Michael Kocáb

„Při jednom z dalších výslechů: ‚Tak, pane Čoku [Vilém Čok, od roku 1981 členem Pražského výběru], ověřme si to, kolik těch plakátů bylo vyrobeno?‘ ‚Sedm tisíc pět set dvacet pět!‘ ‚A kde?‘ ‚V Dortmundu!‘ To mu nesedělo. Říkal: ‚No tak, tři tisíce čtyři sta padesát osm...‘ Až pochopili, že to s ním nemá vůbec cenu – netušil, nic o tom nevěděl. Já jsem mu říkal: ‚Viléme, kdyby tě někdy donutili něco říct – něco jako udání – nebo něco napsat, protože to je to, co oni chtěj, aby se člověk stal udavačem, tak si vzpomeň na mě, a kdybys už to napsal, tak ten papír prostě sežer.‘ Načež Čok se jednou vrátil z výslechu a povídá: ‚Tak se stalo. Já jsem tam něco začal psát, mě nutili, a pak jsem si uvědomil, že by to mohlo bejt jako to udání, ale [vyšetřovatel StB] zrovna opustil kancelář. A když se vrátil, tak mě chytil, jak mi zrovna ten papír zajíždí do huby.‘ Tak si myslím, že Čok pro ně jako zajímavý případ skončil. To nemá cenu. To nemá cenu ani ho zavírat, to je prostě magor. A on taky vypadal, že.“

„Tak jsme dorazili na místo, Sověti tam ještě nebyli. Přesně podle [novináře Vladislava] Kvasničky jsme dorazili těsně vedle utečeneckého tábora, který tam dodnes je. Bělá pod Bezdězem je jím známá a skutečně je to těsně vedle. Přijeli jsme k tomu Kvasničkou označenému bunkru. Zastavili jsme ty naše autobusy, chvilku jsme čekali na Sověty. Po nějaké chvíli přijeli Sověti, ale bez generála [Eduarda] Vorobjova, což byl další podezřelý moment. A všichni společně mi vysvětlili, že teda když jsem si postavil hlavu, tak že jsme tedy tady. Ale že to je celkem zbytečné, protože při pouhém pohledu na tu budovu, což byl klasický bunkr, se přece ukazuje, že to nemůže být úložiště jaderných zbraní – vždyť je to normální bunkr! No, úplně zkomolená argumentace. Já jenom vidím bunkr, do kterého může vjet klidně nákladní auto, protože tam byly veliké železobetonové dveře, a vy z toho vyvozujete, že to není ono? Já z toho vyvozuju, že jsme možná dobře. ‚Já nevím, jak myslíte...‘ A Sověti se postavili stranou, stáli a koukali na mě. Mohlo jich tam být hodně, třeba dvacet nebo třicet, divný pocit... Podobně zaujali takovou pasivní rezistenci naši vojáci: ‚Tak tam běžte.‘ Tak jsem šel k těm dveřím a nemohl jsem je otevřít. To stojí za to, není to příliš historické, ale stojí to za to. Já tomu říkám krystalická lež. Něco, s čím se setkáte málokdy – že lež je jako drahokam průhledná a jasná. Každé jejich slovo bylo usvědčující, ale oni na tom přesto trvali: ‚Nic tam není.‘ Tam byla FABka. Ono to bylo zavřené a tam byla FABka. Já jsem povídal: ‚Tady je FABka.‘ ‚No vidíte. A jak ji máme otevřít?‘ ‚No jednoduše! Ať do toho majzne nějaký voják kladivem.‘ ‚No, nezlobte se, to není naše FABka,‘ začali fabulovat. Vojáci, rozumíte, v té době... Opravdu FABka, taková malá... ‚Tak si vemte nějaké kleště.‘ Za chvilku přiběhl jeden vojín a říká: ‚Pane generále, já ty kleště nemůžu najít.‘ ‚Aha, tak kleště nemáme. Tak nějaké kladivo.‘ To taky nemohli najít. Měli tam celý autobus materiálu, ale nic nenašli. Tak jsem říkal, že to je teda malér. ‚Tak jedeme domů.‘ ‚No to teda nejedeme. Tu FABku musíme otevřít.‘ ‚To poškodíte majetek...‘ ‚Vadí to někomu, že vám rozbiju FABku? Já vám přinesu novou...‘ Tak jsem zašel do toho tábora, tam byl nějaký správce, přinesl kladivo, udělal ťuk a FABka odletěla. Pamatuju si to jako dneska. Já jsem otevřel ty dveře a tam byla tma tmoucí. A oni říkali: ‚Vidíte? My jsme vám to říkali!‘ Oni byli připraveni i tu tmu vydávat za důkaz, že tam nic není. Protože tam byla tma! Jak může být něco někde, když je tam tma? ‚Tak snad rozsvítíme? Máte baterky, svítilny, reflektory?‘ Ne, všechno si zapomněli v Praze. Najednou ten autobus protichemického úřadu byl k ničemu, protože ani baterky neměli, a pokud je měli, tak tam neměli baterie. Prostě neuvěřitelná šaškárna. A já jsem říkal, že zkusím najít nějaký vypínač. ‚To vám nedoporučujeme.‘ ‚A proč mi to nedoporučujete?‘ ‚No, nikdo neví, co tam je. Tvrdíte, že tam jsou nějaké jaderné zbraně, co kdybyste byl ozářený?‘ ‚Tak jsou tam?‘ ‚No nejsou! Ale když to tvrdíte...‘ Tak jsem šel dovnitř a nahmátnul jsem vypínač hned za dveřmi. A prsk, hned se rozsvítilo. Podíval jsem se na ně a oni všichni... Sklad jaderných zbraní. Do poslední mikrovteřiny lhali.“

„Sedmnáctého listopadu byl den jako každý jiný, tuším, že to byl pátek. Netušili jsme, co se bude dít, bylo pravděpodobné, že k něčemu dojde, ale ani náhodou nás nikoho nenapadlo, že to bude stěžejní datum pro naši novodobou historii a vůbec pro historii Československa. A já jsem měl na ten den objednán domů do Karlovy ulice, kde jsem tehdy bydlel, štáb japonské televize. Je dlužno říct, že už předtím, nějakých čtrnáct dní nebo tři neděle, se začaly sjíždět nebo objevovat západní televize. To nebylo tak obvyklé, že si u vás japonská televize objednala rozhovor. My jsme na to úplně zvyklí nebyli, Havel asi víc, ale to se týkalo mě osobně. A najednou chtěli všechno vědět, jako kdyby měli nějaké echo. Ale neměli ho, protože jsme seděli u mě ve studiu, já jsem tam měl tehdy improvizované studio, a točili jsme. Byl to jenom politický rozhovor, taky se trochu zajímali o hudbu, ale víceméně to byl politický rozhovor. Možná tam trochu hrálo roli v té době moje pokročilé přátelství s Frankem Zappou, protože na toho se ptali. Frank Zappa byl totiž pro Japonce velkým hrdinou. To se ukázalo potom po jeho smrti, kdy shromažďovali jakékoliv materiály, takže to se na mě obrátily zase jiné produkce. Mluvili jsme hodně o politice, o neudržitelnosti systému. Oni kladli otázky klasické: ‚Máte pocit, že systém bude dál přežívat? Co perestrojka? Co Polsko, kde už se děly změny?‘ A tak dále. Člověk mohl jen tak improvizovat, nikdo nic nevěděl. Já jsem byl nejoptimističtější v tom kruhu, ve kterém jsem se pohyboval, pořád jsem říkal, že to padne, ovšem neměl jsem nic jiného než tušení, neměl jsem žádnou informaci, která by k tomu vedla. A najednou telefon. Něco se děje na Národní třídě, průšvih, zásah sboru Veřejné bezpečnosti, masakr... tehdy se to pojmenovávalo jakkoliv. Tak jsem přerušil to natáčení. Rozloučili jsme se se štábem. Štáb měl naprosto mylně za to, že mě bude muset zklamat, že se mnou přeruší natáčení, poněvadž taky spěchali na Národní třídu. A měli pocit, že bych chtěl točit dál a žvanit dál. Tak to byl samozřejmě nesmysl. Já jsem uvítal, že se štáb okamžitě přesunul na Národní třídu. Zavolal jsem Horáčkovi a dali jsme si tam sraz.“

„K tomu bych chtěl dodat, že já jsem od samého počátku sledoval linii, kterou nevím, jestli Horáček [Michal Horáček, spoluzakladatel iniciativy Most] vzal za svou, ale já jsem ji tam měl jako jednoznačnou, a to byla ‚akce Klín‘. Za socialismu jsem v Rudém právu nebo kde často slýchával ‚klín‘ – že ‚musíme někam vrazit klín‘. Bolševici pořád chtěli mezi někoho někam vrážet klín. Tak jsem si říkal, co kdybychom zkusili vrazit ten jejich klín teď mezi ně. A že jestliže to považují za tak vydatný instrument, tak by to mohlo zafungovat i na ně. A taky že jo. My jsme vrazili klín mezi ÚV KSČ a předsedu vlády, respektive vládu. A to tak, že s ÚV KSČ jsme zásadně o ničem nejednali, jako by nebyl. A veškerá jednání jsme soustřeďovali na Adamce [Ladislav Adamec, předseda vlády]. Čímž jsme je dostali do varu, protože oni chtěli taky. Takže to byla taková věc, kterou já jsem považoval za důležitou, a proto jsem byl hrozně rád, že se právě v tom Realistickém divadle [první shromáždění studentů v sobotu 18. listopadu 1989] nevzkřísila myšlenka jednat třeba s [Rudolfem] Hegenbartem nebo tam byla možnost zkoušet něco přes [Lubomíra] Štrougala. A najednou by do toho byli všichni ti bolševici zataženi. A jakmile by do toho byli zataženi, tak by mohli začít získávat převahu. Takhle jsme to soustředili na jednu jedinou personu, která ani neměla podporu své vlastní vlády. Protože Adamec v ten stejný den [v pondělí 20. listopadu 1989] už prostě některé z těch našich bodů, ačkoliv samozřejmě on by asi nepřiznal, že to byly naše body... on prostě některé z těch akcentů navrhl na vládě, myslím, že se tam jednalo o zahájení odsunu. A tak strašně nepochodil, že ho vypískali jeho vlastní ministři, takže on opustil to jednání vlády.“