Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Elmar Kloss (* 1942)

• narodil se 12. října 1942 ve Zlíně

• otec Elmar Klos byl režisér, který v roce 1965 společně s Jánem Kadárem získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film Obchod na korze

• mezi významné postavy z jeho rodu patří i pradědeček Ignát Hořica, Marie Laudová-Hořicová či nevlastní dědeček Josef Januštík

• Elmar Kloss v roce 1965 absolvoval filmovou režii na FAMU

• v roce 1968 prožil dramatické události při invazi vojsk Varšavské smlouvy v Bratislavě při natáčení filmu Touha zvaná Anada

• od 70. let nesměl otec nadále točit, publikovat ani učit na FAMU

• syn Elmar Kloss nebyl z kádrových důvodů připuštěn k samostatné režii, působil jako pomocný režisér ve FSB

• od roku 1981 byl režisérem v dabingovém studiu Filmového studia Barrandov

• po odchodu z Barrandova v roce 1991 je stálým spolupracovníkem České televize jako režisér dabingu

• v roce 2012 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu

Totalitní režim zmařil mnoho životů a také tvůrčího potenciálu intelektuálů a umělců. Filmový a dabingový režisér Elmar Kloss vyprávěl Paměti národa příběh svých předků, a zejména svého otce Elmara Klose, který od svého mládí usiloval o to, aby se film stal uměleckou disciplínou. Nástup komunismu a totalitního režimu však proměnil jeho vize v zápas Davida s Goliášem. K lepším tvůrčím a životním podmínkám mu nepomohlo ani to, že z Ameriky do komunistického Československa přivezl prvního Oscara. A lépe na tom nebyl ani Elmar mladší, který za normalizace nesměl samostatně natáčet.

Msta komunistů na dědečkovi Josefu Januštíkovi

Elmar Kloss (rodným příjmením Klos) se narodil 12. října 1942 ve Zlíně. Je synem Anny Klosové a Elmara Klose, režiséra, který v roce 1965 společně s Jánem Kadárem získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film – psychologické válečné drama Obchod na korze.

Mezi významné postavy z jeho rodu patří ale například i pradědeček Ignát Hořica, důstojník, spisovatel a novinář, nebo prababička Marie Laudová-Hořicová, herecká diva Národního divadla. Věnujme tedy této rodové linii malou pozornost.

Dcerou Ignáta Hořici a Marie Laudové byla Marie Hořicová, provdaná Klossová. Na tuto babičku Marii už si Elmar pamatuje. Vypráví, jak osudově první světová válka zasáhla do jejího života.

Když v roce 1914 vypukla válka, Mariin manžel Rudolf Kloss narukoval na frontu a ona zůstala se čtyřletým synem Elmarem (pamětníkův otec) sama. Začátkem roku 1915 se po jejím muži slehla zem, přestávala dostávat zprávy a Rudolf Kloss byl úředně prohlášen za nezvěstného. Její situace byla velice složitá, zůstala s malým dítětem bez prostředků, a tak jí nezištnou pomoc nabídl Rudolfův přítel a bývalý spolužák JUDr. Josef Januštík, tehdy provizorně jmenovaný okresním hejtmanem v Uherském Hradišti. Nebyl odveden na frontu pro silnou krátkozrakost. Byl to vzdělaný člověk s ryzím charakterem, mimo jiné pomáhal budovat karanténní prostory pro nemocné tyfem prchající před válkou a organizačně schopná Marie mu pomáhala. Zachránili společně mnoho nemocných Židů z Haliče a jejich vztah během války přerostl meze přátelství. Když se tedy rok po konci války vrátil pět let nezvěstný Rudolf Kloss z ruského zajetí, bylo to pro všechny velké překvapení. Marie se s mužem dohodla, že se nechají rozvést (v samostatné republice to byl první rozvod) a v roce 1920 si vzala Josefa Januštíka.

Ten se stal o 22 let později Elmarovým kmotrem a milovaným dědečkem. Elmar ho velice obdivoval pro jeho vzdělanost a dobré srdce. Uměl řecky, latinsky, znal filosofii, po vzniku Československa byl jmenován okresním hejtmanem Uherskohradišťska, o jehož rozkvět se zasloužil. Byl mezi lidmi oblíbený, protože ve třicátých letech, v době hospodářské krize, rozvíjel infrastrukturu a dával nezaměstnaným práci. V letech 1935–1942 byl prvním hejtmanem v nově vzniklém zlínském okrese. Za války musel z hejtmanského postu odejít. Na podzim, v době narození vnuka Elmara, byl tedy penzionován a žil jako penzionovaný vládní rada v ústraní ve zlínské vile, kterou mu kdysi pronajal zlínský podnikatel Baťa. Malý Elmar tam se svým nevlastním dědečkem každé prázdniny moc rád trávil čas.

Milouš Jakeš se zasadil, aby dědečka s babičkou vyhnali

Po válce, v roce 1946, se rodiče s Elmarem přestěhovali do Prahy, ale klukovi vyrůstajícímu na čerstvém vzduchu velkoměsto nesvědčilo. „Byl jsem bledé, neduživé dítě, a když jsem začal v roce 1948 chodit do první třídy, doktoři a učitelé doporučovali rodičům sehnat pro mě ozdravný pobyt. A tak mě rodiče poslali k dědečkovi Januštíkovi do Zlína, kde jsem dokončil první třídu. Babička mi zařídila pravidelný přísun kozího mléka a medu od sousedů a během půl roku jsem byl zase zdravý cvalík,“ vypráví Elmar Kloss, který měl ke svému dědečkovi, kterému říkal ‚kmotříček‘, velice blízko. „Byl to nezapomenutelný čas. Kmotříček se mi věnoval, chodil se mnou na dlouhé procházky. Všechno mi ukazoval, vysvětloval. Tahle idylka skončila s nástupem bolševiků.“ 

Nedlouho po převzetí moci komunisty se z váženého a oblíbeného pana vládního rady a bývalého okresního hejtmana Josefa Januštíka stal přes noc třídní nepřítel. Zlín dostal nové jméno Gottwaldov, v roce 1952 byl předsedou tamního národního výboru Milouš Jakeš. „Osobně se zasadil o to, že babičku s dědou vyhnali ze Zlína coby vykořisťovatele z minulého režimu. Začátkem roku 1953 dostali ultimátum a museli opustit Zlín, dědečkovi se navíc komunisté třídně pomstili tím, že mu ze dne na den vzali důchod. Babička důchod neměla a přiřkli jí nějakou směšnou částku,“ vypráví Elmar Kloss. Vilu, v níž jeho prarodiče bydleli, mezitím odkoupil otec, ale musel ji teď narychlo prodat. Dle vzpomínek pamětníka se domluvil s Miroslavem Zikmundem, že vilu koupí. „Sepsali smlouvu, zaplatil otci, jenomže za dva týdny nato byla měnová reforma. Otec mohl tedy ty peníze hodit tak akorát do záchodu, protože ztratily hodnotu. Bylo to naprosto likvidační.“

Rodiče ale přesto museli zajistit Januštíkovým bydlení. „Bolševici se tvářili, jak jsou humánní, ale nemělo to daleko od fašismu. K lidem se chovali strašně.“

Elmar Kloss vzpomíná, jak coby jedenáctiletý kluk jezdil s tátou po inzerátech a hledali v okolí Prahy malý domeček nebo chatu, kde by mohli prarodiče bydlet. Nakonec se podařilo sehnat malý patrový domeček v Sobědruzích u Teplic. V přízemí bydleli nájemníci, otec pamětníka musel domek koupit i s nimi. Januštíkovi se ubytovali v malém dvoupokojovém bytě nahoře. Elmar se o své prarodiče staral, jak to jen bylo možné, často za nimi jezdil, pomáhal s dřívím, protože museli topit v kamnech. „Dědeček byl už starý pán, měl arteriosklerózu, trpěl závratěmi. To, jak se k nim bolševik zachoval, ho postihlo zdravotně i psychicky. Po celoživotní úspěšné práci se stal vyhnancem. To bylo hrozné. Prarodiče chátrali a už se o sebe nemohli starat.“ Koncem roku 1960 otec Elmar rozhodl, že vezme prarodiče k sobě domů na Barrandov. Dědeček zemřel v březnu 1963, babička ho přežila o 12 let.

Otec Elmar Klos

Otec Elmar Klos měl silný vztah k filmu od mládí. V roce 1926, když mu bylo 16 let, odešel do Prahy, kde bydlel u babičky na Zbraslavi. V roce 1928 absolvoval gymnázium a poté, na nátlak rodičů, nastoupil na studium práv. Už na gymnáziu si přivydělával psaním scénářů a kolem svých 19 let si zahrál ve filmu „Před maturitou“ svou první malou roli. Mezitím se etabloval jako schopný scénárista a na podzim roku 1934 ho Baťa přetáhl z Prahy do Zlína – do své reklamní filmové firmy, kde se rodily velmi nadějné filmové ateliéry. V roce 1935 se Elmar oženil s Annou Vopálkovou. Za nacistické okupace se mimo jiné zasloužil o to, že ve zlínských ateliérech začaly pracovat další významné osobnosti českého filmu, jako byla například Hermína Týrlová nebo Karel Zeman. Po válce se stal (spolu s dalšími oso1bnostmi) jedním z hlavních organizátorů znárodnění československého filmu.

„O zestátnění filmu přemýšlel táta se svými kolegy už za okupace. Tehdy byly produkční společnosti rozdrobené, neměly dostatečnou dramaturgickou koncepci a fungovaly na čistě komerční bázi. Kdežto oni měli ambici, aby se film stal výsostnou uměleckou disciplínou. Aby se netočila takzvaná béčka nebo céčka,“ vypráví Elmar Kloss. Po válce bylo filmové odvětví prvním, které stát znárodnil, což bylo pro některé filmové podnikatele likvidační, především pro Miloše Havla.

Otec byl po válce jmenován generálním tajemníkem prozatímního výboru Československé filmové společnosti, což byl předchůdce pozdějšího ústředního ředitele Čs. filmu. Přestěhoval se ze Zlína do Prahy na ubytovnu a věnoval své práci veškerý čas. „Dělal to srdcem a naplno, ale zcela ho to vyčerpávalo, protože byl pod neustálým ohromným tlakem. Bylo tam mnoho závisti a ekonomických zájmů z různých stran – ideových, uměleckých, obchodních i politických,“ vypráví Elmar Kloss. Jeho otec stál také u zrodu prvního mezinárodního filmového festivalu, který se v letech 1946 a 1947 konal původně v Mariánských Lázních, až teprve potom v Karlových Varech.

Barrandovské filmové ateliéry po únoru 1948

V roce 1948 začali komunisté Barrandovské filmové ateliéry transformovat k obrazu svému. Vznikaly tvůrčí skupiny a Elmarova otce převedli z postu ředitele Krátkého filmu na Barrandov jako vedoucího jedné z dramaturgických skupin. „Jenže bolševici měli velké cíle, mysleli si, že budou dělat padesát filmů ročně. Angažovali najednou snad sto scénáristů, kteří ale neměli žádnou praxi, bylo to jen takové plácnutí do vody. Chtěli vytvořit socialistický film, ale nikdo nevěděl, jak takový film má vypadat. Všichni tápali. A stranické tlaky byly velké. Takže probíhaly neustálé reorganizace. Všichni, kdo měli zkušenosti s filmem a dlouholetou praxi, jako byl třeba Ladislav Kolda, věděli, že to takhle nemůže takto fungovat, a taky to na Barrandově šlo od deseti k pěti,“ vypráví Elmar Kloss.

Změny režimu postihly tvrdě i Elmara Klose staršího. Nejdříve ho přesunuli do Zpravodajského filmu, kde se točily aktuality a týdeníky. „Tam živořil nějakou dobu, mezitím se změnilo vedení ředitelství a nastoupil tam kádr Oldřich Macháček. Do dramaturgií nasadili politicky angažované spisovatele, jako byl Konrád, Majerová, Pujmanová a další a ti měli rozhodovat o scénářích. Jenže namísto padesáti filmů ročně, které soudruzi plánovali, jich nakonec bylo jen pár a šlo většinou o hloupé, politicky angažované filmy,“ dodává Elmar Kloss.

Otce poté vyhodili i ze zpravodajského filmu a za trest ho poslali do filmového archivu. „To byla pro něj – tvůrčí duši – konečná, úplné dno,“ říká Elmar Kloss. Byl osobou politicky nevyhovující, pocházel z tzv. buržoazní rodiny a nepomohlo mu ani to, že po válce v naivním nadšení vstoupil do KSČ.

Od filmu k lopatě, táta se fyzicky zhroutil

V té době, na počátku padesátých let, k sobě našli tvůrčí cestu Elmar Klos st. a slovenský režisér Ján Kadár. Začali připravovat scénář k filmu Únos. Šlo o příběh podle skutečné události z roku 1948, kdy byla unesena tři československá letadla do západního Německa. Příprava filmu vypadala slibně, Elmar Klos st. doufal, že mu to pomůže dostat se z archivu opět zpátky k tvůrčí práci.

Ovšem mezitím dostal Elmar Klos definitivní vyhazov z Československého filmu. Poslali ho na stavbu tzv. mostu Inteligence. Šlo v podstatě o nucené manuální práce „politicky nespolehlivých“ příslušníků inteligence. Stavěli z vojenského hlediska strategicky významný most v Praze. „Takže náš táta, intelektuál, fyzicky nic moc, chodil s krumpáčem kopat. Během pár dní měl stržené mozoly do krve. Fyzicky se zhroutil a vypadalo to s ním tragicky. Byl to rodinný malér, v podstatě jsme neměli co do úst. Bylo pořád ještě po válce, vše na příděl, jenom na lístky. Jedli jsme chlebové polívky, česnečky – to si ještě jako kluk pamatuji. Byli jsme po stránce ekonomické úplně na dně,“ vzpomíná Elmar Kloss.

Když už bylo nejhůř, slitoval se nad otcem již zmiňovaný ředitel Československého filmu Oldřich Macháček. „Ukázal se nakonec jako férový chlap. Podařilo se mu tátu ze stavby mostu vytáhnout zpátky k filmu. Rovněž Kadár dělal maximum pro to, aby se táta mohl vrátit do tvůrčího procesu a dokončit s ním scénář filmu Únos. Nakonec se scénář podařilo zdárně dokončit a oni jako režisérská dvojice začali točit scény filmu Únos, nejdříve v Bratislavě, pak v okolí Prahy a jinde.“

Film dokončili, ale finančně na tom byli Klosovi stále nevalně. Kadár s Klosem totiž dostávali jen jeden režisérský plat, o který se museli rovným dílem dělit.

Uprostřed maďarského povstání 1956 

Na podzim roku 1956 se vypravila československá filmová delegace do Budapešti na přehlídku našich filmů, v delegaci byli namátkou Elmar Klos, Ján Kadár, Vratislav Blažek, Jindřich Polák, František Kožík a další. Bydleli v Budapešti v hotelu Nemzeti. „Druhý den po příjezdu tam ale vypukla krvavá revoluce. Ocitli se tedy uvězněni v hotelu, dokonce do pokoje, kde bydleli, dopadl granát a zůstala tam díra ve zdi. Na ulici mrtvoly, oni neměli ani co jíst, v ulicích tanky, vlaky nejezdily,“ vypráví Elmar Kloss, který doma s maminkou trnul hrůzou, aby to táta vůbec přežil. Filmařům se nakonec podařilo dostat přes hranice na Slovensko v autobuse se slovenskými turisty.

Následující rok se točil film Tam na konečné. Bylo již po 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, začaly pukat politické ledy. „Na filmu je to znát. Měl už člověčí rozměr, šlo v něm o obyčejné lidské problémy, už ne o závažné společenské, a dokonce se říkalo, že je to určitá varianta na italský neorealismus,“ vzpomíná Elmar Kloss na slibný záblesk naděje na větší tvůrčí svobodu.

Opět zákaz točit

V roce 1958, v době lehkého politického uvolnění, se tvůrcům Klos – Kadár – Blažek podařilo napsat a natočit film Tři přání. Šlo o satirickou komedii. Po dokončení filmu jeli Klosovi na Vánoce na hory, tam však otec obdržel nečekaný telefonát z Prahy, že se musí okamžitě vrátit. Film Tři přání si totiž promítl prezident Antonín Novotný s ideologickým tajemníkem ÚV KSČ Jiřím Hendrychem, zděsili se a film okamžitě zakázali. „Nikdo si prý nebude dělat legraci z našeho režimu. Potom se ještě na Barrandově konala ‚trestní‘ projekce, které se zúčastnili pracovníci ideologického a kulturního oddělení KSČ, čelní barrandovští činitelé i sami tvůrci. Během projekce bylo v sálu ticho jako v kostele, nikdo se ani nepousmál a jediný, kdo se tam hlasitě chechtal, byl promítač, kterého nikdo předem neinformoval, o co se tam jedná,“ říká Elmar Kloss.

V únoru roku 1959 byla uspořádána první konference Čs. filmu v Banské Bystrici, jejímž jediným účelem bylo zatočit s „kontroverzními, protistátními“ filmy, které se ale v zásadě snažily poukázat na skutečné problémy ve společnosti. Mnoho filmů tam tehdy bylo obviněno z revizionismu a očerňování socialistické skutečnosti. Byly vyneseny exemplární tresty. Elmar Klos s Jánem Kadárem dostali zákaz práce v hraném filmu na pět let. A směli točit jen pozitivní dokumenty ze života pracujícího lidu.

‚Mladou republiku‘ může hrát jen dívka z dělnické rodiny

V roce 1960 se jim naskytla příležitost natočit hraný propagační film Mládí pro výstavu k 15. výročí poválečné republiky. Šlo o filmovou formu projekce na více pláten najednou. Elmarovi mladšímu bylo tehdy 18 let a na filmu se podílel jako aktér – taneční partner hlavní postavy patnáctileté dívky, která měla představovat symbol mládí – republiku. „Výběr té dívky na konkurzu byl nesmírně složitý. Ty nejschopnější a nejkrásnější vyřazovali z kádrových důvodů, protože podle soudruhů nebylo možné, aby představitelka lidově demokratické republiky nebyla z dobré dělnické rodiny. Byly to neuvěřitelné nesmysly. Nakonec vybrali dívenku z Brna, natočilo se to a docela se to povedlo, na projekce přišlo asi 160 tisíc lidí,“ vzpomíná Elmar Kloss.

Obchod na korze 

V roce 1965 natočila dvojice Kadár – Klos hraný film Obchod na korze. Jeho cesta do Ameriky za Oscarem však byla složitá. Předcházel tomu festival Týden československých filmů v Londýně, kam veřejnosti neznámý film Obchod na korze nebyl původně vůbec zařazen. Shodou okolností tehdy ale do Prahy přijel respektovaný britský filmový kritik časopisu The Observer, Kenneth Tynan, jemuž známí doporučili film Obchod na korze ke shlédnutí. Byl filmem naprosto dojat a napsal skvělou recenzi, která spolehlivě zajistila, že se film dostal nejen na přehlídku do Londýna, ale americká filmová akademie ho následně nominovala na Oscara. V roce 1966 tak získal tento film – jako první československý snímek v historii – Oscara za nejlepší cizojazyčný film. „Jen pro zajímavost – v Československu tehdy vládly dost přízemní příštipkářské poměry v prodeji filmů na Západ. Ti, kteří jezdili do zahraničí prezentovat Filmexport, byli většinou estébáci, kteří neměli žádnou odbornou úroveň a o uzavírání obchodů věděli jen málo. Prodali výhradní práva k Obchodu na korze pro celý západní svět za 100 tisíc dolarů a mysleli si, kdovíjaký kšeft udělali. Jenže mezitím dostal film Oscara a v tu ránu o něj enormně vzrostl zájem. Byl promítán v celé Americe a už v první fázi po Oscarech film vydělal miliony dolarů. Takže naši soudruzi se chytali za nos,“ vypráví Elmar Kloss.

Normalizace zmařila plány

Na základě tohoto úspěchu režisérské dvojici přišly zajímavé nabídky, například na práci na filmu podle románu Válka s mloky. Na nákladné koprodukci se vedle Československého filmu měl podílet i italský producent Carlo Ponti. Začalo se pracovat na scénáři, v obsazení se počítalo s Voskovcem, Werichem a Haasem, ale přišel rok 1968, normalizace a projekt spadl takříkajíc pod stůl. Stejně tak to dopadlo s jejich dalším rozpracovaným filmem Jak chutná moc.

Finančně na tom tehdy nebyla režisérská dvojice Kadár – Klos vůbec dobře, tři roky vůbec netočili, proto přijali nabídku natočit romantický příběh podle maďarského románu z 20. let Něco nese voda. „Šlo o koprodukční film, podílela se na něm i americká produkční společnost MPO a bylo to poprvé v životě, kdy táta dostal za film slušný honorář a docela se tím zahojil. Do té doby s Kadárem sušili – jak se říká – hubu, i za ty jejich nejlepší filmy, včetně toho oscarového. Vím to dobře, pamatuji si, co jsme měli doma k jídlu a rozhodně jsme si nemohli nijak vyskakovat,“ vzpomíná Elmar Kloss.

Okupace v Bratislavě, zrušení natáčení

Elmar Kloss mladší v roce 1965 absolvoval filmovou režii na FAMU, poté narukoval na vojnu do Čs. armádního filmu a v roce 1967 nastoupil na Barrandov jako pomocný režisér. Rozprostírala se před ním cesta k tvůrčí kariéře. Na začátku roku 1968 byl dokončen scénář k filmu s pracovním názvem Něco nese voda, na němž měl Elmar Kloss ml. spolupracovat jako pomocný režisér. Film dostal nakonec název Touha zvaná Anada. Exteriéry se natáčely v okolí Rusovců na Dunaji. Právě tam zastihla filmaře invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

Shodou okolností na natáčení zrovna přijely manželky tvůrců, včetně žen Elmara Klose staršího i Elmara Klosse mladšího. Ten brzo ráno 21. srpna v rádiu slyšel rozrušený hlas redaktora ostravského rozhlasu, že bulharští vojáci běží po schodech a snaží se vniknout do studia. Myslel si, že jde jen o nějakou rozhlasovou sci-fi hru, nevěnoval tomu pozornost. Teprve když se s manželkou vypravil do centra, pochopili, že jde o krutou realitu: „Stály tam tisícihlavé davy. Uprostřed náměstí mířil tank na lidi. Pochopili jsme, že se naplnilo to, čeho jsme se obávali nejvíce. Sověti se rozhodli silou zmařit demokratizační proces v naší zemi. Byl to pro nás hrozný šok,“ vzpomíná Elmar Kloss. Natáčení tím skončilo, protože na filmovém place se rozmístila sovětská tanková jednotka. Zahraniční herci a Ján Kadár, který měl v mládí panický strach z pogromů, utekli ještě ten den do Vídně. V prázdném hotelu zůstali jen otec s matkou. Elmar Klos starší si totiž nedlouho předtím zlomil při natáčení nohu v kotníku. Těžko se pohyboval a nemohl odjet. Měl štěstí, že se tam o něj mohla starat manželka. Elmar Kloss mladší se ženou se mezitím účastnili dění ve městě.

„To jsem zažil poprvé v životě – jdeme po ulici a najednou začaly kolem svištět kulky. Skočili jsme do průjezdu a tam byla opravdu střelba. Střelba ze samopalů. Já to na vlastní kůži v životě nezažil, znal jsem to jen z filmů. Když ty kulky ale kolem vás opravdu lítají, je ve vás malá dušička. To musím přiznat. Plížili jsme se kolem zdí, bylo to děsivé. A hlavně ten strašný šok psychický, že došlo k tomu nejčernějšímu scénáři a ztratili jsme veškerou naději a perspektivu. To byl nejstrašnější šok. Tenkrát šlo opravdu o kejhák, bylo tam asi pět civilních obětí. Zastřelili tam například dívku před filozofickou fakultou. Byly tam květiny a svíce, to všechno jsme tam zažili.“

Byla přerušena železniční i autobusová doprava, asi po dvou dnech se mohli vydat přeplněným rychlíkem do Prahy. „Poslouchali jsme cestou vlakem tranzistoráky, protože jsme chtěli vědět, co je s Alexandrem Dubčekem a dalšími představiteli odvlečenými do Ruska. Bylo to hodně dramatické. Národ se neuvěřitelně semkl. Bohužel nás Dubček a spol. zradili, když podepsali ten hanebný moskevský protokol, v podstatě kapitulaci. Jsem ale rád, že jsem to úžasné semknutí celého národa zažil. V takové míře už se to nikdy potom neopakovalo.“

S filmy nepohodlných režisérů do trezoru

Film Touha zvaná Anada nakonec filmaři dokončili až v roce 1969. Spolutvůrce Ján Kadár už v té době byl ale v USA, museli tedy film poslat za ním. „Koprodukční společnost v Americe na Kadára tlačila, že ho musí přestříhat, aby byl alespoň o půl hodiny kratší, a dotočit nahé scény, aby to bylo atraktivnější pro Američany. Trapné. Přestříhali to, nám se to sice nelíbilo, ale nedalo se s tím nic dělat,“ vypráví Elmar Kloss, který na filmu dělal tzv. postsynchrony. Film byl uveden do kin, ale už po krátké době ho komunisté zakázali stejně jako Obchod na korze. „Vadilo, že spoluautorem je emigrant. To úplně stačilo k tomu, aby se dostal do trezoru.“

Táty se zbavili tak, že ho poslali do penze

Kolem roku 1970 Elmara Klose staršího opět vyhodili z Barrandova, a to tak, že ho nuceně poslali do penze. Bylo mu 60 let, ale klidně mohl pracovat na filmech dál, tak jako jiní tvůrci. „Nesměl ani publikovat, vyhodili ho i z FAMU, kde učil. Přestože byl Národní umělec, dali mu žebrácký důchod 1 700 Kčs. Msta bolševiků byla bezmezná.“ 

Období normalizace nesli Klosovi velmi těžce. Jak Elmar Kloss říká, uzavřeli se do osobního, intimního života, svobodně se mohli vyjadřovat jen mezi svými přáteli. I když Elmar Kloss vystudoval filmovou režii a býval by mohl samostatně tvořit, neprošel u politických prověrek, neboť nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do republiky a rovněž odmítl zatratit vlastního tátu. „Žil jsem v absolutní negaci v době normalizace. Jen jsem tajně doufal, že to nemůže trvat věčně. Šanci jsem viděl v tom, že to praskne v Rusku, a to se taky stalo. Začalo to Gorbačovem a jeho perestrojkou a skončilo to sametovou revolucí. Bylo to pro mě 21 promarněných let, ale dočkal jsem se,“ říká Elmar Kloss.

Elmar Kloss nebyl z kádrových důvodů připuštěn k samostatné režii, a proto dlouhá léta působil na Barrandově jen jako pomocný režisér. Až teprve v roce 1981 mu bylo dovoleno stát se režisérem v dabingovém studiu Filmového studia Barrandov, kde vytvořil desítky českých verzí zahraničních filmů. Po odchodu z Barrandova v roce 1991 se stal stálým spolupracovníkem České televize, kde se podepsal pod řadu dalších dabingů. V roce 2012 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu.