Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Klenka (* 1928)

• narozen 22. listopadu 1928 ve Zlivi

• vyrůstal v rodině řídícího učitele v Netřebicích

• za 2. sv. války byl nasazen na kopání zákopů v Poněticích u Brna

• byl svědkem osvobození vlaku smrti nebo zastavení vlaku s maďarským národním pokladem

• v roce 1948 se účastnil XI. všesokolského sletu

• vystudoval strojní průmyslovku, pracoval ve velešínském Jihostroji

• vychoval dvě dcery, v roce 2023 žil ve Velešíně

Válku prožil už téměř jako náctiletý mladík na rozklíženém území Šumavských Sudet. Jeho rodná vesnice Netřebice byla poslední českou vesnicí před Německou říší, kam naopak teritoriálně spadla Kaplice, město, na které byl navázán běžný život občanů. Vybavuje si mnohé střípky a situace, třeba jak to bylo s transportem smrti, který byl osvobozen ve Velešíně, nebo dodnes ne zcela vyjasněný příběh o tom, jak v Kaplici zastavil vlak s maďarským národním pokladem. Přestože prožil dlouhý a plodný život, válka v něm zůstala. „Přeji si, aby už žádná válka nebyla,“ říká Vladimír Klenka na závěr.

Vytáhl malinovou šťávu, to bylo to nejlepší, co jsem mohl dostat

Vladimír Klenka se narodil 22. listopadu 1928 ve Zlivi. Tatínek se jmenoval František Klenka a narodil se v roce 1900, maminka byla Marie rozená Langová. Otec s maminkou bydleli ve Zlivi v domě s prarodiči, ale po jeho narození se museli odstěhovat do Netřebic, kde dostal tatínek místo učitele. Maminka byla v domácnosti. Rodina bydlela ve škole, kde měli malý byt a pamětník zároveň tuto školu navštěvoval v první třídě, kdy jeho učitelem byl právě jeho tatínek. Pamětník si vybavuje intenzivní vzpomínku, jak tatínek vždycky před začátkem vyučování šel ke kamnům a všem dětem u nich ořezal tužky. „Měl jsem krásné dětství. Rodiče měli jen učitelský plat, ale žilo se nám jakž takž dobře. Trochu jsem možná záviděl, že kluci třeba dostali od rodičů kopačky nebo brusle, to já měl místo bruslí šlajfky, které se natáčely na klíček na botu. Ale neměnil bych,“ říká pamětník. Tatínek se navrch ke své práci také poměrně intenzivně angažoval, byl aktivní v národním výboru, dělal hasiče, byl činný politicky jako národní socialista, nebo psal kroniku obce Netřebice. „Moc pěkný krasopis teda ale neměl,“ směje se pamětník.

Dědeček Klenka měl hospodu ve Zlivi. Pamětník na něj vzpomíná takto: „Byl to klasický ladovský hostinský, měl na hlavě kastrůlek a modrou zástěru. Když jsem tam vždycky přijeli, sáhnul pod pult a dal mi Zátkovu malinovou šťávu. To bylo pro mě to nejlepší, co mohlo být.“ Druhý děda byl vrchní strážmistr, babička byla v domácnosti, žili v Suchém Vrbném.

Netřebice česko-německé

V Netřebicích díky jejich příhraniční poloze na Šumavě žilo i několik německých rodin. Pamětník například vzpomíná, že tam žil sedlák, kterému chodili do zahrady na ovoce, nebo vzpomíná na kováře. „Nad kovárnou byla zvonička a vždycky v sedm hodin šel kovář tahat za provaz a zvonil. Ale někdy jsme ho pozlobili, ten zvon mu zavázali a zvon nezvonil,“ směje se pamětník. „Moc se mi líbilo, když pouštěl vzduch do výhně a ono to krásně hořelo.“ Nevzpomíná si, že by vztahy byly nějak konfliktní. Celkem bylo podle něj v Netřebicích asi 200 domů, malí i větší rolníci. „Malí měli krávu, kozu prase, ti větší i koně, s kterými jezdili na pole,“ popisuje Vladimír Klenka Netřebice před válkou.

První až čtvrtou třídu strávil ve škole u svého otce v Netřebicích. Rád vzpomíná, jak kamarádil s dětmi školníka, dělávali luky z proutí, stříleli a hráli si na vojáky. Usmívá se, když si dnes vybaví, že šéfem celé klučičí party ale byla holka Stázka. „Stázka hrála na harmoniku, zpívala a fotila, dělala nám vedoucí,“ říká Vladimír Klenka.

S „Grenzausweis“ pro chleba

V roce 1938 přišla mobilizace, ale tatínek mobilizován nebyl, pamětník si již nevybavuje, proč. Po mnichovské dohodě přišla do života obyvatel Šumavy velká změna. Blízká Kaplice spadla do Německé říše, Netřebice zůstaly v Protektorátu, byly poslední vesnicí před Německem. To obyvatelům pochopitelně přinášelo v běžném provozu problémy, k překročení hranic potřebovali tzv. Grenzausweis, tedy povolení. Dotýkalo se to nejmenších podrobností života, např. lidé z Netřebic byli zvyklí jezdit pro chleba na Kaplické nádraží, což jim nyní byrokracie komplikovala.

Jako dítě dle svých slov pochopitelně moc válku nevnímal, ve škole o ní asi mluvili, ale nevzpomíná si jak. Konstatuje, že v okolí byli Němci „vcelku klidní“, jenom když přijel Hitler do Krumlova, tak hajlovali. Český Krumlov byl tehdy německý, Čechů tam tehdy byla menšina. „Nevím, jestli je vítali i Češi, ale bylo tehdy špatné počasí, vybavuji si fotku Hitlera na autě a kolem něj moře lidí hajlovalo,“ říká pamětník. V Netřebicích podle něj prošla válka spíš v klidu, neví, že by byly nějaké možnosti, jak se zapojit do odboje. Vybavuje si však aktivní sousedské a občanské soužití, například se hojně nacvičovalo divadlo, kam se scházeli děti i dospělí z celého okolí. Má pocit, že neměli až tolik informací. Jeden čas byly prý hlavním zdrojem informací o válce a Hitlerovi spiritistické seance, které navštěvovala jeho maminka.

Ještě jsme po sobě museli uklidit nástroje

Pouhý měsíc před koncem války byl nasazen na zákopy. S dalšími asi 200 chlapci byl odveden do Ponětovic u Brna, kde měli zachytávat ruské tanky v polích. „Měli jsme vykolíkované náspy, kam měly tanky spadnout. Ale my žádný ruský tanky ani neviděli, oni jeli po hlavní silnici, kdepak po poli,“ říká pamětník. Všech 200 chlapců prý hlídal jediný esesák. Zřejmě tam už tehdy panoval i mírnější režim, vzpomíná, že mohli chodit na pivo nebo se věnovat sportování. Později byli přemístěni do samotného Brna, kde zažil nálet na nádraží. „Byl zmatek, rozběhli jsem se na dvě strany, že se schováme ve sklepě. Vlítli jsme na dvůr, kde byly nějaké schody dolů, tam jsme ten nálet přečkali,“ vzpomíná. Ne všichni však měli vždycky takové štěstí. Jednou jeho kamarádi byli v šalině, když na ni spadla bomba. Vrátili se tehdy na ubikace celí zkrvavení, měli různé následky. Mnoho dní poté většina z nich neslyšela, další byli zamlklí, nesli to psychicky špatně.

Jak válka postupovala ke svému konci, chlapci postupně utíkali domů. „Já jsem zůstal až do konce. Než jsme pak ten poslední den mohli odejít, tak nám ten esesák řekl, ať po sobě odneseme ještě svoje nástroje. Tak jsme je odnesli, sbalili se a pěšky vyrazili ven z Brna směrem na západ.“ Náklaďák je popovezl do Maršova, a dále se s různou pomocí a různými prostředky dostali až domů. Vzpomíná třeba, že na nádraží Tišnov přijel obrněný vlak s Němci a jejich rodinami. Naskákali tehdy prý do vagónu s kočárky, které při tom ovšem poničili. Přišel na ně esesák a vyhnal je, pamětník se s ním dal do bitky, ale nepomohlo to, jet nemohli. Nicméně po tomto vlaku přijel obyčejný civilní vlak, kterým se dostali zpátky. Do Netřebic se vrátil v květnu 1945.

Ti lidé byli jako bez života

Po návratu byli v Netřebicích Vlasovci, kteří Netřebice osvobodili 4. 5. 1945. Po válce se tradovalo, že Vlasovci a Američané osvobodili také vlak smrti. To ale není podle Vladimíra Klenky pravda. Podle pamětníka se příběh odehrál takto: „Brzy ráno před příjezdem toho vlaku přijeli do Netřebic Američané, aby vlak osvobodili. Nevědělo se, kolik a jak silná je obranná německá posádka vlaku, takže si vyžádali posilu. A tou měli být Vlasovci. Jenže mezitím ve Velešíně na nádraží vlak nepustili dál. Takže k žádnému boji nedošlo, němečtí vojáci záhadně někam zmizeli, zřejmě do Kaplice. Takže vlak zůstal stát, otevřely se dveře a vězni vystupovali, na různé strany, do neznámé krajiny. Lidé se hned zorganizovali a pomáhali jim hledat směr. Kdo mohl, odcházel pěšky, kdo ne, toho odvážela auta.“ Pamětník si intenzivně vybavuje tísnivý pocit, jaký z osvobozených vězňů měl: „Ti lidé byli jako bez života, oči zapřené jedním směrem, nic je nelákalo, šli jako bez života. Že by měli radost z toho, že jsou osvobození, že jim skončilo velký trápení, to nebylo vidět.“ Podle jeho vyprávění z vozů vycházeli lidé všech národností – Češi, Francouzi, Poláci, Dánové... „Byli mezi nimi nemocní, řádila tam tuberkulóza. Když se vlak vyprázdnil, zůstaly tam mrtvoly, které uložili do hromadného hrobu do Velešína. Později jsem jednou zažil, jak do Velešína přijeli nějací Francouzi a našli ten hrob, byli strašně vděční, že se o něj město tak dobře stará.“

Poslední dny války také hrozilo, že Němci vystřílí celé Netřebice kvůli zvláštní události, která nesla znaky snad až provokace, přičemž pravdivé pozadí této události se již zřejmě nikdo nikdy nedozví. Do Netřebic totiž přijel německý náklaďák s proviantem, jeho řidič ale náhle zmizel a tak si Netřebičtí občané náklad rozebrali. Jednalo se o mouku, čočku a další jídlo. Následně se rozkřiklo, že se Němci pomstí a vesnici zachvátil strach, všichni se utíkali schovat do lesa. U pamětníka doma byla však situace ještě napjatější, než jinde. Mamince zrovna praskl vřed, všude byla spousta krve, bylo jí zle, nikam prchat, stejně jako starý děda, nemohla. Naštěstí k nim přišel vlasovecký doktor, maminku vyšetřil a dal jí sklenku nějaké strašlivě vypadající medicíny, která jí ale zázračně pomohla. Poté přišel vlasovecký důstojník a uklidnil je, ať nikam neprchají, že je ochrání. Nakonec Vlasovci ochránili celé Netřebice a k žádnému krveprolití nedošlo.

Maďarský národní poklad v opuštěném vlaku

Ještě jedna záhada spadá do těchto poválečných dní. Na Kaplickém nádraží zastavil vlak s maďarským národním pokladem, což obnášelo zlaté cihly a pruty a další cennosti, v dalším vagonu byla sbalená celá polní nemocnice, v dalším zase jídlo a lůžkoviny a tak dál. Z vlaku zmizela lokomotiva, byla odpojena a někam odjela, zůstaly jen zakryté vagony. Nikdo vlak ani nehlídal. Pamětník sám si to nedokáže vysvětlit, co se tehdy stalo, proč vlak zastavil zrovna tady nebo proč se odpojila lokomotiva. Potraviny převezli do Velešína a používali je na vaření obědů pro vězně, kteří zůstali z toho transportu smrti ve Velešíně. Říkalo se, že většinu těch věcí z vlaku se rozkradlo do Rakouska, on sám však viděl, že jejich sousedi měli například z vlaku lůžkoviny. Po dvou letech se údajně v Kaplici otevřelo zlatnictví, kde bylo i zlato z tohoto vlaku, ale to pamětník nemá potvrzené, jen se to říkalo.

Jak to vypadalo s rozdělením území na americkou a sovětskou zónu? „Na začátku byla demarkační linií asfaltka mezi Budějovicema a Kaplicí, směrem na západ byli Američané a směrem na východ Rusové. Rusové neradi kohokoliv pouštěli, u každé cesty, která z této asfaltky vedla, dělali závory,“ říká pamětník. Nevzpomíná si nicméně, že by byli mezi nimi nějaké střety. „Koupali se třeba na jenom konci rybníka a druzí na druhém. Nejlepší byli Američané, byli čisťouncí a měli nažehlené puky. Dostávali takové krabice na jídlo, v tom měli čokoládu, konzervy a žvýkačky, které rozdávali dětem.“

Navzdory Albertu Einsteinovi

Po válce si Vladimír Klenka dodělal poslední ročník měšťanky v Suchém Vrbném a pokračoval na průmyslovku. Poté šel pracovat do závodu Jihostroj ve Velešíně, kde se vyráběla čerpadla do traktorů nebo letecká čerpadla do migů, na což byl náležitě pyšný. 

Rok 1948 nijak osobně příliš neprožíval, kromě toho, že nikdy komunisty neměl rád a nikdy se komunistou nestal – dílem i proto, že jeho otec byl, jak je již zmíněno, aktivní národní socialista. V osobní rovině si však všímal různých i jen drobných změn poměrů v továrně. „Když byl někdo komunista, dostával větší odměny, nekomunisté nic nedostávali,“ říká pamětník. V červnu 1948, tedy pár měsíců po komunistickém puči, se účastnil XI. Všesokolského sletu v Praze. „Pamatuju si, jak jsme pochodovali na Staroměstském náměstí jako Sokolové. Na tribuně tam seděl Gottwald, Zápotocký, Kapek, tahleta „elita“, a naproti nim jeden Sokol zavelel vlevo hleď. Takže ti Sokolové se místo na tribunu dívali na druhou stranu. A to byl konec Sokolů,“ vzpomíná pamětník. V 50. letech se i jejich továrny dotkly politické monstrprocesy. Vzpomíná, že je poslouchali přes rádio, jak tehdy bylo populární. Vybavuje si, že jej šokovalo, že Miladu Horákovou tehdy popravili navzdory ohlasu celého světa, včetně telegramu Alberta Einsteina, který se za odsouzené přimlouval.

V roce 1953 Vladimíru Klenkovi končila vojna, vzápětí se oženil, postupně se mu narodily dvě dcery, Hanka a Iva. Celý život pracoval v závodě Jihostroj. Válka v něm ovšem zůstala natrvalo zakořeněná. „Když skončila druhá světová válka, myslel jsem si, že skončily všechny války na celém světě. To dnes už víme, že se nestalo. Já bych si jen přál, aby všechny války skončily a žilo se v míru,“ přeje si Vladimír Klenka na závěr.