„Já jsem byla služebně v Piešťanech uzavírat kontrakty se Švýcarama ohledně nožířství. A měli jsme odlítávat, večer jsme se loučili, a ráno jsme měli... nebo dopoledne jsme měli z Piešťan odlítávat na Prahu. No a tím jsme se vlastně dozvěděli, že je tam okupace. Já jsem se šla podívat, jak to dopadá s těma letadlama, a když jsem vyšla z toho hotelu, potkala jsem nějakýho pána, tak jsem se ptala, kudy mám jít na aerolinky, a on mi řekl: ‚Něponimaju.‘ A to jsem se zarazila. Ale ten pan recepční v tom hotelu Magnolie mi říkal: ‚Prosím vás, máme obsazenou Prahu a už je uzavřený letiště v Piešťanech.‘“
„Od těch vápencovejch dolů nás všechny hnali před tankem dolů do Chuchle. Tam bylo náměstí, tam nás všechny seřadili, vybrali z toho pět vysokoškoláků, a ty si museli vykopat tam u velkýho činžovního domu u zdi hrob, a tam je postříleli. Mezi nima byl i jeden maminky přítelkyně syn, která se zhroutila, tak potom jsme se o ni starali.“
„Můj otec byl správcem v židovském starobinci na Vinohradech. Tam kdysi byla dětská nemocnice, teď je to snad zase starobinec. A když přišli Němci, tak můj tatínek byl v mobilizaci a já s maminkou jsem byla v tom starobinci. A jak brali všecky ty židovský babičky a dědečky do koncentráku do Terezína, tak nás vzali s sebou. Naštěstí se to během toho jako vyřešilo, takže nás propustili z toho Terezína a vrátily jsme se do Prahy.“
Miluška Kličková se narodila 31. března 1938 v Praze. Už jako dítě byla hned dvakrát velmi blízko smrti – nejdříve prý byly s maminkou omylem zařazeny do transportu do Terezína, protože otec pamětnice před válkou spravoval židovský starobinec. Během květnového povstání v roce 1945 pak v Chuchli němečtí vojáci před jejíma očima popravili několik sousedů. Celý život pak pracovala v zahraničním obchodě, a přestože kvůli zdravotním problémům už dlouhá léta žije v domově s pečovatelskou službou, neztratila optimismus a užívá si každou chvíli.
