková hráz a tatínek ji spolu se mnou přešel. Když jsme byli u hřbitova, tak jsem viděla, jak vozili raněné. Tenkrát byl myslím největší požár v Rütgersu, to byly chemické závody v Mariánských horách. Z těch vozili ony popálené muže. Bylo to strašné. Oni, to víte, plakali, někdo křičel bolestí. A pak jsme jeli přes Ostravu a viděla jsem polorozbořené, vykuchané domy, kde byl vidět nábytek a vnitřní vybavení. Bylo to hrozné. Ale ta bomba v nemocnici nevybuchla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 13.12.2021

    (audio)
    délka: 01:38:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přinesl plný košík fíků a začal plakat, že je u nás válka

Ludmila Kaděrová (Kleinová), 1952
Ludmila Kaděrová (Kleinová), 1952
zdroj: Archiv Ludmily Kleinové

Ludmila Kleinová, rodným příjmením Kaděrová, se narodila 19. 4. 1938 v hornické kolonii Na Františkové v Ostravě-Přívoze. Její tatínek a další příbuzní pracovali na šachtách v Ostravě a okolí. V době německé okupace byla svědkem pochodů nacistických vojenských a propagandistických složek centrem města. V pozdějších letech války se kvůli leteckým poplachům často ukrývala v podzemních krytech. Během největšího náletu spojeneckých letadel na Ostravu 29. 8. 1944 byla v nemocnici na Fifejdách. Po přečkání útoku byla svědkem transportu raněných a následně ji vyzvedl tatínek, který pro ni přijel na kole. Při cestě domů sledovala na městském hřbitově přípravy hromadného hrobu pro neidentifikovatelné oběti náletu. Na začátku května 1945 viděla rabování obchodů v Ostravě-Přívoze. Krátce po osvobození se na Nové radnici v Moravské Ostravě účastnila slavnosti, během které seděla na klíně vysokému důstojníkovi Rudé armády. Mělo se jednat o generála Jeremenka. V prosinci 1945 se přestěhovala spolu s rodinou do pohraničí, kde několik měsíců obývali domek spolu s původními německými majiteli. Krátce po smrti otce v září 1946 odcestovala ke svým příbuzným do dělnické kolonie Oderka v Ostravě-Přívoze. Zde potkala svého budoucího manžela Ladislava Kleina. Ze svazku vzešly postupně tři děti a v roce 1956 se rodina přestěhovala do rozestavěné Poruby. V srpnu 1968 byli na dovolené v Jugoslávii a po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR viděli, jak místní občané projevují napadené zemi podporu. Cestou zpátky byli ve Vídni chvíli umístěni ve sběrném táboře pro Čechoslováky, kteří se vraceli ze zahraničí, a pro ty, kteří utíkali z přepadené vlasti. Ludmila Kleinová se vyučila pánskou krejčí a profesi se věnovala až do důchodu. V roce 2021 žila v Ostravě-Porubě.