Sylva Knedlová

„Cvičili jsme v modrých trenýrkách, modrých halenkách olemovaných bílým proužkem a měli jsme takové bílé kroužky. Ještě si dodnes pamatuji tu skladbu. A šli jsme přes Prahu a vyvolávali hesla. Bohužel, přijeli jsme zpátky, my plní nadšení a děvčata Oxnerovy měly problémy. Protože nás nechaly vyvolávat nějaká protistátní hesla. Nás to ani nenapadlo. My jsme od radosti, že nás tam lidé sledují, tak jsme volali to, co jsme se naučili tady. A oni to vzali jako protistátní činnost. Děvčata Oxnerovy nesměly pak už vůbec cvičit a Slety se pak zakázaly. A další, ne slet, ale Spartakiáda byla v roce padesátém pátém. A až do roku 1990 jsem nacvičovala všechny spartakiády nejen ve školách, ale jezdila jsem po okresech, po kraji a po republice, abych opravovala ty různé chyby. Také jsem pak měla na starost v Praze různé nástupy: 14 824 cvičenců na Strahově a také jsme se musela starat o Jihomoravský kraj, protože jsem dělala krajskou náčelnici a okresní náčelnici v okrese, tehdy, Gottwaldov. A odpovídala jsem také za oblastní a okrskové Spartakiády. A dodnes mne nikdo nepřesvědčí, že jsme tyto Spartakiády dělaly jako divadlo pro Husáka nebo pro někoho jiného.“

„Ale co bylo nejlepší, že jsme vždycky dostali nějakou obuv. A maminka říkala: ‚To si musíte šetřit. V tom nesmíte běhat! Na lítačku máte tady tyto staré.‘ Ale pan šéf [Tomáš Baťa] říkal: ‚Ne, Mařenko, oni budou právě v těchto botkách, co jsme jim právě dali, lítat, kopat, lézt po plotkách, abychom viděli, jak jim dlouho vydrží. Abychom věděli, jak pevné mají naši pracovníci dělat boty pro děti. A jak jsou důležité třeba vrchy nebo spodky.‘ No tak to víte, že my jako děti jsme byli v sedmém nebi, protože jednak nám to ostatní děti záviděly a také jsme v těch botách mohli dělat všechno. Od té doby se datuje, že jsme všichni závodili a dělali sport, protože jsme si to díky těmto botám mohli dovolit.“

„Tehdy sbírali všechny Židy. Ale protože se to nějak prořeklo, tak můj bratr, nebo oba dva bratři a tatínek, pomohli vykopat jámu.My jsme to totiž měli u nás na zahradě. A v té jámě jsme měli udělanou boudu, takovou bednu. Ta byla celá pokrytá papírem, nepromokavým nebo neprodyšným, a tam jsme měli uložené zásoby. Bylo jich málo, ale něco jsme vždycky v dětském kočárku s panenkou přivezly, aby nás nechytli Němci. A vedle, [přes zahradu] toho českého četníka, jsme udělali totéž, ale většího charakteru, na zahradě u té Blažky. Což ona teda vůbec, protože chodila do školy, nevěděla. A její rodiče tam odešli a žili celý den a jen v noci vycházeli ven, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. A naproti nám bydlel řezník, který se jmenoval pan Hamada. Zabíjel Němcům prasata. Musel jim je samozřejmě rozporcovat a uvařit všechny ty dobroty. A oni po něm chtěli, aby polévku vyléval do kanálu. Ale pana Hamada nikdy neměl čas, měl napilno a čekal až vždycky odejdou. A večer pak s tím mým bratrem, který byl o čtyři roky starší a chtěl být kuchařem a pomáhal panu Hamadovi , tu polévku vždycky roznesli nejen k nám, jelikož nás bylo tolik dětí a naši si to dali do sklepa. Pak jsme ji dostali s chlebem nebo bramborem anebo se to nechalo zdrcnout, takže jsme to měli s cibulí, ale bez masa– jen ta polévka, tomu jsme říkali drkotina. A také to nesli těm Blažčiným rodičům a oni se řádně najedli. I ta Blaženka se najedla této vydatné polévky a díky tomu jsme překonali válku a nebyli tak podvyživení, jako ostatní děti.“