„To jsem se dozvěděla od tatínka, že Klepáčkova rodina přišla přímo z Prahy. Můj praděda dojel přímo z Prahy. Nejdřív přišel na práci s bráchou a nevím jestli s kamarádem nebo se švagrem. Byli tři, kteří ručně káceli dřevo v lese pilou a dělali metry, sáhy. To se vozilo na loď na Dunaj a to se odváželo. První skupina, když ji přivezli, usadila se na Alibgu. Tam neměli kde se ubytovat, tak si vykopali zemňačky a tam si byli, něco uvařili, dali si kameny ze stran a nahoru něco tenčí a na tom to stavěli. Postel si udělali z bidýlka, nandali listí a pokryli dekou. Trvalo to víc jak půl roku, než přišli krajanské deště, jak my říkáme. Pršelo, pršelo a přišel velký příval. Nahrkla jim voda a zatopila je. Volali vedoucího, Magyarlyho, že co se má dít. Odvedl je odsud a převedl do Lizabety.“
„Tam se upnul takový had, říkal tatínek. Byl tady ve vesnici bombaš a říkali mu, že musí číhat a zastřelit ho. Když ho střílel, tak se po něm svezla [kulka], jak se blýskal. Že měl jistě přes tři metry, ale byl silný. Po něm se sklouzla kulička a nic mu neudělala. Tak nevěděli. Ale nakonec ho vyčíhali, že vlezl do sáhů zarostlých ostružiním, sehnali se lidi z vesnice a polili to dokola. Připravili si bidla. Kam vyleze, aby ho mohli utlouct, když vyjede. Na jednu stranu se ukázal, na druhou stranu se ukázal a vlítl zpátky a tam shořel. Když shořel, měl v sobě žebra z jehňátka. Tak velký byl. Když vylezl ven a vlítl mezi ovce a chytil si jehňátko, spolkl ho, tak se s ním točil a lomcoval, říkal tatínek. Tak to že bylo strašný.“
„Měla jsem pět dětí s manželem. Třetí dcera byla se mnou na poli, kopali jsme, měla třináct roků. A kopala kukuřici zároveň, jak já jsem byla učená, tak i moje děti byly. Tak to bylo zvykem. Všechno se učil jeden od druhého. Byla zabita od blesku. Zabil ji blesk na poli se mnou. Měla dopoledne a ta menší měla odpoledne. Tady se sešly honem, pojedly a ta malá měla školu od dvou a tato jen do dvanácti. Tak se sešly, bylo to blízko u mě na poli. Tam jsme se najedly a naobědvaly. Po třetí hodině, čtvrt na čtyři přilétl kulový blesk a bylo po ní. To byla rána veliká. Byla v šesté třídě, bylo to 31. května a ona před tím měla všelijaký předávací zkoušky. Učila se to samé jako já. Její třídní učitel děti neměl a nad ní se třásl. Říkal mi: ‚Já vám ji nenechám doma, nenechám vám ji na poli! Dokážu, že půjde do školy, a já se o ni budu starat. Jak se učí a všechno ví.‘ Když přišel a viděl ji, jak leží, padl nám ve dveřích a museli ho křísit a nést ven. To byla strašná rána, ale co se dá dělat. Všechno se přežilo.“
„Za Ceaušesky, za komunismu, se přestalo. Poutní výpravy nebyly povoleny. Si pamatuji, jak jsme šli do Čiklavy, měli jsme takový menší křížek z kostela. Strčili jsme ho do batohu, aby nás neviděli. Šel s námi pan velebný Mašek. To byla pravdivá pouť, když nás šlo odsud šedesát šest. To jsme byli všechno mladí manželé, byli i svobodní, ale manželů bylo víc. To byly zpěvy, to se jen rozléhalo. [Farář Mašek] šel oblečen, jak naši mužský. Ženskou dal předpovídat, aby si nepovšimli, že je tam on. Aby nebyly potíže a nebyl popotahován, že vede národ.“
Mariana Klepáčková se narodila 29. září 1942 v rumunské vesnici Svatá Helena. Pochází z tamní komunity českých osadníků. Její pradědeček přišel z Čech na území Banátu začátkem dvacátých let 19. století. Otec Václav Klepáček bojoval v první světové válce a více jak rok strávil v zajetí v carském Rusku. Od dětství pomáhala rodičům na poli a naslouchala vyprávění svého tatínka. Vychodila čtyři ročníky místní školy a od té doby pracovala po celý život na poli. Provdala se v sedmnácti letech a vychovala dohromady pět potomků. Manžel pracoval od začátku 60. let v nedalekých rudných dolech a následkem zdravotních problémů zemřel ve věku 57 let. Dceru pamětnice v květnu 1979 usmrtil blesk. Syn odešel po zavření dolů za prací do Čech, kde pracoval dva roky. Mariana Klepáčová žila v době natáčení (říjen 2021) ve Svaté Heleně.
