Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Klement (* 1924)

• narodil se 4. října 1924 v Dlouhé Vsi u Havlíčkova Brodu ve velmi nuzné smíšené česko-německé rodině

• ve svých 18 letech musel narukovat do wehrmachtu

• prošel výcvikem na polském území, bojoval na řadě míst Evropy

• v roce 1944 padl do amerického zajetí u Monte Cassina, později byl předán Francouzům, kteří ho poslali na práci do svých severoafrických kolonií (Maroko, Tunisko, Alžírsko)

• domů byl vydán až v roce 1947

• dlouho o svých válečných zážitcích odmítal hovořit, protože bojoval ‚na té špatné straně‘

Dětství v chudobinci

Ondřej Klement se narodil 4. října 1924 v Dlouhé Vsi u Havlíčkova Brodu. Jeho rodina patřila mezi nejnuznější ze vsi – spolu s další rodinou a několika starými lidmi bydleli v místním chudobinci. Otec se jmenoval taktéž Ondřej a matka Kateřina. „Táta byl u sedláka, pomalu celej život, krmil dobytek, a máma byla věčně doma, protože vychovala čtrnáct dětí. Do práce jít nemohla. Já jsem vyrost opravdu v nejchudší rodině ve vsi. V tom chudobinci, tam byly taky babky, a ty chodily žebrat a mě si vzaly s sebou, jako fakana, a máma byla ráda, že jsem šel. Oni říkaly, že když mají s sebou malýho kluka, že jim ti sedláci víc daj. Tak jsme chodili k těm sedlákům žebrat. Dali nám kousek chleba nebo talíř polívky.“ Vychodil německou obecnou školu a ve svých deseti letech nastoupil do služby k jednomu z místních sedláků. „Pásl jsem tam krávy, nosil jsem dříví, nosil jsem vodu… a takovou práci jsem měl.“ Protože jeho matka byla německé národnosti a i ve vsi bylo dost německého obyvatelstva, hovořilo se doma německy. „Tam byli Češi a Němci pomalu napolovic v té vsi, takže se prakticky používaly obě ty řeči. Já jsem uměl česky tak jako německy. Ona tam byla taková ‚dlouhovesština‘, to byla taková řeč ani česky, ani německy. To byla taková řeč, že by ani opravdickej Němec tomu nerozuměl, Čech taky ne. To byla taková matlanina.“ Správně německy se naučil až později, v armádě.

Hmotná bída, v níž narátor vyrůstal, je dnes již těžko popsatelná. Hlavní starostí rodičů bylo, jak se postarat o své děti, na nějaké hloubání o okolním světě nezbýval ani čas, ani síly. „[Rodiče] Masaryka měli rádi, ale my jsme měli strašnou bídu, to si nedovedete ani představit. Matka byla Němka. Táta, kolikrát jsem tomu ani nerozuměl, mně připadalo zkrátka, že se k Čechům hlásil, on se nehlásil k Němcům, on se hlásil k Čechům. Když šel do hospody, tak do český hospody.“ Dále je třeba pamatovat na to, že v tehdejší době se informace šířily daleko pomaleji než dnes a že události, které jsou námi dnes nahlíženy jako „klíčové mezníky dějin“, nemusely tak být tehdy vůbec vnímány. To, co bylo i zdánlivě daleko od každodenního života takto nuzných lidí (a jistě nejen jich), tomu nevěnovali pozornost, netýkalo-li se jich to bezprostředně.

Hitlerova mládež

Po březnu 1939 vstoupil do nacistického mládežnického sdružení Hitlerjugend. „... pro mě to bylo osobně takový dobrý. My jsme se někam podívali, dělali se všelijaký pochody… to bylo něco jako Pionýr. Jak začla válka, tak za mnou přišel [vedoucí HJ] a hned mi řekl: ‚Já jsem tě tam taky napsal, seš tam napsanej.‘ Všichni Němci z vesnice [tam vstoupili]. Jeli jsme třeba do Jihlavy. Teď já jsem nikde v životě nebyl. Já jsem nikam [předtím] nepřišel, leda z Dlouhý Vsi do Přibyslavi, vždyť to je kousek.“ Pro chlapce, který vyrůstal v bídě i na tehdejší poměry extrémní, byla tato organizace jistě přitažlivá – ukazovala mu, že má nějaký prostor pro různé volnočasové aktivity, které dosud jistě nepoznal, a také to, že má vůbec nějaký volný čas, nejen pracovní povinnosti.

Začátek války

Pochod německé armády přes malou vesnici na Vysočině na jaře 1939 byl pro místní děti spíše atrakcí, jen stěží si tehdy mohly být schopné představit si, co to znamená a jak hrůzné následky to bude mít. „Ta [německá] armáda potom přišla, když obsadili Československo. U nás je křižovatka silnic – jedna jde skrz ves a jedna šla tady z Brodu přes Dlouhou Ves na Přibyslav. Na tý křižovatce stáli Němci a vítali je. U tý český hospody zas stáli Češi a mávali jim taky. Ona to byla doba úplně bláznivá. To mávání já jsem ani nesledoval, protože tehdy v tom věku jsem ještě ani, abych řekl upřímně, kloudně neviděl auto. Teď tady vidím tanky, to bylo něco pro takový kluky, jako jsem byl já. Tak jsme utíkali za nima. Oni [němečtí vojáci] se tomu akorát smáli.“

Na vojnu

Jako etnicky poloviční Němec podléhal branné povinnosti. „Já sám jsem musel na vojnu, to už jsem věděl, kolik jich ze vsi padlo, tak se mně tam taky dvakrát nechtělo, protože už jsem věděl, co to je.“ V té době měl pochopitelně pouze hrubou představu o tom, jak to na frontě vypadá. Skutečnost měl poznat o něco později na vlastní kůži. V roce 1942 byl odveden jako voják wehrmachtu. „Ve dvaačtyřicátým roce jsem už narukoval. Odvod – on se na vás podíval, ani nevím sám, jestli to byl doktor, a [řekl] dobrý. Oni nás zatáhli na vojnu a tam nás potom teprve trošku prohlíželi, ale když už jsi měl ty roky, no tak už nás tam pozvali do tý armády. [Podle odvodové komise] byl každej schopnej, kdyby přišel po jedný noze, tak možná, ne…“ To, že byl odveden do německé armády, přestože pocházel ze smíšeného manželství, nebral ale tehdy nijak úkorně – u nich ve vsi to byla ostatně běžná praxe, všichni jeho vrstevníci byli odvedeni a nebylo téměř způsobu, jak vojenské službě uniknout. Ze svého okolí si vzpomíná jen na případ jednoho mládence, který měl tak zkroucené dolní končetiny, že téměř nemohl chodil, a proto byl uznán neschopným vojenské služby. Základní výcvik prodělal v saském městečku Chemnitz (Saská Kamenice), pak byl převelen na polské území, poblíž slovenských hranic. „Tam byl výcvik, režim tam byl tedy tvrdej, to je bez debat, to se s váma nikdo nějak nematlal. Já jsem byl potom u pěchoty, my jsme měli pušky a kulomety. Já jsem se nedostal k dělům nebo těžkejm zbraním, to ne. Byl jsem pěchotář. [Jídlo] nebylo nic moc, ale šlo to, dalo se žít.“

V boji

Vojáci byli utužováni v přesvědčení, že bojují za správnou věc pro svého Führera. „To bylo do vás nacpáno. Když to je dneska těžko říct: člověk neměl ani z toho ten rozum. Já jsem to bral [tak] – byl jsem vojákem a oni vás tak přesvědčili, že to musí bejt, že ta válka musí bejt a že to dělaj dobře. Tomuhle jsme věřili pomalu všichni.“ Potom byl spolu se svými spolubojovníky převezen do belgického Gentu, poté do Holandska. „My jsme tam hlídali to pobřeží, to moře, protože se domnívali, že by se tam mohli Američani [vylodit]. Tak jsme to tam hlídali, celý pobřeží. Kam jsem potom přišel? Já jsem byl ve všech státech, nevím ten postup, pak jsme taky byli v Jugoslávii, tam jsme zase měli potyčky s partyzánama… Když jste byl na normální frontě, tak jste věděl, že tady jsem já a tady naproti je druhej. Partyzán, ten byl zákeřný… Raněn jsem nebyl, měl jsem hodně namále, ale… “ Posledním bojištěm, kterým prošel, než upadl do zajetí, bylo Monte Cassino. „Byli jsme v zákopech, to bylo taky nanic. To bylo noc co noc, sedět venku v zemi – to jste si vykopal díru… Ke konci už potom, když už jsem byl u toho Monte Casina, tak už jsem věděl, že je to prohraný, protože jak můžete věřit tomu, že vyhrajete, když jsme furt couvali zpátky. Furt jsme ustupovali, tak to bylo jasně vidět, že to je nemožný tohlecto, když tam sám důstojník říkal: ‚Tohle už je beznadějný. Já jsem byl na ruský frontě a vidím tady to samý.‘ Když jste to viděl, jaká ta přesila byla…“ U Monte Cassina byl zařazen k zásobování. „Oni tu potravu, munici a to všechno vozili autama, kam to až šlo. Já jsem tam byl v takový rozstřílený vesničce, tam to [tj. náklad] vyložili a my jsme každej dostal k dispozici osla, tohos potom napakoval, měls [přidělenou] určitou posádku, věděl jsi, kde leží, a večer jsme vyšli do těch hor. To bylo na celou noc, protože to nebyly hory jako někde tady, tam to byly úplný bludiště, to byly takový cesty – nemohl ses nikde schovat. Voni [nepřátelé] si ve dne ty cesty zaměřili, tak nás tam kolikrát přepadli, my jsme vždycky měli štěstí: honem jsme utíkali na nějakej kopec, abysme se dostali na druhou stranu, aby na tebe nemohli. Podle ozvěn v horách už jsem věděl, který dělo kam střílí.“

Zoufalství u Monte Cassina

Protože situace již byla bezvýchodná, chtěl se Ondřej Klement dostat do zajetí, nejlépe do amerického. „To jináč už nešlo, tohle se nedalo zmoct. Já když jsem potom šel do zajetí, a když jsem to viděl, proti komu jsem vlastně bojoval… To by člověk nad tím snad brečel, vždyť to byla úplná sranda, proti takovýhle přesile… [Do zajetí jsem padl] 14. května ve čtyřiačtyřicátým. To bylo u Monte Casina. My už jsme na to hráli, že se vzdáme, ale voni furt stříleli, a tam byl jeden důstojník a ten sám řekl: ‚Tohle už je beznaějný,‘ a sám zdrhl. A já jsem si ještě myslel: ‚Kruci, proč jsem neutekl s ním?‘ My jsme utekli teprv za chvíli, protože voni ještě furt stříleli. Palba furt ještě šla. Já jsem říkal: ‚To je ještě nebezpečný vylízt.‘ Slyšeli jsme, jak dole jezděj po silnici tanky, pak jsme se tři sebrali a utekli jsme. Tenhle důstojník, co utekl jako první, už tam ležel mrtvej. Utekl zkrátka brzo, furt ještě ta palba tam existovala. Ležel tam ve škarpě, celej v krvi. Tak jsme utekli přes silnici takhle dolů, tam byla silnice, tam už jezdily tanky a hned pod tím byla taková pěšinka a dalo se utýct do takový úžlaby. Tak jsme se tam schovali. Potom jsme tam našli takovej bunkr, tak jsme tam vlezli. My jsme věděli, že ustupujem, tak jsme si říkali, že v noci utečeme k naší posádce, že bysme tu frontu prošli v noci. Všichni tři jsme tam byli a zaspali jsme. Byli jsme tak utahaný, to se vůbec nedá povídat. Byli jsme už zničený. Ráno jsme se probudili, a von už tam stál černoch nad náma. Jen jsme se podívali ven z tý díry, a už tam byl americkej černoch. Ten nás tam zblejsk a teď tam hned přišel, pušku měl. Museli jsme dát ruce vzhůru, nás tam vochmatal. Měl jsem vojenskou knížku, tu si vytáhl a měl jsem tam pohlednici. To mám jako dneska úplně před očima. Teď se na to podíval – moje matka byla dost nábožensky založená, tak poslala pohlednici, a tam byla [Panna Marie] a ještě tam bylo napsáno, abych to nezahodil, dokud tohle budu mít u sebe, tak že se mi nic nestane. No a náhodou to vyšlo. Teď von mi to vytáhl, tu vojenskou knížku a pohlednici a teď takhle na mě ukazoval… že to je moje ženská! Ale měl jsem strach. Říkal jsem si, že nás stejně zastřelí. “

Zajetí jako východisko

Snad každý voják prohrávající armády někdy pomýšlel o tom, že se nechá zajmout, aby nezemřel zbytečnou smrtí, tváří v tvář několikanásobné přesile. „Já osobně jsem přemejšlel, když jsem byl potom na frontě, kdybych se odsud mohl dostat do zajetí, šikovně. Ale ono to nebylo tak jednoduchý. Kdybyste utekl, tak byste dostal kulku třebas z vlastních vojáků. Tam zkrátka vládl strach i něco říct proti vládě nebo říct, že ‚Hitler je vůl‘, nebo kdybych řekl, že je špatnej, tak by mě zavřeli. To, co bylo nařízený, zkrátka co nařídili, to bylo správný. Tím je věc odbytá a drž hubu. Tam byl takový režim – co bylo nařízený, to se muselo províst. Dneska to třeba tak není, ale člověk neměl žádnou cenu.“

Zajatcem

Ondřej Klement byl tedy zajat. Podle svého přání se dostal do amerického zajetí. „Netrvalo to dlouho a přijel tam americkej džíp. Řídil to nějakej Polák, jak promluvil, tak jsem to poznal. Naložil nás, všichni tři jsme seděli vzadu, a odvezl nás na takový shromáždiště. Už tam byli nějací zajatci, bylo nás tam [celkem] asi patnáct nebo dvacet. Odtamtud nás potom převezli ještě jinam, a tam jich [zajatců] bylo zase víc. Potom nás zavedli do takovýho statku, tam byly samý chlívky, tam jsme si museli sednout na zem po třech [do těch chlívků]. Tam nás třískali a mlátili… Když nás tam vedli, tak mě jeden praštil, že bych se snad svalil, ale tam ze sebe musíš vydat poslední, co ze sebe můžeš vydat, protože jak zůstaneš ležet, tak vytáhne pistoli a zastřelí tě. Bez ohledů, nebude se s tebou matlat.“ Z tohoto provizoria byl zakrátko, spolu s ostatními, převezen do amerického zajateckého tábora u Neapole. „Tam byla obrovská louka, to si pamatuju jako dneska, tam už s náma jednali slušně, lidsky. Vyfasovali jsme stany, takový podlouhlý, a leželi jsme [tam] čtyři.“ Doufal, že u Američanů již zůstane a že se mu podaří dostat se do Spojených států. O svých snech hovořil se svým přítelem a krajanem, který pocházel z Bartošova, vesnice ležící poblíž Dlouhé Vsi. Brzy byl ale předán Francouzům, kteří ho převezli na práci do svých severoafrických kolonií. „Měli jsme jet do Washingtonu, ale najednou tam přišli nějací Francouzi a řekli, že mají taky nárok na zajatce. Na práci [nás] potřebovali.“ Zajatci byli vybráni náhodně – Ondřej Klement připadl Francouzům, jeho přítel zůstal u Američanů, skutečně se do Spojených států dostal a žije tam dosud (pokud tedy nezemřel.) Prvním cílem Ondřeje Klementa a dalších bylo Maroko. „Francouzi nás naložili [na loď], pluli jsme kolem Sardinie, Korsiky, a to jsme každou chvíli stáli, protože to ještě bylo za války a to tam ještě operovaly německý ponorky. Takže jsme každou chvíli museli stát a museli jsme mít na sobě vesty, kdyby něco…“ Plavba trvala asi jeden den, vylodili se v Casablance. V Africe „…já jsem většinou dělal na dráze. Podbíjel jsem pražce. To jsem dělal na takovejch místech, že vůbec nevím, kde jsem všade byl.“ Zajatci byli přesouváni libovolně podle potřeby; Klement pracoval kromě Maroka ještě v Tunisku a Alžírsku. Pracovní podmínky byly náročné, hlavně kvůli vysilujícímu a neustálému vedru a také vzhledem k tomu, že jídla i pití bylo málo. Kromě práce na dráze pracoval jako česač ovoce v sadu s pomeranči a mandarinkami. Sebrané plody se exportovaly do Evropy. Jejich pracovními kolegy byli místní obyvatelé. Francouzi byli jen jejich dozorci. „[Arabové] ty na nás drželi, ty by pro nás bejvali snad i dejchali. A [pořád říkali], že Arab a Němec drží dohromady. To stačí ukázat takhle: kif, kif [gesto přátelství se vyjadřuje třením ukazováčků o sebe – pozn. aut.], to oni [Arabové] kolikrát stáli za rohem, takhle zdálky [to ukazovali], to Francouzi nesměli vidět. My už jsme věděli, co to znamená – že držíme dohromady.“

Po válce

Dnes si ani přesně nevzpomíná, kdy a kde se dozvěděl o konci války. Počítal s tím, že se co nejdříve dostane domů. „Já jsem tam byl až do sedmačtyřicátýho.“ Po konci války byl převezen do Francie a zde opět pracoval jako pomocný dělník – znovu zde dělal práci, kterou nikdo jiný dobrovolně dělat nechtěl. Zpět domů se dostal díky tomu, že si jej vyžádali jeho rodiče. „Táta mi říkal, že byli až v Brně. Šli za starostou. Moji rodiče tady zůstali, [ostatní] Němci byli vystěhováni. [Moje matka] chtěla mermomocí pryč.“ Matka musela čelit nadávkám kvůli své národnosti, proto se několikrát sbalila, rozhodnuta odejít s ostatními, ale vždy se zase vrátila. „Já jsem přišel domů a až tam jsem se dozvěděl, že ti Němci jsou pryč.“

Ondřej Klement se dostal do Marseille a odsud byl propuštěn na svobodu. Po třech letech věznění v zajateckém táboře a dva roky po ukončení války. „Já jsem původně spekuloval, že bych zůstal v Německu, ale když jsem to Německo viděl… samý sutiny… Chtěl jsem tam zůstat, ještě jeden kluk tam [tj. na cestě domů] byl se mnou, ale když jsme to viděli – stáli jsme v Norimberku asi dvě hodiny, tak jsme mohli jít ven z toho vagonu, tak jsme to [tam] prošli. No, to bylo… to se nedá vypravovat. Všechno úplně rozflákaný, tam nebyl barák celej! To bylo tak smutný…“

Po návratu domů pracoval nejprve v cementárně, potom jako šofér v podniku Ovoce – zelenina, kde zůstal asi čtyřicet let.