Ondřej Klement

"Ještě ti Taliáni se taky obrátili proti Němcům, tak jsme je šli odzbrojit. To nás zavezli večír do takový stodoly, tam jsme přespali a ten náš velitel nám řekl: ‚Neslíkejte se, v noci bude poplach.‘ Ve tři v noci zapískal, řekl nám: ‚Touhle cestou vyrazíte a přijdete na silnici a tam už na vás bude čekat tank.‘ Tak jsme vyběhli, když jsme tam přišli, tak už tam stál tank, ten byl připravený, a jeli jsme na kasárna. To byly takový starý kasárna. Teď jsme tam zůstali stát, zatloukli jsme a voni nic, furt vzdejte se, vzdejte se… A nic, tak ten, co tam byl s tím tankem řekl: ‚Kluci, schovejte se za tank a já tam bouchnu.‘ Tak tam vystřelil a Taliáni utekli…"

"Já jsem tam byl převezenej a teď jsem si myslel, že už zůstanu u Američanů. A ještě tam byl jeden kluk z Bartošova, to je sousední vesnice... Tak jsme mysleli, že pojedem spolu do Ameriky, měli jsme jet do Washingtonu, ale najednou tam přišli nějací Francouzi a řekli, že mají taky nárok na zajatce. Na práci [nás] potřebovali. No a teď to vyčíslili, ty čísla, a já jsem měl číslo 79 641, to si pamatuju dodneška. A Francouzi nás potom naložili v tom Oranu, nebo kde to bylo, ale to bylo tedy něco, vagon zavřeli..., ty vokeničky jak byly..., a co se vešlo, tam nacpali do těch vagonů..."

"Já jsem vyrost opravdu v nejchudší rodině ve vsi. [Rodiče] Masaryka měli rádi, ale my jsme měli strašnou bídu, to si nedovedete ani představit. Matka byla Němka. Táta, kolikrát jsem tomu ani nerozuměl, mně připadalo zkrátka, že se k Čechům hlásil, on se nehlásil k Němcům, on se hlásil k Čechům. Když šel do hospody, tak do český hospody."

"Ta [německá] armáda potom přišla, když obsadili Československo. U nás je křižovatka silnic – jedna jde skrz ves a jedna šla tady z Brodu přes Dlouhou Ves na Přibyslav. Na tý křižovatce stáli Němci a vítali je. U tý český hospody zas stáli Češi a mávali jim taky. Ona to byla doba úplně bláznivá. To mávání já jsem ani nesledoval, protože tehdy v tom věku jsem ještě ani, abych řekl upřímně, kloudně neviděl auto. Teď tady vidím tanky, to bylo něco pro takový kluky, jako jsem byl já. Tak jsme utíkali za nima. Oni [němečtí vojáci] se tomu akorát smáli."

"My už jsme na to hráli, že se vzdáme, ale voni furt stříleli, a tam byl jeden důstojník a ten sám řekl: ‚Tohle už je beznadějný,‘ a sám zdrhl. A já jsem si ještě myslel: ‚Kruci, proč jsem neutekl s ním?‘ My jsme utekli teprv za chvíli, protože voni ještě furt stříleli. Palba furt ještě šla. Já jsem říkal: ‚To je ještě nebezpečný vylízt.‘ Slyšeli jsme, jak dole jezděj po silnici tanky, pak jsme se tři sebrali a utekli jsme. Tenhle důstojník, co utekl jako první, už tam ležel mrtvej. Utekl zkrátka brzo, furt ještě ta palba tam existovala. Ležel tam ve škarpě, celej v krvi."

"[Arabové] ty na nás drželi, ty by pro nás bejvali snad i dejchali. A [pořád říkali], že Arab a Němec drží dohromady. To stačí ukázat takhle: kif, kif [gesto přátelství se vyjadřuje třením ukazováčků o sebe pozn. aut.], to oni [Arabové] kolikrát stáli za rohem, takhle zdálky [to ukazovali], to Francouzi nesměli vidět. My už jsme věděli, co to znamená – že držíme dohromady."

„Tam byli Češi a Němci pomalu napolovic v té vsi, takže se prakticky používaly obě ty řeči. Já jsem uměl česky tak jako německy. Ona tam byla taková ‚dlouhovesština‘, to byla taková řeč ani česky, ani německy. To byla taková řeč, že by ani opravdickej Němec tomu nerozuměl, Čech taky ne. To byla taková matlanina."

"Ve dvaačtyřicátým roce jsem už narukoval. Odvod – on se na vás podíval, ani nevím sám, jestli to byl doktor, a [řekl] dobrý. Oni nás zatáhli na vojnu a tam nás potom teprve trošku prohlíželi, ale když už jsi měl ty roky, no tak už nás tam pozvali do tý armády. [Podle odvodové komise] byl každej schopnej, kdyby přišel po jedný noze, tak možná, ne..."

"Tak jsme utekli přes silnici takhle dolů, tam byla silnice, tam už jezdily tanky a hned pod tím byla taková pěšinka a dalo se utýct do takový úžlaby. Tak jsme se tam schovali. Potom jsme tam našli takovej bunkr, tak jsme tam vlezli. My jsme věděli, že ustupujem, tak jsme si říkali, že v noci utečeme k naší posádce, že bysme tu frontu prošli v noci. Všichni tři jsme tam byli a zaspali jsme. Byli jsme tak utahaný, to se vůbec nedá povídat. Byli jsme už zničený. Ráno jsme se probudili, a von už tam stál černoch nad náma. Jen jsme se podívali ven z tý díry, a už tam byl americkej černoch. Ten nás tam zblejsk a teď tam hned přišel, pušku měl. Museli jsme dát ruce vzhůru, nás tam vochmatal."

"V tom chudobinci, tam byly taky babky, a ty chodily žebrat a mě si vzaly s sebou, jako fakana, a máma byla ráda, že jsem šel. Oni říkaly, že když mají s sebou malýho kluka, že jim ti sedláci víc daj. Tak jsme chodili k těm sedlákům žebrat. Dali nám kousek chleba nebo talíř polívky."

"Tam zkrátka vládl strach i něco říct proti vládě nebo říct, že ‚Hitler je vůl‘, nebo kdybych řekl, že je špatnej, tak by mě zavřeli. To, co bylo nařízený, zkrátka co nařídili, to bylo správný. Tím je věc odbytá a drž hubu. Tam byl takový režim – co bylo nařízený, to se muselo províst. Dneska to třeba tak není, ale člověk neměl žádnou cenu."

"Potom nás zavedli do takovýho statku, tam byly samý chlívky, tam jsme si museli sednout na zem po třech [do těch chlívků]. Tam nás třískali a mlátili... Když nás tam vedli, tak mě jeden praštil, že bych se snad svalil, ale tam ze sebe musíš vydat poslední, co ze sebe můžeš vydat, protože jak zůstaneš ležet, tak vytáhne pistoli a zastřelí tě. Bez ohledů, nebude se s tebou matlat. ... Tam [později u Neapole] byla obrovská louka, to si pamatuju jako dneska, tam už s náma jednali slušně, lidsky. Vyfasovali jsme stany, takový podlouhlý, a leželi jsme [tam] čtyři."