Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sylva Knedlová (* 1934)

• +narodila se 1. ledna 1934 ve Zlíně +během Druhé světové války se v jejich sousedství ukrýval židovský manželský pár +prožila bombardování Zlína +v květnu roku 1945 se u nich v domě nakrátko usadili Rusové +roku 1948 se zúčastnila XI. Všesokolského sletu v Praze +rodinu roku 1948 postihla emigrace sestry a odsouzení bratra, který se pokusil o odchod z republiky +roku 1961 absolvovala v Olomouci jako pedagog s aprobací pro tělesnou výchovu a český jazyk +po většinu profesního života učila a dodnes učí na ZŠ ve Fryštáku +v době Sametové revoluce se podílela na vzniku buňky zlínského Občanského fóra

• od roku 1990 působí v zastupitelstvu Fryštáku a za tu dobu prošla všemi volenými funkcemi

Sylva Knedlová (* 1934), rozená Pešková, se po celý život věnuje dvěma věcem: sportu a učení. Díky vedení rodičů se stala členkou Sokola a později se věnovala zejména gymnastice a atletice. Od mládí pečovala o mladší sourozence a především sestru Boženku, která v době Druhé světové války těžce onemocněla.

Každé ráno jsme se všichni loučili, protože jsme nevěděli, jestli se večer sejdeme

Sylvina maminka bývala kvůli svému povolání porodní asistentky často mimo domov. O domácnost se tedy staraly její nejstarší děti a každé mělo svou povinnost. Kdo přišel domů první, vařil. Ostatní uklízeli a „doma se muselo vše lesknout“, protože za maminkou docházely ženy po porodu na kontrolu.

Rodina obývala dům v ulici Lešetín VI., kde vedle sebe žilo pestré společenství lidí. Když Sylva vzpomíná na sousedy, kteří jí zůstali v paměti, jako životně důležitou osobu jmenuje především řezníka Hamadu, který se nejen s jejich rodinou dělil o polévku z německých porážek. Dále tu žili dva bratři, každý v jiném domě. Jeden sloužil u československého četnictva, ten druhý kolaboroval s Němci. Sylva také vzpomíná na kamarádku Blaženku, která žila v domě ob zahradu u židovského manželského páru, který si ji adoptoval. „Hrávaly jsme si spolu na ulici a jednou přišla s pláčem, že jí odvedli oba rodiče,“ vzpomíná Sylva na dobu prvních transportů židovského obyvatelstva. Skutečnost ale byla jiná, než jak se Blažence zdála. Její rodiče nenastoupili do transportu. S pomocí Sylvina otce a bratra našli tajný úkryt na zahradě svého domu v zakopaném dřevěném bunkru a Blaženky se ujala Sylvina rodina. Obývala ale pořád dům svých adoptivních rodičů a „po celou dobu války nevěděla, že má rodiče na dosah ruky,“ vypráví pamětnice. Po válce se pak od bratra, který od pana Hamady roznášel polévku, dozvěděla o podobném bunkru, který zbudoval v nedaleké Kvítkové ulici pan Tkadleček ve svém skladu dřeva. S podporou pana Hamady tam živil další židovskou rodinu.

Takové příklady odvahy ale byly mnohdy po prozrazení trestány smrtí všech, kteří o tajemství věděli. A zavíralo a popravovalo se i za menší prohřešky proti německým nařízením. Třeba za poslech zahraničního rozhlasu. Na udání někoho z ulice tak jednou k Peškovým přišlo gestapo a odvedlo si Sylvina otce.

„Když byl tatínek zavřený, zjistili jsme, kam chodí na nucené práce. Se sestrou, která byla velice nemocná jsme chodily s kočárkem s panenkou ke Kudlovu, kde museli [vězni] kopat protitankové zákopy. Když jsme věděly, že tam jsou, tak jsme si roztáhly deku a dělaly jsme, že jsme hloupoučké holky a hrály jsme si tam. Pak jsme posvačily a část [jídla] tam nechaly a šly. A tatínek věděl, že si tam má opatrně tu svačinu vzít...“ líčí Sylva. Kočárek pak sloužil i k pašování mouky z Fryštáku a převozu zásob do tajné spižírny na zahradě. A nejednou také k rychlému převozu sestry, která nemohla utíkat, třeba při náletu.

Sestra tam zůstala úplně sama

Přese všechnu starost a péči se však sestřin život zachovat nepodařilo. Zemřela krátce před velkým listopadovým bombardováním Zlína a Sylva nikdy nezapomene na smuteční průvod spolužáků s paní učitelkou, kteří ji vyprovázeli: „Rodiče zakoupili ve Slušovicích hrob a sestru tam vezl skleněný smuteční kočár. Přijeli jsme na rozcestí Obecin. Byl tam tehdy jen domeček a benzínová stanice. Křižovatka a za ní louka. ... Tam jsme dojeli a zahoukal nálet. Paní učitelka Zajícová přinutila děti, aby si lehly na louku a moje sestra zůstala sama v kočáře na silnici. Tehdy jsem si uvědomila, co by se stalo, kdyby tam spadla bomba ...“

Pak přišlo velké bombardování. Sylva se vydala společně s bratrem do úkrytu. Naskočili na pomalu projíždějící vlak, se kterým se dostali za Zlín. „Lokomotiva zajela pod břeh kopce. My všichni lidé jsme pak vyběhli ven a utíkali směrem na Želechovické paseky, kde jsme se schovávali v křovích. Dívali jsme se na oblohu a viděli flotily letadel, které kreslily po nebi čáry. Nejdřív vodorovně a pak napříč, až vznikly čtverečky. Pak vypouštěli stříbrné proužky. A pak už bylo slyšet jen rány a dunění...Některé bomby padly na civilní domy a hodně i na továrnu.S rodiči jsme se setkali až za dva dny. Maminka musela běžet k porodu a tatínek pomáhal v zasažené továrně. Když jsme se sešli, byli jsme šťastní, že jsme spolu a zdraví.“

V květnu 1945 konečně došlo k osvobození. Rodiče děti přestěhovali k rodině řezníka pana Knedla na Ševcovskou ulici. Jejich dům s velkými sklepy a garáží skýtal dost místa a bylo jasné, že zde děti dostanou i najíst. Tak přečkali několik dní. Před vraty domu si Rusové postavili kanón a stříleli na Vršavu. Jelikož rodiče byli v tu dobu oba mimo domov, nastěhoval se jim do domku ruský štáb. Jako první novou situaci zjistila maminka. Dům byl plný vojáků a také bláta. „Vojáci jí řekli, ať je vyvede na húru. Tam byla dvířka, kterými jsme skládali seno. Najednou šupa jak z kanónu. A také že ano. Z Vršavy někdo vystřelil a zasáhl střechu sousedů. Tak si Rusové uvědomili, že maminčin bílý plášť zafungoval jako terč, ale díky tomu hned věděli, odkud se střílí a vydali se bojovat na Vršavu.“

Emigrace jako východisko z totality

Zlín se ještě dlouhé roky vzpamatovával z válečných škod a ke své slávě se už nikdy nevrátil. Jednou z příčin se stala výměna demokracie za komunistickou totalitu a také zestátnění průmyslu. Baťovy závody se přejmenovaly na Svit a samotné město přijalo roku 1949 jméno po československém presidentovi, který se Sovětským svazem v zádech spustil politické procesy a zbavil se velké části svých odpůrců.
Lidé se s novou společensko-politickou situací vyrovnávali různě. Někteří, tak jako například Sylvina sestra, zvolili raději emigraci i s vědomím, že se už třeba nikdy nebudou moci vrátit. A někteří, jako třeba její bratr Oldřich, zvolili dobrodružnější způsob a o přechod hranic se pokusili na vlastní pěst. „Ani jsme to doma nevěděli, že se bratr chystá tzv. za kopečky. Vydal se na výlet, ale chytli je. Dva kamarády zastřelili na hranicích. Přežil jako jediný a zavřeli ho asi na dva roky do uranových dolů.“ Ve strašných nelidských podmínkách dostal zánět slepého střeva. Na poslední chvíli se mu dostalo lékařského ošetření a díky sestře, která žila v Indii, se podařilo vyjednat zásilku dvou miliónů jednotek tehdy nedostupného Penicilínu. Část připadla státu, ale nejdůležitější bylo, že se bratra podařilo zachránit.
Trest si však odseděl v plné výši a s podlomeným zdravím a trvalými následky z ozáření se vrátil domů. Byl pak dokonce zbaven volebního práva. Persekuce rodiny pokračovala dál. Oba Sylvini bratři absolvovali základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Sylvě hrozilo, že bude omezována ve výběru povolání. Zkoušky na zdravotní školu ale udělala a k velkému překvapení všech byla i přijata. V prvním ročníku si jí všimla její tělocvikářka, která ocenila Sylvino sportovní nadání a motivovala ji, aby se přihlásila do Kroměříže na Pedagogické gymnázium. Tak se stalo, že se výhybka z tradičního rodinného povolání , kdy maminka i starší sestra byly obě zdravotnice, vychýlila u Sylvy k pedagogice. Dálkově dostudovala na univerzitě v Olomouci a velkou část profesního života prožila jako učitelka tělesné výchovy a češtiny na Základní škole Fryšták.

Nehonos se slovem, ale nech za sebe mluvit svou práci

Ve škole ve Fryštáku se Sylva ocitla ve společnosti učitelů, jejichž část byla tak jako ona orazítkována jako politicky nespolehliví nestraníci nebo lidé s nějakým politickým škraloupem. Zde se seznámila i se svým budoucím manželem. Nad učitelským sborem bděl loajální ředitel dosazený Okresním výborem KSČ. Z toho vznikaly mnohé neshody a pnutí. Sylva prožila bezpočtu situací, ve kterých jí bylo naznačováno, že její apolitičnost se neslučuje s představami o učitelství v době socialismu. Za jednu z absurdit lze pro dokreslení uvést například zákaz vyvěšovat na škole diplomy dětí, které pamětnice vedla. Byl jí také krácen plat o částku osobního ohodnocení – ani ona ani manžel na něj neměli nárok. Oba také nesměli vykonávat funkci třídního učitele. I přes tato úskalí se Sylva úspěšně věnovala sportu a zastávala řadu funkcí ve sportovních organizacích. S žáky nacvičovala i na Spartakiády a ještě v padesáti čtyřech letech se zúčastnila atletických závodů.

O přelomových listopadových událostech roku 1989 se dozvěděla až ve vlaku na cestě domů z Nymburku, kde bylo víkendové setkání cvičitelů Spartakiád. „Vedle mne bylo volné místo a přistoupil mladík, který byl celý špinavý a od krve a celý takový neupravený. Sedl si k nám a my si vykládaly. Za chvíli se ozval a řekl: ‚Promiňte, když slyším, že jste učitelky, mohl bych vám dát něco přečíst?‘ Podal nám takový opálený list. Přečetla jsem to a šla k zemi. [Byly to požadavky studentů na vládu.] Řekla jsem mu: ‚Mladíku,vy chcete být zavřený?‘ A on se zeptal: ‚Vy nevíte, co se stalo v Praze?‘ Tak nám to všem v tom kupé vykládal...“

Studentské hnutí přerostlo v manifestaci odporu proti komunistickému režimu, ke které se postupně přidávali další a další lidé. Ti všichni docílili pádu vlády a po čtyřiceti letech se mohly zase uskutečnit první svobodné volby. Československo znovu nastoupilo cestu demokratického vývoje. Přesto však Sylva podotýká: „Myslím si, že do dnešního dne se ještě nedocílilo toho, co tehdy ti studenti chtěli. Že to chtěli trošinku jinak...“