Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivan Klíma (* 1931)

• narozen 14. září 1931 v Praze

• 1. prosince 1941 transport do ghetta Terezín

• 1945 (květen) odchod z ghetta Terezín

• 1953 vstup do KSČ

• 1967 vystoupení na IV. sjezdu spisovatelů, kritika socialistické cenzury

• 1968 exemplární propuštění z KSČ; vyloučení dočasného charakteru

• 1969–1970 přednáší na Michiganské univerzitě v USA

• 1970 definitivní vyloučení z KSČ

• 1970 počátek organizace domácích literárních setkání předcházejících vzniku samizdatu

• 1972 počátky spolupráce na samizdatu – edice Petlice

• 1976 spolupráce na vzniku a šíření řady občanských petic a prohlášení

• 1989 spoluzakládá Obec spisovatelů

• 1990–1993 předseda českého PEN klubu

Rozhovor s Ivanem Klímou o literatuře a možná i jiných věcech.

Kdy jste se rozhodl pro spisovatelskou dráhu? V roce 1987 jste v Mnichově ve Vašem úvodním slovu k autorskému čtení zmínil, jak Vás učitelka provizorní škole v Terezíně přiměla, abyste nahlas předčítal ostatním. Poznamenal jste k tomu:  „Tehdy jsem prvně okusil pocit zvláštní moci: nejen, že jsem sám unikl do vysněných končin, ale vedl jsem do nich i druhé. Měl jsem moc odemknout brány, obelstít bdělé stráže, přenést sebe i své spolužáky přes hluboké pevnostní příkopy.“ Byl to pro Vás rozhodující moment? Nebo tento moment přišel později?

Ivan Klíma: To už si nepamatuju. Tak já jsem rád vykládal svým souvěkovcům příběhy, které jsem si vymýšlel z fleku, a to mě velice bavilo, a to mě zůstalo do celkem pozdějšího věku.

V Terezíně vycházel chlapecký časopis Vedem, podílel jste se taky na jeho vydávání?

Ivan Klíma: Ne ne, já ne. To bylo v Kinderheimu, v tom dětském domově a já jsem nebydlel v dětském domově, takže jsem byl úplně mimo tuhletu aktivitu.

Seznámil jste se v Terezíně s někým, jste později navázal přátelství, i po tom, co válka skončila?

Ivan Klíma: Trochu jo, ale pak jsme se scházeli po konci války, ale pak to ustalo, jak se naše životy daly každý jiným směrem.

Po skončení války jste vystudoval gymnázium a po semestru stráveném na Vysoké škole politických a hospodářských věd jste přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jste vystudoval Češtinu a literární vědu. Zde jste se seznámil s dílem Karla Čapka? Nebo jste se jeho dílem zabýval ještě před studiem na vysoké škole?

Ivan Klíma: Víceméně jsem ho četl už jako kluk a měl jsem ho rád a obdivoval jsem ho, takže jsem mu zůstal věrnej jako vykladač. Vlastně je to neuvěřitelný, ale je to náš největší prozaik a vlastně jedinou monografii jsem o něm napsal já, kterej ještě v podstatě nechci říct laik, ale mám akorát fakultu, zatímco tady celej Ústav pro dějiny literatury, ty o něm nenapsali nic, nevydali, aspoň zatím.

Mohl byste nám říct, kterou knížku Karla Čapka máte nejraději?

Ivan Klíma: To je strašně těžký, každou chvíli se člověku líbí něco jiného. On byl vynikající povídkář, takže Povídky z kapes jsou vrcholný povídkářský dílo v český literatuře, ale zároveň je obdivuhodná Válka s mloky. On to je náš největší prozaik 20. století

Zaujalo mě, že v memoárech uvádíte, že jste se po maturitě přihlásil na Vysokou školu politických studií. Byla to jediná vysoká škola, která ke studiu nabízela obor Žurnalistika. Byl jste asi jeden z mála, který měl maturitu, protože na tuto školu brali převážně bez maturity, z dělnických přípravek. Ale samozřejmě potom vzhledem k povaze studia jste přestoupil na Univerzitu Karlovu. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mi mohl říct trošku ke studiu na té politické škole. Protože pro nás už je to úplně nepředstavitelné.

Ivan Klíma: To bylo tak, to byla přípravka pro ty dělnický kádry, aby se trošku vyznali ve vědách a takže to bylo zcela nezajímavý, ale pro ně to bylo nutný, aby vůbec mohli nějak vysokoškolsky bádat.

V tom Marxismu-leninismu? To byli funkcionáři?

Ivan Klíma: Ten Marxismus-leninismus - záleželo, kdo ho učil. My jsme měli poměrně dost chytrýho chlapíka, takže to nebyl úplně promarněnej čas. On nás seznámil s filozofií a základy řecký filozofie a tak, takže to nebyl ztracený čas. Ale záleželo na tom, kdo to učil.

Tak to asi platí do dneška

Ivan Klíma: To platí do dneska, ale tam to bylo obzvláště.

Mohl byste mi přiblížit, čím vám byl blízký Karel Čapek a čím vás zaujala jeho tvorba? Nebo čím vám byla blízká?

Ivan Klíma: To je těžký říct jednou větou.

Nemusí to být jednou větou

Ivan Klíma:  No ne tak abych dělal přednášku o Karlu Čapkovi, to by bylo zbytečně dlouhý, tak je to… on byl prostě vynikající prozaik, dramatik a vůbec velká persona, s takovým ohromným rozhledem. On dělal hovory s Masarykem a tak. Bylo to spojení i žurnalistiky a literatury. Byl to jako takovej renesanční bytost to byla. Humanisticky zaměřenej byl. 

Vaši tvorbu v něčem ovlivnil i Franz Kafka, tak jsem se vás chtěla zeptat, čím vám byl blízký Kafka a čím Vám byla blízká jeho tvorba?

Ivan Klíma: Tak on je takovej tajemnej, to se mi na něm líbilo a prostě se mi líbil, to je strašně těžký říct.

V šedesátých letech docházelo k uvolňování poměrů. Hrozná padesátá léta byla minulostí. Došlo k rozmachu kulturního a společenského života. Jak jste toto období vnímal vy, jako občan i jako autor?

Ivan Klíma: To už je tak dávno, že si to nepamatuju, ale bylo to velice inspirativní. Jako určitý vydechnutí do svobodnýho světa.

Ráda bych se Vás zeptala na tvorbu pro děti. Napsal jste Kokrhací hodiny a jiné příběhy z Vlašských Klobúk a podobných tramtárií.  Inspiroval vás váš syn, který byl pravděpodobně v dětském věku?

Ivan Klíma: Tak jsem to psal pro něj, nebo pro děti svoje.

Zajímavé je také Vaše spoluautorství některých dílů nezapomenutelnéno Krtečka. Mohl byste, nám, prosím říct, jak vznikla Vaše spolupráce se Zdeňkem Milerem? A na kterých dílech Krtka jste se podílel?

Ivan Klíma: Zdeněk Miler byl sousedem v Hodkovičkách. On měl teda svůj dům, já sem neměl svůj dům, ale bydlel jsem vedle. A tak jsme se seznámili a tak jsme domluvili, že budeme spolu spolupracovat na nějakých…já napíšu náměty a on to pak si zpracuje sám, což on dost tvořivě dělal. Upravil si to, jak potřeboval.

A to jste se podílel jenom …

Ivan Klíma: Jako na tom námětu. A někdy jsem to i napsal jako scénář a on si to pak dál upravil.

Dnes je bohužel málo známé, že jste také dramatikem. V šedesátých letech celkem šest divadelních her.

Ivan Klíma: Kolik?

Šest

Ivan Klíma: To se divím, že tolik

Co Vás přivedlo k tvorbě dramatika?

Ivan Klíma: Tak to je, mě to bavilo, psát pro divadlo, pro herce

Jaký je pro Vás rozdíl mezi tvorbou prozaickou a dramatickou?

Ivan Klíma: Já myslím, že né. Tak něco se líp vyjádřilo dramatem, něco prózou. Oboje mě bavilo. Psaní mě bavilo prostě.

Z šesti divadelních her se pouze dvě dočkaly nastudování. Byla to dramata Zámek, která byla zařazena do repertoáru Armádního divadla (dnešní Divadlo na Vinohradech) a Porota, kterou zinscenovali v Komorním divadle v Praze (dnešní Městská divadla pražská). Drama Ženich pro Marcelu bylo zpracované pro rozhlasové vysílání, do vysílání však bylo až po revoluci v roce 1989. Jaká byla Vaše reakce na to, že jste se najednou stal zakázaným autorem a nemohl jste veřejně publikovat?

Ivan Klíma: Tak já jsem nikdy moc veřejně publikovat nemohl, takže mě to tak nevadilo. On každej, kdo něco uměl, tak nesměl, ocitl jsem se celkem v sympatický partě lidí.

V šedesátých letech sice došlo k jistému uvolnění, cenzura však zcela nezmizela. Jaká byla cenzura v šedesátých letech?

Ivan Klíma: Tak ona byla různá. Záleželo na různých okolnostech, mimo jiný jak jste vycházel s těmi cenzory. Tak já jsem celkem se s nima seznámil a tím pádem jsem to měl o něco… že jsem se s nima bavil, tak jsem to měl snazší. Ono asi to nebylo správný se s nima bavit, ale člověk prostě uhádal v podstatě všechno, co potřeboval.

Takže pak jste mohl vlastně aspoň v těch šedesátých letech…

Ivan Klíma: Ty věci prostě prošly i dost nečekaně pro třeba pro to divadlo, že to prošlo. Aspoň na čas, protože pak to zase zakázali.

Teď tady mám poslední otázku:  V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století měli spisovatelé svoje důležité místo ve společnosti a jejich hlas měl váhu. Vyjadřovali se k politickým i společenským otázkám a jejich slovo bylo ve veřejném prostoru důležité. I z toho důvodu byli jistě v době totality umlčovaní. Jaký si myslíte, že měl spisovatel úlohu ve společnosti v šedesátých letech?

Ivan Klíma: Tak měl politickou úlohu, což není moc zdravý pro literaturu. Nicméně se to souběhem okolností stalo, že se stali jakýmsi politickým mluvčím, taky. Což není dobrý pro literaturu, když se moc stará o politiku.

Ale trošku to asi přeci jenom význam má, že to odráží ta literatura potom co se děje v tý společnosti. Nějak to reflektuje

Ivan Klíma: Literatura potom odráží…. Není moc dobrý, když supluje politiku literatura, to jí nesvědčí.

A jakou úlohu má spisovatel ve společnosti dnes?

Ivan Klíma: Jako v každé době. Psát dobře a pravdivě. Neplést si literaturu ani s politikou ani s propagováním jakékoliv ideologie, ani s nedělním kázáním, znát svoji míru. Pokud lze, ani moc neradit. Nešířit zbytečné chmury. Z české literatury mám například rád Čapka, Haška, Hrabala, měli smysl jak pro vážné, tak pro nevážné.