Mgr. Jiří Klíma

* 1942

  • „Možnosti v roce 1948 (otec) ještě měl. Chvíli o tom i uvažoval, ale byl tady fixovaný, měl tu ještě rodiče a měl tady nás, svou rodinu. Profesor Scheler, to byl Švýcar z Bernu, mu nabízel, ať tam jede, ať u něj zůstaneme, že se o nás postará. To byl výborný chlapík, na toho si také pamatuji. Byl tady pár dní, a už s námi mluvil česky. Tihle lidé, to byli filologové, můj otec také ovládal asi deset jazyků a v Evropě se neztratil. No, ale zůstali jsme tedy doma. Ale stala se taková zajímavost. Domovnice, což byla žena, která měla na starosti celý dům a dávala hlášení na příslušná místa, jak se kdo chová a co říká, tak ta nás udala, že se chystáme emigrovat, protože jsme měli za dveřmi dva velké kufry. V těch kufrech ale bylo prádlo, které se neslo na mandl. Tak taková to byla situace. A to se vždycky hned prověřovalo.“

  • „Šel jsem normálně v pondělí do práce, do ústavu a hned dopoledne tam za mnou přišel jeden žák, kterého jsem měl na gymnáziu Budějovická, Honza Čermák. To byl tenkrát takový svérázný žák, ale dobrý kluk. Přišel a ukazoval mi, jak vypadá. Byl přímo na Národní (třídě) – pomlácený, pobitý. Říkal mi, co se tam dělo, jak to vypadalo, jací byli zranění a jak je naháněli Mikulandskou. Přišel za mnou jednak mi tohle říct, a jednak se zeptat, jestli jim můžu nějak poradit, co mají dělat. Tak jsem mu na základě zkušeností z KAN řekl, že je to složité, ale jestli chceme, aby to uspělo, tak musejí chodit za dělníky do závodů a na venkov. V tom 68. roce se to taky zhroutilo proto, že to bylo víceméně na úrovni intelektuální, a i když tam byli lidi i jinak zaměstnáni, tak když studenti nezískají lidi z těchto míst a oborů, tak je to v háji. Taky jsem mu říkal, aby si dali pozor, protože jim tam polezou lidi, kteří v roce 1968 ztroskotali a byli vyloučení. Ti se teď pohrnou, protože byli ukřivdění a ponížení. Viděl jsem to i v KAN. Když jsme měli nějakou schůzi KAN na Praze 2, tak tam najednou vystoupili tito lidé, kteří byli vyhozeni z různých stran v roce 1948. Bylo vidět, že tam jsou jen proto, aby zas udělali kariéru.“

  • „Měl jsem štěstí, že jsem rok učil v učilišti, takže to, že jsem v Plasích založil KAN, bylo mrtvé, a to jsem ani nikde neříkal. Když přišli Rusové, tak už nebyl zájem, abych to někde říkal. Na škole a gymplu se pak dělaly prověrky. Tedy ne prověrky – ty se dělaly komunistům. S námi byly takové pohovory. Nikdo se mě neptal, jestli souhlasím se vstupem sovětských vojsk. To se ptali komunistů. Museli na to odpovědět, a podle toho, co řekli, jim bylo pozastaveno členství, nebo je vyloučili. Mě se ale ta ředitelka Pelcová, to byla vyučená švadlena, víc toho neměla, a dělala postupně kariéru, a pak si dokonce udělala doktorát na VUMLu. Tak u ní, když jsem byl na pohovoru, tak se mě ptala, jestli jsem byl členem nějaké protisocialistické organizace. Popravdě jsem odpověděl, že ne. Protože za prvé – KAN nebyl de jure nikdy uznán, takže neexistoval, a defact jsem nepovažoval KAN za protisocialistický. Nechtěli jsme jít proti socialismu. Tak jsem popravdě řekl, že jsem nebyl v žádné protisocialistické organizaci. No a to bylo všechno, Zajímali se o KAN a K231, to byly pro ně dvě protisocialistické organizace. Takže s tím se spokojila, něco tam napsala a měl jsem relativně pokoj.“

  • „Jednak tam nesměl být nikdo, kdo byl členem komunistické strany. Ludvík Rybáček to taky píše, že z článku Alexandra Klimenta v Lidovkách tenkrát viděl, že je tady obrovská masa lidí, kteří jsou mimo politiku, odsunuti na okraj. Když někdo nebyl komunista, tak neměl s politikou co do činění, jedině že musel k volbám. Takže v době uvolnění na jaře si řekli, že bychom to jako nestranící měli dát dohromady. Udělat něco, abychom se zúčastnili politického života. Rozhodně to ale nebylo zamýšleno, že zničíme socialismus a že tady bude kapitalismus. Pochopitelně komunistům jsme nevěřili nikdo z nás, ale chtěli jsme, aby se tady ta situace trochu zlepšila. Byla velká akce v průvodu na Prvního máje, kde šel KAN jako samostatná část se standardami.“

  • „Po té, co tohle Němci udělali, šli ještě dolů do Horního Bousova a tam vytáhli všechny dospělé muže z chalup, mezi nimi i mého otce. Bylo to brzy ráno, byl ještě v pyžamu a musel nastoupit. Postavili je čelem ke zdi. Stálo tam asi 14 mužů. Můj otec byl na jednom kraji. Otec několikrát německy žádal, že chce mluvit s velitelem. Voják skutečně přivedl velitele jednotky. V následujícím rozhovoru se ho Němec ptal, jak to, že mluví tak dobře německy. Otec mu řekl, že se narodil ve Vídni a studoval v Lipsku. Němec se zajímal, co studoval, a otec mu řekl, že klínopisná práva u profesora Koschakera. Co je na tom to fantastické – jak se osud střetává. Ten Němec se podivil: ‚Vy jste studoval u Koschakera? Já jsme u něj studoval taky. Takže jsme kolegové...‘“

  • „V Horním Bousově osmého května, tedy na konci války, mladíci z Horního Bousova vyrazili na silnici nad Horním Bousovem, která vedla směrem na Mladou Boleslav, a tam jezdili Němci, kteří utíkali na Západ. Ti mladíci z Horního Bousova tam přepadli nějaký náklaďák, sebrali zbraně, a pak když jela kolona Němců ozbrojených tanky, tak stříleli na tank, ale netrefili ho. Bohužel to dopadlo tak, že Němci vyskákali ven, hochy zajali, a protože to pro ně byli partyzáni, civilisté, kteří na ně stříleli, tak je tam prostě zastřelili. Popravili je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.08.2020

    (audio)
    délka: 02:03:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Choval jsem se tak, aby za mnou nepřišli s přihláškou do KSČ a zároveň mě ze školy nevyhodili

JIří Klíma, maturitní, 1959
JIří Klíma, maturitní, 1959
zdroj: Pamětník

Jiří Klíma se narodil 31. prosince 1942 v Praze do rodiny Josefa Klímy, který byl předním českým orientalistou, historikem klínopisného práva starého Předního východu, překladatel ze sumerštiny a akkadštiny. Jeho matka Věra, roz. Erbenová, působila tři roky jako profesorka latiny a francouzštiny na gymnáziu, později ve Státní lékařské knihovně jako odborná knihovnice. Jiří vyrůstal se starším bratrem Pavlem a mladší sestrou Ludmilou. Rodina prožila konec druhé světové války v Horním Bousově, kde otec Josef Klíma v posledních dnech války orodoval za vesničany, kterým se nacisté chtěli mstít za útok na tank. Po válce až do politických čistek v roce 1948 vyučoval na Právnické fakultě UK. Jiří v témže roce nastoupil do první třídy církevní školy v Ječné ulici. V roce 1959 se spolužáky z posledního ročníku střední školy stál u zrodu první rockové kapely Sputnici, která se až do rozpuštění roku 1963 těšila ohromné popularitě. V letech 1959–1964 studoval Institut tělesné výchovy a sportu a češtinu, poté na umístěnku nastoupil jako učitel do Plas. Zde prožíval politické uvolnění a Pražské jaro a založil také místní buňku Klubu angažovaných nestraníků (KAN). V roce 1968 se vrátil do Prahy, kde rok učil na učilišti a poté přešel na gymnázium Budějovická, kde působil do roku 1986. Poslední roky 80. let byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu pedagogickém (VÚP). V listopadu 1989 se angažoval při generální stávce a vzniku v Občanského fóra ve VÚP. Až do voleb 1990 vedl také Občanské fórum v Praze Modřanech. Po revoluci nastoupil do Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie (dnes Bezpečnostní informační služba, BIS), kde působil 17 let až do penze.