Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník Jiří Kleker (* 1957)

• narozen 18. srpna 1957 ve Frýdlantu

• otec Jiří Kleker strávil pět let v lágru v Jáchymově coby politický vězeň

• pamětník se vyučil automechanikem, byl členem organizace Junák

• vojnu strávil u tankistů ve slovenském Martině a v Mikulově mezi trestanci

• při srpnové invazi sovětských vojsk v roce 1968 nechával jeho otec podepisovat okupanty petice proti jejich vstupu

• roku 1987 byl hlavním strůjcem protestu proti vybudování silničního průtahu městem Frýdlant

• revoluční listopadové dny roku 1989 strávil převážně v Praze, účastnil se shromáždění a ve Frýdlantu jako první vyvěsil československou vlajku

• v roce 2022 žil ve Frýdlantu

V roce 1987 se rozhodlo vedení Frýdlantu v Čechách udělat průtah městem. „Lidem lhali, že to je kvůli Polsku, mezinárodní dopravě. Měli otevřít pískovny v Pertolticích a přes Frýdlant mělo každý den jezdit sem a tam osm set tater,“ vysvětluje pamětník. „Ještě měli dělat odbočku na Višňovou a vagonovat na vlak. I tam měla jezdit auta. Bývali by rozpůlili město. Museli by navíc udělat minimálně dvoumetrový val, na kterém by byla ta silnice.“

Jiří Kleker byl hlavním iniciátorem protestu proti tomuto plánu. Sehnal 1700 podpisů a poslal je komunistickým politikům Vasilu Biľakovi a Milouši Jakešovi. Jako řešení navrhl společně s kolegy, dvěma doktory, obchvat Frýdlantu. Přišli na to, že obchvat by byl dokonce levnější než průtah. A samozřejmě šetrnější k životnímu prostředí...

„Netušil jsem, že petice může mít takový dopad. Stala se z toho obrovská aféra, co se prý děje ve Frýdlantu za revoluci,“ vzpomíná pamětník. „Chtěli mě kvůli tomu vyhodit z práce. Zavolali si mě na úřad, byl tam zástupce od Jakeše a že se průtah posoudí, že na to Jakeš vyčlení odborníka. Sešli jsme se pak v Liberci ve Stavoprojektu a inženýr Kárník z Pragoprojektu to celé zatrhl. Na jednání na Stavoprojektu jsem byl, myslím, že v září 1989. Město už mělo na průtah vyčleněné peníze, ale nemohlo kopnout.“ Pak přišla v roce 1989 sametová revoluce a k výstavbě průtahu ani obchvatu nedošlo.

Statek rodině dvakrát zbourali

Jiří Kleker se narodil 18. srpna 1957 ve Frýdlantu. Matčini rodiče se do tohoto severočeského města přistěhovali po válce v roce 1945 od Čáslavi. Koupili statek, který jim však po roce zbourala armáda a vystěhovala je. Našli si další, ale až na třetí pokus se konečně mohli usadit v malém domku. Maminka chvíli pracovala v podniku Fryba a pak až do důchodu v Tibě, tiskárně textilu. Pamětník jako dítě často navštěvoval prarodiče, ale pak se odstěhovali do Milovic. Když v roce 1968 okupovala Československo sovětská armáda, vystěhovali je do Pardubic.

Otec Jiří Kleker se narodil v Šárovcově Lhotě u Ostroměře nedaleko Jičína. Tatínek mu zemřel v sedmi letech a maminka pracovala u sedláka jen za jídlo, aby uživila jeho a jeho o pět let starší sestru. Žili společně s další rodinou v podnájmu. Sestra musela v patnácti letech odejít z domu a také jít sloužit k sedlákovi. „V sedmi letech roznášel poštu jen za to, že mu tamhle dali vajíčko, tamhle namazaný chleba se sýrem. Neměli vůbec nic,“ říká pamětník, co mu otec vyprávěl.

Otec si jako politický vězeň odseděl pět let

V říjnu 1948 zatkli otce a jeho kamaráda v turistickém středisku Babylon u Domažlic. Odvezli je do Plzně a později na Pankrác. Teprve tam se Jiří Kleker dozvěděl, že chtěl údajně ilegálně překročit hranice. Odsoudili ho a poslali do Kladna. „Dostal dva roky natvrdo za přechod hranic, přitom ho ani na hranicích nechytili, koupali se jen v rybníku v Babylonu,“ říká syn Jiří Kleker. Protože vězni měli v Kladně volnější režim a chodili ve skupinách po městě, tak utekl.

Schovával se v Liberci a po čase dostal tip na Ernsta Meerblicka ze Žitavy, který mu měl pomoci. Meerblick ho u sebe nechal jednu noc přespat, vyměnil mu koruny za marky a posadil ho na vlak do Berlína. Ale dříve, než se vlak rozjel, obstoupili ho vojáci a policisté. To už Jiří Kleker věděl, že si pro něj jdou. Zatkli ho a odvezli do věznice v Rumburku. Syn Jiří Kleker popisuje, co se otci ve vězení po pár dnech přihodilo: „Najednou se otevřelo okýnko, někdo mu řekl, aby k němu šel a nastavil ucho, a pošeptal mu, že Ernst Meerblick je mrtvý.“

Uměl svářet a to ho zachránilo

Z Rumburku ho odvezli rovnou do Jáchymova, vězeňského tábora u uranových dolů, dostal pět let nepodmíněně. Pustili ho v roce 1953 na amnestii po smrti prezidenta Klementa Gottwalda, dva měsíce před koncem trestu.  Doma byl asi půl roku a povolali ho na vojnu. Dva a čtvrt roku sloužil u Pomocných technických praporů (PTP) a Technických praporů. Pak poznal v Liberci svoji budoucí ženu, vzali se.

Nikde ho nechtěli coby bývalého politického vězně zaměstnat. Jelikož byl ale manuálně zručný, nakonec se uchytil. Jako jediný na Frýdlantsku uměl kovat koně, koval pro všechna jednotná zemědělská družstva a státní statky na Frýdlantsku. Také ho zaměstnali v podniku Prefa v Řasnici, protože dokázal i svářet. To ho tehdy pravděpodobně zachránilo i v uranových dolech, kde musel v rámci svého věznění pracovat. „Sháněli někoho, kdo umí dobře svářet, a protože to uměl, vytáhli ho z dolování uranu,“ vysvětluje pamětník. „Vždycky mi říkal, že mu to zachránilo život. Říkal, že tam třeba do půl pasu rubali v ledové vodě. Po revoluci mi vyprávěl, jak tam byli lidé třeba tak zoufalí, že jeden utíkal k plotu, i když věděl, že ho zastřelí. Zastřelili ho a ležel tam týden. Svítilo slunce. Táta mi říkal: ‚Neumíš představit, jaký je to smrad, když se tělo rozkládá, od ptáků vyklované oči, hrůza. Tohle dělali Češi Čechům, žádný Němec, Češi a Slováci.‘“

Byl jsem vychovaný jinak než většina dětí

Na dětství vzpomíná Jiří Kleker v dobrém. O sedm let starší sestru si rodiče osvojili. „Myslím si, že v životě mezi námi rodiče nedělali rozdíl,“ hodnotí. V neděli s nimi hrál táta na dvoře fotbal, pořádali badmintonové turnaje, v zimě sáňkovali a lyžovali.

Učil se dobře a otec mu dal úplnou volnost. „Já jsem měl život na nic, tak ať si kluk užije,“ říkával. „Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy do půli zad, což se režimu nelíbilo.“ Ostatním dětem v okolí rodiče říkali, aby byly zticha, nemluvily, u Klekerů to bylo obráceně. „I když si otec odseděl pět let jako politický vězeň, učil mě, abych říkal nahlas své názory.“

Pamětník třeba nikdy nebyl v Pionýru. „Tady ve Frýdlantu se vědělo, že táta byl v base,“ vzpomíná Jiří Kleker. Od dětství věděl, že jeho otec byl politický vězeň. Podrobnosti neznal, otec o tom odmítal mluvit, protože by mu prý nevěřil. Obrázek minulosti mu pomohla poskládat babička. Tatínek se rozpovídal teprve po revoluci, když viděl, že se o těchto věcech začalo veřejně mluvit. Největší hořkost cítil, když říkal, že takto ubližovali Češi Čechům.

Táta lezl po tancích s peticemi proti okupaci

Na srpnovou invazi sovětských vojsk v roce 1968 si pamětník pamatuje dobře. „Ráno jsem se probudil, táta hrozně nadával. A to už jsem slyšel takový rámus a tady jezdily tanky. Pro dítě to byla velká událost, jak ve městě stály fronty tanků. Táta po nich lezl a nechával jim podepisovat petice proti jejich vstupu. Ani nevěděli, co podepisují. Někteří ani neuměli psát, dali tam křížky,“ popisuje pamětník.

Jiří Kleker byl v té době členem Junáka, který ve Frýdlantu roku 1968 založili. Po téměř dvou letech komunisti Junáka opět zakázali. „Každý týden jsme chodili výlety, byli jsme na dvou táborech. V Bratříkově u Železného Brodu a v Bedřichově. Tam se všechno pálilo, protože se vědělo, že už je konec,“ vzpomíná pamětník.

Když v roce 1972 vyšel základní školu, chtěl jít na průmyslovou školu, na obor slaboproud. Přijímací zkoušky udělal, ale napsali mu, že ho pro velký počet uchazečů nepřijmou. „Ředitel školy tenkrát řekl, že není možné, že mě s tak dobrým prospěchem nepřijmou, a napsal za mě odvolání,“ vzpomíná Jiří Kleker. „A jemu poslali, ať do toho moc nestrká prsty, nebo ho vyrazí.“ Šel se tedy učit na automechanika do Liberce.

Na vojně byl mezi kriminálníky

Povinnou dvouletou vojenskou službu nastoupil pamětník v roce 1976 ve slovenském Martině. Půl roku byl u tankistů. Už tehdy mu připadalo zvláštní, že ho poslali až na Slovensko a pak do Mikulova, přičemž všichni ostatní šli jinam. V mikulovském vojenském útvaru byli samí horníci z Ostravska, propuštění z kriminálů, kterým bylo už kolem sedmadvaceti, a teprve šli na vojnu. 

„Byla s nimi nakonec krásná vojna, žádné nástupy, volno, neskutečné,“ hodnotí pamětník. Až po dlouhé době zjistil díky kamarádovi, že do Martina ho armáda poslala omylem, kdežto Mikulov měl za trest coby syn politického vězně. 

Z automechanika se stal řidič autobusu

Po vojně, ze které se vrátil domů jako svobodník, poznal brzy svoji budoucí manželku, roku 1979 se vzali a ve stejném roce se jim narodil syn Jiří. Vystudoval v Olomouci filozofii a češtinu, třináct let pracoval v Památníku Terezín a asi od roku 2019 učí na Střední škole pedagogické, hotelnictví a služeb v Litoměřicích. V roce 1982 se manželům narodila dcera Ilona, která se stala sociální pracovnicí.

Dva nebo tři roky se Jiří Kleker živil jako automechanik a pak asi devatenáct let pracoval v Dřevozpracujících závodech ve Frýdlantu. Po celé republice vozil ženy ze zásobování. Po revoluci koupil podnik podnikatel, jehož otec dělal v Dřevozpracujících závodech  řadu let náměstka. Po jeho smrti syn firmu začal rozprodávat a zanikla. Pamětník si musel najít novou práci. Zaměstnali ho jako mistra skladu v nově otevřené frýdlantské firmě Lucas. Od roku 2008 pracoval skoro šest let ve Vratislavicích nad Nisou ve firmě Auto Koutek a nakonec jezdil autobusem. Za volantem přesluhoval ještě v důchodu.

Ve Frýdlantu se lidé během revoluce báli

Sametová revoluce, během níž se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim, nenechala Jiří Klekera v klidu. „V pátek jsem slyšel, že se v Praze něco stalo, tak jsem si tam v pondělí naplánoval cestu,“ vzpomíná. „Všude jsem viděl plno kamer, britskou televizi BBC, byl jsem tam ještě s jedním klukem, bál se tam jít, ale já byl drzý, vlezl jsem všude.“

Půjčil si od otce auto a do Prahy pak jel ještě ve středu 22. listopadu. O víkendu nechyběl na obrovské demonstraci na Letné a 27. listopadu 1989 se zúčastnil generální stávky i s manželkou a kamarádem. „Nádherná atmosféra, to se nedá s dneškem vůbec srovnat. Když jsem přijel odtamtud do Frýdlantu, tak tady byl ještě totální komunismus, každý se bál,“ vzpomíná Jiří Kleker. „Československou vlajku jsem tady v listopadu 1989 vyvěsil jako první.“

V Dřevozpracujících závodech, kde v té době pracoval, ho zvolili předsedou odborů. První svobodný odborový sjezd se odehrál v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze, dnešním Výstavišti. Otec byl vůči změnám ostražitý. „V osmašedesátém byl plný elánu, že se tu něco změní, a pak všechno zastavily tanky,“ vysvětluje pamětník.

Celý Václavák nadával na komunisty

Podle Jiřího Klekera se podobně skepticky stavěli k sametové revoluci i další lidé ve Frýdlantu. „Všeho se báli, i dřív. V Mikulově jsem si na vojně našel holku a rok a čtvrt jsem k ní chodil, tak jsem viděl, že tam jsou lidi jiní. Jsou  starousedlíci a jsou k sobě slušní. Tady ve Frýdlantu se pomlouvají, závidí si, každého z něčeho podezřívají. V Mikulově se sešli, dali si vínko, každý den si popovídali,“ hodnotí.

Pamětník ale věřil, že opravdu přicházejí velké změny. „Tohle už zastavit nešlo, Praha zvedla celou republiku. Když jsem tam přijel a slyšel jsem, jak celý Václavák nahlas nadává na komunisty, tak jsem si říkal, že je s nimi definitivní konec,“ vzpomíná Jiří Kleker. „Nebylo to tak, že by jeden člověk z davu vykřikl, tam řvalo sto tisíc lidí.“

Vývoj společnosti po roce 1989 ho ale optimismem nenaplnil. „Ze začátku byli lidi šťastní. Jenže pak vidíte, že to tady ovládají děti komunistů, kteří tady vládli předtím,“ uzavírá Jiří Kleker.