Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivan Klíma (* 1931)

• narozen 14. září 1931 v Praze

• 1. prosince 1941 transport do ghetta Terezín

• 1945 (květen) odchod z ghetta Terezín

• 1953 vstup do KSČ

• 1967 vystoupení na IV. sjezdu spisovatelů, kritika socialistické cenzury

• 1968 exemplární propuštění z KSČ; vyloučení dočasného charakteru

• 1969–1970 přednáší na Michiganské univerzitě v USA

• 1970 definitivní vyloučení z KSČ

• 1970 počátek organizace domácích literárních setkání předcházejících vzniku samizdatu

• 1972 počátky spolupráce na samizdatu – edice Petlice

• 1976 spolupráce na vzniku a šíření řady občanských petic a prohlášení

• 1989 spoluzakládá Obec spisovatelů

• 1990–1993 předseda českého PEN klubu

Úvod

Tento text není životopisem spisovatele, novináře a dramatika Ivana Klímy, nýbrž se jedná především o určitý poukaz na jeho pobyt v terezínském ghettu během 2. světové války. Z hlediska několika desetiletí pamětníkova poválečného života se text dotýká zejména IV. sjezdu spisovatelů (r. 1967), na kterém Ivan Klíma vystoupil s razantní kritikou cenzury. Dále poukazuje také na aktivity okolo vzniku a existence literárního samizdatu a taktéž se dotýká určitých aspektů jeho vztahu k levici, přičemž odhaluje postupný odklon od této myšlenkové orientace.

Transport do Terezína

Ivan Klíma, rodným jménem Ivan Kauders, se narodil 14. září 1931 v Praze v židovské rodině. Jeho otec Dr. Ing. Vilém Klíma, DrSc., byl vědeckým odborníkem v oboru silnoproudé elektrotechniky. Jeho matka Marta, dívčím jménem Synková, zůstala po narození synů Ivana a Jana (1938) v domácnosti.

Jelikož již před druhou světovou válkou nacisté jasně dávali světu najevo svou antisemitskou tendenci, nechal se Vilém Kauders přejmenovat na Klímu.

Téměř celá rodina Klímových byla odsouzena k odchodu do koncentračního tábora. Běžně bývala několikadenní možnost se na transport připravit. Rodina Klímových, respektive matka se syny Ivanem a Janem se o tom, že jsou odsouzeni k odchodu do transportu směřujícího do Terezína, dozvěděla jen několik málo hodin před odjezdem transportu. Jednalo se o vůbec první transport, uvádí pamětník, odjíždějící z Prahy. Transport vyjížděl 1. prosince 1941 zhruba od Veletržního paláce v Holešovicích.

Otec Vilém Klíma byl do terezínského tábora transportován již 24. listopadu 1941. Odešel tam s takzvaným AK transportem (Aufbaukommando), který tvořilo 342 mladých mužů, jejichž úkolem byla příprava kasáren na příchod velkého množství lidí. Nástup do transportu, respektive do koncentračního tábora vnímal pamětník oproti své matce a ostatním dospělým spíše dětskýma očima: „...zaprvý jsem byl takovej zvídavej. Zadruhý jsem měl rád zážitky a zatřetí jsem si neuvědomoval hrůzu těch perspektiv. Takže jsem to nesl s takovým zájmem. Pamatuji si, jak jsem šel hned zkoumat v těch kasárnách, kde se vydává jídlo...“

Pro pamětníkovu matku to bylo ale samozřejmě trauma. Ivan Klíma se svým bratrem a matkou nejprve bydleli v Drážďanských kasárnách odděleně od otce, a to cca devět měsíců, kde bylo velké množství lidí pohromadě. Poté pobývali nějaký čas v Hamburských a nakonec v Magdeburských kasárnách. Tam již byla rodina Klímových pohromadě v jedné malé místnosti. Pamětník v dané souvislosti uvádí například toto:

„...prvních devět měsíců to bylo jaksi naprosto normálně jako každej jinej, ale pak, protože tatínek tam měl na starost celou elektrickou správu, tak jsme byli v trošku lepším postavení. To znamená zaprvé jsme bydleli... měli jsme jednu cimru a byla tam jenom rodina. Byla tam teta, babička, druhá babička, tatínek (...) byla strašně malinká, pak jsme tam měli palandy, zpočátku jsme tam spali na zemi...“

Každodenní život v táboře: kultura a stravování

Ivan Klíma si uchoval  řadu vzpomínek na každodenní život v ghettu. Takto například hovoří o kulturních aktivitách, které se tam konaly: 

„Já jsem bydlel v těch kasárnách, kde se to vše soustředilo. A na naší chodbě byl ten hlavní sál, kde to všechno bylo. Já jsem si tam vždy zalezl, tak jsem si sedl u pódia na zem (...) dokonce se mi vybavuje Prodaná nevěsta, jak ji tam zpívají...“

„Bylo to krátkou dobu, že to jako Němci jistou dobu trpěli. Pak dokonce to vyžadovali okolo té návštěvy Červeného kříže, aby tam byl nějaký kulturní život. Ale částečně to bylo ilegálně, ale po většinu času to vůbec nebylo...“

A takto hovoří například o stravování:

„...říkám, nebyl to vyhlazovací tábor. Nebyl tam hlad, bylo tam poměrně přijatelné množství chleba, kterej sice byl někdy úplně zelenej, jak byl obalen plísní, ale byl to pořád chleba. No tak co, tak ho člověk jedl s plísní... dneska by to asi nejedl, a dokonce by měl pocit, že požívá smrtelnou dávku plísně.“

 „...brambory byly na loupačku, starý brambory (...) nebyla to Osvětim, (...) nějaký takový ty bylinkový čaje a hlavně se vařila melta – neslazená, bez mléka... nebyla to melta... taková náhražková káva a jinak jsme pili vodu...“

Východní vyhlazovací tábory

Mnoho lidí  bylo z terezínského ghetta odvezeno do vyhlazovacích táborů na východě, kde je čekala smrt. Ivan Klíma s maminkou, bratrem a dalšími rodinnými příslušníky tomuto hroznému osudu unikli. Vzhledem k této skutečnosti pamětník poukazuje na dva faktory: 1. pracovní pozici (správa elektrického zařízení v táboře), která v táboře připadla jeho otci; 2. a také otcovo „členství“ v AK transportu:

„My jsme byli poměrně dost dlouhou dobu chráněni před transporty, protože ten tatínek byl příslušníkem tzv. AK transportu, což byly speciální transporty, úplně první, do Terezína, které měly ten tábor připravit. (...) Jaksi bylo sjednáno mezi teda gestapem nebo tedy SS, které to řídilo – ten tábor – a nějakou tou židovskou organizací, že ti lidé, kteří budou členy toho AK transportu, zůstanou v Terezíně. Což ti Němci teda dodržovali, tu úmluvu – jak se na ně nedalo v ničem spolehnout – až do pozdního léta 44. Pak už to přestalo platit.“

Samotný Vilém Klíma byl však oproti zbytku rodiny do východních koncentráků nucen odejít, ovšem naštěstí jen jako specializovaný odborník v elektrotechnických otázkách. Spolu s dvěma vězni byl odeslán před koncem války z Terezína do koncentračního tábora Gross-Rosen, ale tam dlouho nepobyl a byl přemístěn do tábora Mauthausen, kde setrval asi tři dny, načež pokračoval do tábora Sachsenhausen. V Sachsenhausenu se nedobrovolně účastnil čtrnáctidenního pochodu smrti, který však šťastnou náhodou přežil. Lze také dodat, že z tábora Gross-Rosen rodině do Terezína adresoval dopis s tím, že se za každou cenu musí v Terezíně udržet. Domů se vrátil v půli června 1945.

Osvobození Terezína jako nejsilnější zážitek

Osvobození koncentračního tábora je pochopitelně nejsilnějším zážitkem pamětníkova života. Tuto událost si ještě dnes vybavuje velmi přesně a živě: „...jaksi první zpráva byla, že náckové jsou pryč, SS zmizeli. Čili my jsme byli krátkou dobu bez těch esesáků, což byl pocit takovej... jako byl to začátek osvobození. No a potom přijeli Rusové.“ Následně 8. května 1945 přijel k bráně osvobozeného ghetta pamětníkův bratranec a odvezl jej společně s dalšími rodinnými příslušníky do Prahy.

Poválečná léta

V září 1945 Ivan Klíma nastoupil do gymnázia v Praze a absolvoval je v roce 1951. Následně nastoupil na Vysokou školu politických a hospodářských věd (VŠPHV), na které však pobyl pouze semestr. Jeho další cesta vedla na pražskou filozofickou fakultu, kde v letech 1952 až 1956 vystudoval český jazyk a literární vědu. Poté pracoval například jako redaktor časopisu Květy. V letech 1956 až 1963 působil v nakladatelství Československý spisovatel. Psal do Literárních novin, do Mladé fronty, Hosta do domu či Orientace, ale i do řady dalších periodik. V letech 1963 až 1969 byl zástupcem šéfredaktora Literárních novin. Svými příspěvky se nezřídka kriticky vymezoval vůči radikálnímu pojetí komunismu, inspirovanému marxisticko-leninským pojetím společnosti až stalinistickou diktaturou.

Zkušenosti z druhé světové války – pobyt v koncentračním táboře a oběti nacismu – měly na osobnost Ivana Klímy samozřejmě zásadní formativní vliv. Pamětník v našem rozhovoru netajil, že byl ve svém mládí osloven ideály levicového myšlení. V této souvislosti také v jistém smyslu poukázal na své strýce, bratry jeho matky, Otta a Viktora Synkovy. Ti byli novináři a členy ilegálního vedení KSČ a byli popraveni nacisty. V souvislosti s bratry Synkovými Ivan Klíma mimo jiné uvedl: „...nevím, co by říkali potom po válce tomu komunismu. To byli takoví ti nadšenci předválečný, kteří věřili v nějakou komunistickou budoucnost, která bude lepší...“

V roce 1953 Ivan Klíma vstoupil do komunistické strany, kde patřil k takzvané reformní frakci, vymezující se vůči marxistickým až stalinistickým myšlenkovým tendencím. Své rozhodnutí ke vstupu do strany zdůvodnil v našem rozhovoru například takto: „...ten zápas skutečně probíhal v té straně, protože ta strana měla veškerou moc. Lidi, kteří byli mimo stranu, byli prakticky zbaveni všech možností zasahovat jakkoliv do politických sporů a politického vývoje, čímž člověk také trochu omlouvá to, že v té straně po nějakou dobu byl...“

„...protože tehdy ještě byla taková představa, že ten socialismus se dá spojit s demokracií, což je samozřejmě nesmyslná nebo naivní představa, páč totalitní režim nemůže být demokratický...“

Jako určité inspirační zdroje, které v té době působily na Ivana Klímu a jeho přátele, pamětník uvádí zejména italské levicové intelektuály a francouzské filozofy Sartra a Camuse. U nás pak například svého přítele filozofa Karla Kosíka.

IV. sjezd spisovatelů

Vrcholem reformních aktivit Ivana Klímy, konfrontujících se s radikální sekcí KSČ, byla účast na IV. sjezdu spisovatelů. Sjezd se konal v Národním domě na náměstí Míru v Praze ve dnech 27.–29. června 1967 a vystoupil na něm například L. Vaculík, A. Kliment či A. J. Liehm. Upozornil na hlubokou odlišnost názorů vedení KSČ a intelektuálů a dalších kulturních tvůrců, s nimiž evidentně sympatizovala také většina občanů. Proto IV. sjezd spisovatelů představuje velmi podstatný moment v demokratizačním procesu československé společnosti. Ivan Klíma poukazuje na to, že jeho cílem a cílem jeho přátel bylo například obnovení vícepartajního parlamentního systému, větší svoboda v soukromém vlastnictví či třeba větší svoboda v drobném podnikání a živnostenství. Pamětník k tomuto tématu uvádí: „...nejsledovanější byl ten Vaculíkův projev... Liehmův a můj byl jako mezi třemi, které byly nejvíce kritizovány jako protistátní a protistranické...“

Aktivní účast na sjezdu spisovatelů Ivanu Klímovi a jeho přátelům vynesla exemplární vyloučení ze strany. „Byli jsme exemplárně vyloučeni ústředním výborem z KSČ, tři jsme byli. Vaculík, já a myslím, že Liehm...“ Vyloučení Ivana Klímy ze strany bylo však po určité době zrušeno, do strany se ještě na nějaký čas vrátil, ale dále se neúčastnil žádných stranických aktivit, a to až do definitivního vyloučení v roce 1970.

Postupně se Ivan Klíma od původní levicové inspirace začal odklánět. Vícekrát a několikerým způsobem v rozhovoru poukazuje, že jemu a jeho přátelům velmi záhy začínalo být patrné, že socialistický režim není slučitelný s demokracií a principy lidské svobody. Záhy došlo k nahlédnutí, uvádí pamětník, že socialismus byl neslučitelný s demokracií. „...my jsme si poněkud bláhově mysleli, že se obnoví demokracie, (...) což byla iluze, omyl...“

Možnost emigrace a pobytu v exilu?

Během pobytu Ivana Klímy v zahraničí (1967 až 1970) vyvstala také možnost emigrace. Český spisovatel se s touto možností konfrontoval v okruhu Čechoslováků, se kterými se v zahraničí stýkal. Měl však v této otázce jasno:

„...já jsem jaksi měl ideu, podle které jsem se také řídil, že člověk, který tady chce něco měnit, by se měl vrátit, aby tady o to mohl usilovat. A to jsem taky udělal. A potkal jsem potom několik lidí, kteří mi říkali, že se jaksi na základě toho mého hodnocení situace také vrátili...“

Vznik samizdatu na základě inspirace z USA

Jako spisovatel a dramatik nemohl Ivan Klíma za socialismu oficiálně publikovat: „...obě mé první knížky byly cenzurovány...“ Zhruba na konci šedesátých let dostal příležitost vycestovat do zahraničí – v letech 1969 až 1970 byl hostujícím profesorem na Michiganské univerzitě v Ann Arbor v USA.

Jak nemožnost oficiální tvorby na straně jedné, tak pobyt v USA na straně druhé se jistou měrou podepsaly na činnosti, ze které následně vznikl tzv. literární samizdat. Nejprve se konala v bytě Ivana Klímy v pražských Hodkovičkách literární čtení, na kterých se scházela řada lidí. Čtení se opakovala měsíčně. Jelikož však toto literární setkávání, v jehož rámci se četli také zakázaní autoři, sledovala tajná policie (StB), došlo ke vzniku literárního samizdatu – edice Petlice. (Lze dodat, že „paralelně“ se samizdatu velmi intenzivně věnovali také lidé okolo spisovatele a básníka Jana Vladislava – edice Kvart.) Výše uvedené a vznik samizdatu osvětlují například tato pamětníkova slova:

„...já jsem se vrátil z Ameriky a tam jsem prostě byl zvyklý, že byly párty, tak jsem tady uspořádal takový ty večírky. Jednou měsíčně s pohoštěním a se čtením...“

„...no a tady se už jaksi četly zakázaný věci, no a to trvalo asi dva roky. A tady... ono to nebylo tady, to ještě bylo kousek odtud, za rohem teda. No a tam bylo takový náměstíčko v Hodkovičkách tady (...) prostě když se u nás konalo to čtení, na který chodilo okolo čtyřiceti lidí, tak už tam pak parkovali estébáci přímo za rohem. Jsem to po dvou letech vzniku zrušil a místo toho se zavedl samizdat. To znamená, že se to rozepisovalo a prodávalo...“  

Samizdat vznikl během roku 1972, na čemž se do jisté míry podílel také Jan Vladislav, okolo kterého se sdružovala odlišná skupina intelektuálů. Samizdaty byly částečně financovány příspěvky ze zahraničního PEN klubu. Jistým paradoxem doby bylo, že finanční podpora se jednotlivým přispěvatelům nejednou vyplácela v bonech: „...honoráře byly vypláceny v bonech, protože příspěvky přicházely ve valutách.“

V souvislosti s mnohaletou existencí samizdatu Ivan Klíma vyzdvihuje zejména neutuchající úsilí Ludvíka Vaculíka, který samizdatu podle jeho názoru věnoval dvacet let života.  

Policejní sledování

Výše uvedenou aktivitu okolo samizdatu však socialistický režim trpěl jen nerad. Ivan Klíma byl, podobně jako třeba Ludvík Vaculík, často sledován státní policií a zván k výslechům. Tyto výslechy probíhaly, jak uvádí, až na drobné výjimky jaksi přijatelnou a nenásilnou formou.

Životní motto

Na dotaz ohledně životního motta Ivan Klíma nereagoval jednou větou, nýbrž spíše komplexem vzájemně souvisejících a provázaných myšlenek. Jádro tohoto myšlenkového komplexu je založeno (zřejmě) v pamětníkově nejhlubší existenciální zkušenosti, a to v  pobytu v terezínském koncentračním táboře, a volně parafrázováno zní asi takto: „Člověk má usilovat, aby byl v životě šťastný. Toto usilování však musí být spojeno s tím, že je slušný a nedopouští se pronásledování druhých.“ Na základě zkušenosti z koncentráku si pamětník uvědomoval zejména to: „Jak je to prostě veliký dar, že člověk život má.“ Toto obecné existenciální nahlédnutí však pamětník důrazně spojuje, respektive vždy spojoval s potřebou usilovat o nějaký konkrétnější, hmatatelnější cíl. Přitom právě životní cíl našeho pamětníka se v průběhu času proměňoval. K této proměně životního směřování docházelo zejména proto, že v mládí byl inspirován komunistickou myšlenkou, což však dnes hodnotí jako určitý handicap, jelikož již v šedesátých letech nahlédl, že komunistická myšlenka je chybná a ve svém důsledku může vést k totalitarismu.

Závěrečné zhodnocení

Zákaz publikační činnosti pro Ivana Klímu trval až do konce osmdesátých let, kdy se například podílel na vzniku petic a veřejných prohlášení (r. 1976) proti zadržení a stíhání hudebníků z kapel DG 307 a Plastic People of the Universe nebo na korespondenci se známým německým spisovatelem Heinrichem Böllem, který žádal podporu při nominaci Jaroslava Seiferta na Nobelovu cenu. Je tak v jistém smyslu poněkud překvapující, že se podpis Ivana Klímy neobjevuje pod prohlášením Charty 77, na jejímž vzniku se podíleli někteří z těch, kteří se společně s ním zasadili o Seifertovu „nobelovku“.